„Když jsem před více než deseti lety stál poprvé v místnosti, kde měl Jiří Bělohlávek desítky šanonů naplněných materiály, které sesbíral, pečlivě seřadil a evidoval jeho tatínek, sestra a spolupracovník Dan Voříšek, přišlo mi jako strašná škoda, že by vše mohlo jednou přijít nazmar.“

„Pokud jde o země, tak dirigent, který se politicky nijak neangažoval a nebyl ani ve straně, dokázal obdivuhodně pracovat neporovnatelně více na „Západě“, než v rámci socialistického bloku.“

„V tabulce dále nepřekvapí ani šesté místo Národního divadla, kde Jiří zpíval v dětství ve sboru a nesl si lásku k opeře po celý svůj život.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky a podrobná a intimní svědectví, ale sestavil rovněž obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu zveřejňuje několikery statistiky.

Do své emigrace jsem se nikdy nezabýval počítači, byť jsem měl vždy v oblibě matematiku. Vše se změnilo ze dne na den, když jsem se zcela náhodně seznámil s britským revolučním produktem, mikro počítačem ZX81. Můj život od té chvíle přejel na docela jinou kolej, a ač jsem šťastný, že jsem žil v době, která mi byla souzena, tak pracovat kdysi v budoucnu a mít k dispozici mnohem vyspělejší počítače, by mi konvenovalo a ušetřilo spousty času.

Člověk se ve vlastním zájmu časem i naučí myslet jako počítač, zejména pokud cokoliv vyvíjí a není jen konzumentem, a v ten moment i touží, aby byl počítač tím nejlepším možným partnerem. Tehdy se začne i rozhlížet kolem sebe a zvažovat, co by se použitím počítačů zhodnotilo. Když jsem před více než deseti lety stál poprvé v místnosti, kde měl Jiří Bělohlávek desítky šanonů naplněných materiály, které sesbíral, pečlivě seřadil a evidoval jeho tatínek, sestra a spolupracovník Dan Voříšek, přišlo mi jako strašná škoda, že by vše mohlo jednou přijít nazmar, zatímco v počítačovém zpracování by takový materiál naopak nesmírně získal. Jeden šanon jsem si cvičně vzal domů, zkusil odhadnout, co by znamenalo vše oskenovat, převést do počítače, vybudovat databázi a zanést vše do ní. Dnes zpětně nechápu, že jsem si takovou výzvu dal, neboť mi nikdo o nic takového neříkal – byl to jen a jen můj poněkud bláznivý nápad. Časový odhad jsem zásadně podcenil, ale v jednom nebylo nesnadné neplést se: databáze se zlomkem dalšího úsilí vyprodukuje z už zanesených a ověřených materiálů jinak nezískatelné statistiky.

A tak v dnešním díle dokumentují tři strany z mé fotoknihy Život v obrazech kde a jak často Jiří Bělohlávek dirigoval, jaký ponejvíce repertoár, které skladatele a orchestry. Úvodní tabulka tak například vyjmenovává 47 zemí, v nichž působil, a dále uvádí konkrétní koncertní síně a operní domy, kde z celkem 771 vystupoval nejčastěji. Řada údajů nepřekvapí, jiné však ano: Rudolfinum, Smetanová síň a Národní divadlo jsou očekávatelné, ale Toronto na čtvrtém místě, které předstihne Brno, už ne. Pozorný čtenář však zaznamená, že Brno se na seznamu objevuje třikrát, a jako město by se dostalo na třetí místo. Pokud jde o země, tak dirigent, který se politicky nijak neangažoval a nebyl ani ve straně, dokázal obdivuhodně pracovat neporovnatelně více na „Západě“, než v rámci socialistického bloku. Další tabulky napovídají, jak tomu jistě napomohlo jeho celosvětové šíření české hudby, jejíž prestiž si osvojoval, a tentokrát už neprávem, i režim, který export vážné hudby schvaloval, jako by se snad za její kvality a úspěch přičinil sám. Jiří Bělohlávek přitom neváhal programovat svého milovaného Dvořáka, po letech, v nichž ministr kultury Zdeněk Nejedlý nabádal k preferování „národnějšího“ Smetany, a hlavně prosazovat režimem bojkotovaného „emigranta“ Martinů, jehož světovému průlomu, jak je ze statistik vidno, zásadně napomohl.

Jiří Bělohlávek byl vždy spjatý s českou hudbou. Do jaké míry to byla představa a skutečnost, jednou provždy dokumentuje tabulka skladatelů a děl, jež za svůj život provedl. Devatenáct z dvaceti nejčastěji uvedených skladeb je od českých skladatelů, jedině téměř symbolicky je v první dvacítce Mozartova „Pražská“ symfonie. Neodpustím si dodat, že symbolický význam má i pro mne osobně, neboť jsme v Praze žili přímo naproti domu ve Skořepce, kde Mozart pobýval, jen pár set metrů od Stavovského divadla, místa premiér jeho děl…. I ti, kdo nejsou velcí patrioti, jistě docení, jak úžasný repertoár za sebou zanechali čeští skladatelé a jak dojemně a systematicky ho Jiří Bělohlávek dál šířil po celém světě. Podobně jsem i já po letech mravenčí práce, za cenné spolupráce mého přítele Toma Rückera, který oskenoval přes 12.000 dokumentů, pociťoval zadostiučinění, že může být konkrétně dokumentováno, jak byl Jiří Bělohlávek opravdu synonymní s českou hudbou.

Už tolik nepřekvapí, že Jiří dirigoval dalece nejčastěji české orchestry, jež také vedl jako šéfdirigent. Navíc se stal rovněž šéfdirigentem čtvrtého v pořadí, Symfonického orchestru BBC – s tím, že se v repertoáru soustředí opět na českou hudbu, samozřejmě v rámci širokého záběru, který má každý rozhlasový orchestr. V tabulce dále nepřekvapí ani šesté místo Národního divadla, kde Jiří zpíval v dětství ve sboru a nesl si lásku k opeře po celý svůj život.

Pro každého dirigenta je také podstatné, aby se do orchestrů vracel a nebyl tam pouze „na zkoušku“. I v tomto směru tabulka názorně dokumentuje, jak Jiří Bělohlávek dirigoval nejvýznamnější světové orchestry, a to především nejednou.

V příštím díle se věnuji levé části tabulky se statistikami sólistů plus dalším souvisejícím statistikám.

Foto: archiv A. Goldscheidera