„Kolem roku 1900 chtěl tuhle novou vitální americkou hudbu hrát na piano ve Spojených státech kdekdo.“

„Joplinovo vlastní libreto je poměrně prostým příběhem o černošské dívce Treemonishe, která díky vzdělání vyvede svůj lid z bludů a pověr.“

„Prvním, kdo dokázal opravdu geniálně prolnout afroamerickou hudbu s evropskou operou, nebyl ovšem Joplin, ale až o něco později George Gershwin.“

Afroamerický hudebník Scott Joplin napsal v roce 1903 slova a hudbu k ragtimové opeře A Guest of Honor. Dílo bylo jednou jedinkrát provedeno v St Louis, nikdy nevyšlo tiskem a jeho rukopis se ztratil. O pár let později se pustil do něčeho podobného ještě jednou. Žil tehdy v New Yorku a na vlastní náklad zveřejnil v podobě klavírního výtahu tříaktovou operu Treemonisha. Nezůstal v ní jen u rytmu ragtimu. Pokusil se o lidovou americkou operu a o syntézu řady hudebních poloh. Podoba s orchestrem vznikla však až dlouho po jeho smrti. Poprvé pak kompletně zazněla před padesáti lety, 27. ledna 1972.

Scott Joplin bývá označován za krále ragtimu. Jeho opera Treemonisha byla zveřejněna v roce 1911 a zazněla tak v New Yorku v Lincoln Theater v Harlemu roku 1915. Světová premiéra plné verze se potom odehrála v roce 1972 v Atlantě ve státě Georgia, díky společnému úsilí Atlanta Symphony Orchestra a hudebního oddělení Morehouse College.

Skladatelovo vlastní libreto je poměrně prostým příběhem o černošské dívce Treemonishe, která díky vzdělání vyvede svůj lid z bludů a pověr. Vyprávění s dobrým koncem, téměř pohádka, která přináší silné osvětové, křesťansky vyznívající morální poselství.

Ragtime, to je skutečně pravá americká hudba. Chápáno historicky, je předstupněm jazzu. Jde především o klavírní hudbu charakteristického synkopovaného rytmu a spádu. Vedly k ní v 19. století v Americe dvě cesty:  bělošská nápodoba černošské hudby a černošská nápodoba hudby bělošské. To první minstrelské show. Kabaret, při němž si běloch – z dnešního hlediska velmi „nekorektně“ – načernil obličej a dělal ze sebe „jako“ černocha. To druhé, to byl cakewalk, původně tanec, při němž otroci tak trochu parodovali taneční zábavu bílých bohatých. V černošském znázorňování bělošské hudby bylo však mnohem silnější než nápodoba něco jiného: autentický prvek – základ daný původní africkou a afroamerickou hudebností… Ragtime se stal charakteristickým a silným projevem tohoto kulturního zázemí. Mohl se nově a plně objevit po definitivním zrušení otroctví v roce 1865, když začali černošskou hudbu hrát v kabaretech i sami černoši.

Dětství prožil Scott Joplin, narozený roku 1868, v Texasu. Ve hře na klavír se zdokonaloval jako samouk. Dostal se tehdy také do sféry vlivu jednoho původem německého hudebníka, který jeho hudební představivost rozhodujícím způsobem usměrnil obrácením pozornosti k evropským klasikům a svým ortodoxním vlivem zapůsobil hodně silně. Druhým podnětem, značně odlišným, byla léta, kdy mladík jako cestující muzikant putoval po americkém Jihu a v praxi se seznamoval s hudbou obyčejných vrstev. Definitivně rozhodující byly však až roky působení Scotta Joplina v St. Louis, kde bylo mnoho Afroameričanů, rozvíjejících v různých barech nový žánr a nový způsob hry na piana… Po několika letech se vypravil na výstavu do Chicaga, kde se setkal s tamními ragtimovými pianisty a také s Otisem Saundersem, který se s ním vrátil do St. Louis a přesvědčil ho, aby své skladby zapsal a nechal vydat tiskem. Nejprve šlo o lehce sentimentální písně, až později zachytil do not i ragtime.

Tiskem začal rok před koncem století vydávat ragtimy s pravidelným basem a synkopovanou melodií nakladatel John Stilwell Stark. Nejslavnějším skladatelovým kouskem se s jeho přičiněním stal Maple Leaf Rag, nesoucí jméno podle klubu, kde Joplin pravidelně hrál.

Autorem prvního zveřejněného ragtimu byl Thomas Turpin. Autorem prvního tištěného ragtimu byl Ben Harney. Byli i takoví hudebníci, kteří se zasloužili o další rozvoj ragtimu, aniž by uměli přečíst či zapsat jedinou notu. Ale byli i takoví, kteří se pokusili sepsat návody, jak ragtime hrát. Nebylo to totiž vůbec jednoduché. A kolem roku 1900 chtěl tuhle novou vitální americkou hudbu hrát na piano ve Spojených státech kdekdo…

Scott Joplin byl značně úspěšný. Nakladatel Stark se přestěhoval do St. Louis, založil vlastní tiskárnu a začal podnikat ve velkém. Vydával další Joplinovy skladby i podobnou hudbu jiných muzikantů. Jeho jméno jako muže skutečně pionýrského ducha a je v dějinách americké hudby zapsáno výrazným písmem. Joplin si postavil dům a začal vyučovat. Nakonec i on sepsal praktickou příručku o ragtimu a jeho interpretaci: School of Ragtime. Klavírní školu obsahující řadu etud. I pouhý pohled do not napovídá, že opravdu nejsou pro začátečníky…!

Ragtime zněl v sedmdesátých letech dvacátého století ve filmu Podraz a zažil tehdy jako hudební styl novou vlnu obliby. Vyšvihl se na nějakou dobu v žebříčku prodejnosti hodně vysoko… Prvky ragtimu jsou přítomny i v proslulé klavírní skladbě Bugatti Step Jaroslava Ježka. Ta se ovšem hrává dost rychle. To nevadí, jde o hudbu novější, jsou v ní přítomny i další styly a formy. Scott Joplin však po sobě v pedagogických pokynech zanechal jasné a jednoznačné upozornění, aby se pravý ragtime hrál volně. Volněji, než jak se během let samovolně vyvinul a posunul běžný interpretační styl. S autentickým ragtimem se prostě nesmí spěchat.

Joplin zemřel v padesáti. I když jeho opera nevzbudila ve své době žádný velký zájem a i když se dokonce vedou spory o to, jestli mu skutečně plně patří označení „král ragtimu“, byl každopádně v roce 1917, když se jeho život uzavřel, proslulým a uznávaným hudebníkem.

Když byla Treemonisha ve své novodobé verzi uvedena v roce 2003 také ve Státní opeře Praha, psalo se o ní v tisku jako o půvabném obrázku z americké historie, nicméně jedním dechem se k tomu přidávalo: prvním, kdo dokázal opravdu geniálně prolnout afroamerickou hudbu s evropskou operou, nebyl Joplin, ale až o něco později George Gershwin.

Do dějin světové hudby vstoupil Gershwin svou Rapsodií v modrém. A to především proto, jak v ní otevřel možnosti nového kombinování dvou světů – prvků jazzové a klasické hudby. Napsal ji v roce 1924 na výzvu Paula Whitemana, jazzového kapelníka, který zatoužil uvést něco, co bude přesahovat jeho běžný repertoár, něco experimentálního, nového. Něco, co pozvedne v očích veřejnosti v té době ještě mnohými opovrhovaný jazz… Gershwin byl už úspěšným autorem populárních písní. Avšak Rhapsody in blue mu zajistila skok v popularitě ještě „o patro výš“.

Navázal v symfonickém jazzu dalšími podobnými díly. Opakovaně toužil skloubit nové intonace a rytmy černošského jazzu se světem vážné hudby. I tato hudba se mu povedla… Úspěch Rapsodie v modrém sice už nepřekonal, ale dařilo se mu na Broadwayi a v Hollywoodu. Stal se patrně nejznámějším skladatelem v historii Ameriky. Byl geniální v tom, že dokázal být tvůrcem hudebního divadla i koncertních děl, že spojoval nízké s vysokým, že byl intelektuálský umělec i lidový bavič, typický Američan i ruský židovský imigrant, že byl běloch i „bílý černoch“.

Byla tu ovšem ještě jedna skladatelská ambice: využít kompoziční zběhlost a vyzkoušený postup, jak spojit zdánlivě neslučitelné – klasickou hudbu a jazz – v opeře… Dnes není sporu o tom, že jeho opera Porgy a Bess, odehrávající se v černošské rybářské vesnici na jihu USA ve třicátých letech devatenáctého století, se stala skutečně prvním vydařeným pokusem o toto spojení. A není sporu o tom, že je to už skutečně „americká“ opera.

Foto: Wikipedia, Pinterest, Youtube, Facebook, MET, Fb – Opera Theatre of Saint Louis