„Pane Gergijeve, ptají se dirigenta, distancujete se od ruského prezidenta v této nové situaci? Odpověď patrně nepřišla.“

„Mohli bychom Anně Netrebko v současné situaci vzdávat za její umění hold? Tleskat a volat bravo, když zároveň víme, že jasně neodsoudila ruskou agresi?“

„A je snad také zřetelné, že i když Čajkovskij, Musorgskij, Borodin, Glinka, Rimskij-Korsakov nebo Skrjabin, nemluvě o Šostakovičovi, byli rovněž Rusové, tak že není nutné je hned přestat hrát…“

Knížka Oněgin byl Rusák nabízí tragikomické ohlédnutí za normalizačními osmdesátými léty v Československu, při kterém se bavíte, ale taky vám tuhne úsměv na rtech. V současné době nám úsměv tuhnout nemůže, není totiž čemu se smát. Rusko opět vstoupilo do našich životů. Vysmívá se naopak ono nám. Svou agresí vůči Ukrajině provokuje a děsí západní demokratickou civilizaci. Slogan „Čajkovskij byl taky Rusák“ však není překvapivým zjištěním, jaké mohlo za sovětské okupace dospívajícího člověka potkat při poznávání klasické literatury, když narazil na Puškina, ale je zamyšlením. Ano, i Čajkovskij je Rus. Avšak nezatracujeme ho hned. Ať nedopadne jako to pověstné dítě vylité z vaničky spolu s vodou.

Zprávy z hudebního světa v minulých dnech hovořily mimo jiné o tom, jak se mnohé instituce po světě shodly, že nechtějí spolupracovat s dirigentem Valerijem Gergijevem. Ne proto, že je Rus, ale proto, že se v minulosti nezakrytě projevoval jako příznivec ruského prezidenta a že naopak sám se svým divadlem z jeho přízně těžil. A ruský prezident má teď velký problém – chová se totiž jako car a svět se shoduje, že takový diktátor by měl, až to skončí, stanout před mezinárodním tribunálem jako válečný zločinec. Pane Gergijeve, ptají se dirigenta, distancujete se od něj v této nové situaci? Odpověď patrně nepřišla, proto ho v Mnichově zbavili šéfovské funkce u filharmonie, proto mu Američané ze dne na den zrušili hostování v Carnegie Hall a pro tamní koncerty Vídeňských filharmoniků našli náhradu. Proto festival Dvořákova Praha zrušil Gergijevovo podzimní účinkování a hledá někoho jiného.

Podobný osud potkal Annu Netrebko. Ne proto, že je Ruska, ale proto, že kulaté narozeniny slavila v Kremlu a že se ukazovala nejen s ruským prezidentem, ale i s proruskými separatisty na Ukrajině… Vážená dámo, ptají se jí, distancujete se od něj v této nové situaci? Odpověď přišla, ale nebyla uspokojivá, jen a jen vyhýbavá. – Ano, rozumíme, těžko hovořit, i když žiju v Rakousku, o své ruské vlasti nějak špatně, ať už si myslím, co si myslím. A těžko hovořit kriticky o někom, jehož režim svou slávou v poslední době jednoznačně legitimizuji a kterého se navíc všichni bojí… Anna Netrebko měla například teď někdy zpívat v New Yorku a pak v Labské filharmonii v Hamburku. V jejím případě není úplně jasné, jestli dřív přišlo odřeknutí z americké a z německé strany, nebo její rozhodnutí veškerou uměleckou činnost raději přerušit. Výsledek je stejný. Popsal ho ředitel Metropolitní opery Peter Gelb, když řekl, že samozřejmě Anna Netrebko je a zůstává velkou umělkyní a že je velká škoda, že ji publikum neuslyší… Ale spolu s ním si všichni rozumní lidé říkají: mohli bychom jí v současné situaci vzdávat za její umění hold? Tleskat a volat bravo, když zároveň víme, že jasně neodsoudila ruskou agresi? Nechce se nám. Bylo by to divné, rozporuplné, nevkusné. Ošívali bychom se. Styděli bychom se. Stydí se i ona, nebo ne?

Svět spojují emoce sounáležitosti s těžce zkoušenými Ukrajinci, vyjadřované žlutomodrými vlajkami, prohlášeními, sankcemi i snahou vyjednávat… a také materiální pomocí. Hlasy jedinců, kteří se v tomto kontextu pozastavují nad údajným „kádrováním“ umělců, jsou pomýlené. I když se asi kolegové v orchestrech po celém světě poptávají svých ruských spoluhráčů, co si o to všem osobně myslí, těžko Rusy ředitelé hned vyhazují z práce nebo nutí k podepisování nějakých stanovisek. Nejde o plošnou kolektivní vinu. Ale je snad zřetelné, že takové megahvězdy, jako jsou Valerij Gergijev nebo Anna Netrebko, nesou spolu se slávou – jako druhou stranu též mince – i úděl těch, kteří jsou viditelnými symboly a jako takoví se mohou stát – třeba i nedobrovolnou – součástí kampaně civilizovaného světa, který se snaží všemi možnými prostředky zastavit ruského vládce v jeho rozpínavosti.

A je snad také zřetelné, že i když Čajkovskij, Musorgskij, Borodin, Glinka, Rimskij-Korsakov nebo Skrjabin, nemluvě o Šostakovičovi, byli rovněž Rusové, tak že není nutné je hned přestat hrát… Jsou. No a co? Pokud by ale někdo neměl chuť pouštět si ruskou kulturu po nějakou dobu zrovna moc k tělu, dalo by se to na druhou stranu pochopit. A zcela pochopitelné je, že Slovenská filharmonie před několika dny narychlo vyřadila z programu Prokofjevovo oratorium Alexander Něvský. Tleskat skladbě, jejímž tématem je vlastenecká oslava ruských bojovníků, by skutečně nebylo vkusné. A asi málokomu v sále příjemné.

Foto: Wikipedia (Lavrent1954 – CC BY-SA 3.0), Facebook, archiv KlasikyPlus