„Bylo mi jasné, že budu muset pracovat s dokumentačním materiálem v omezené velikosti a rozlišení, abych se do limitu vešel. Nakonec se podařilo vtěsnat vše téměř zázrakem.“

„Programování je tak podle mne v principu obdobné poezii, která se snaží abstrahovat to nejpodstatnější v pár verších, ne-li slovech. Podobně je přímo nutné zadávat počítači jednoznačný úkol a nedopustit, aby měl sebemenší prostor chovat se dle svého.“

„Jak se Jiří stával nemocnější a nemocnější, stalo se cílem dotáhnout fotoknihu do jejího co nejrychlejšího fyzického vytištění s tím, že je přípravou na monografii.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky a podrobná a intimní svědectví, ale sestavil rovněž obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu zveřejňuje některé další statistiky, ale přibližuje také něco z “kuchyně”, totiž jak jeho zpracovávání dirigentova života a odkazu technicky probíhalo…

Když jsem se rozhodl zpracovat životní působení dirigenta Jiřího Bělohlávka, měl jsem k dispozici rozsáhlý, avšak nekompletní rodinný archiv, internet, odvahu, zarytost a vrozenou abnormální pečlivost. Nebyla mi známá existence jakéhokoliv podobného projektu, žádný použitelný vzor, model, natož někde sdělené zkušenosti s něčím obdobným spojené. Studia hudební vědy a estetiky byla nápomocná: součástí estetiky byla například teorie informace, v hudební vědě byly známé Köchelova katalogizace Mozartových či Schmiederova Bachových děl, ale nic, co by se týkalo dirigentů. Přišla mi vhod obliba matematiky, nemalá zkušenost v práci s počítači, která zahrnovala znalost databáze Access, její struktury, jazyka a jejího, jakkoliv se to může zdát obskurní, uvažování. Letité vyvíjení a programování softwaru i hardwaru mě naučilo odhadovat, jak s údaji a instrukcemi pracuje počítač, který se kupodivu nechová tak jednoduše a přímočaře, jak by si člověk představoval, a je třeba mu zadávat co nejkompletnější a přitom nejúspornější informace. Programování je tak podle mne v principu obdobné poezii, která se snaží abstrahovat to nejpodstatnější v pár verších, ne-li slovech. Podobně je přímo nutné zadávat počítači jednoznačný úkol a nedopustit, aby měl sebemenší prostor chovat se dle svého. Jakmile narůstají příkazy typu „kdyby–pak, kdyby ne–tak˝, kope si člověk vlastní jámu. V případě databáze Access se zdálo, že její dvou GB limit by měl být bohatě postačující, ale bylo mi jasné, že budu muset od počátku pracovat s dokumentačním materiálem (fotografiemi, plakáty, programy, recenzemi apod.) v omezené velikosti a rozlišení, abych se do limitu vešel. Nakonec se podařilo vtěsnat vše téměř zázrakem.

Dalším zásadním rozhodnutím bylo pracovat v angličtině s tím, že všechna jména ve všech jazycích zůstanou s nativní diakritikou. Nebylo nesnadné rozhodnout se, co vše chci sledovat a statisticky zpracovat: časové údaje, místa včetně měst, států, světadílů, orchestry, sbory, sbormistry, interprety rozdělené do všemožných skupin, provedené a nahrané skladby či jejich části, veškeré nosiče, údaje vydání, obaly, plakáty, fotografie, programy, recenze, Jiřím anotované partitury a další) a v dnešním přehledu tak mohu logicky prezentovat jeden z nejzákladnějších parametrů, a to výčet orchestrů a sborů, které Jiří Bělohlávek dirigoval, ať už na koncertech či nahrávkách, plus sbormistrů, kteří vedli relevantní sbory. V praxi jsem si musel mezi desítky a desítky existujících položek přidat navíc orchestrální zkratky (FOK) a alternativní názvy orchestrů, tak jak procházely změnami. Kvůli plánované dvojjazyčné verzi jsem vedl orchestry i v jejich v angloamerickém světě zažitém anglickém názvu, a to přesně takovém, když je dirigoval JB, a v závorkách případně uváděl jejich jména, pod nimiž také bývaly či jsou známy v době, kdy je nedirigoval.

Můj projekt však přese všechny snahy utrpěl ránu pod pás od vydavatelství Photobox, které má sice 25 milionů světových zákazníků ve všemožných zemích a jazycích, nedisponuje však českým písmem. Slibovali a slibovali mi nápravu, ale naprosto zklamali, a tak například Jiří Bělohlávek je v knize bez diakritiky jako Jirí Belohlávek. Vzhledem k faktu, že jsem fotoknihu, z níž jsou níže uváděny abecedně všechny orchestry a sbory, byl nucen vytvářet na webových stránkách Photoboxu, často nesmírně pracně na desetiny milimetru, neměl jsem k dispozici nic na vlastním počítači, co bych mohl jednoduše vzít a nechat vytisknout jinou firmou. Photobox na druhé straně knihu vytiskl perfektně a lépe, než kterékoliv jiné mně známé vydavatelství.

Jak se Jiří stával nemocnější a nemocnější, stalo se cílem dotáhnout fotoknihu do jejího co nejrychlejšího fyzického vytištění s tím, že je přípravou na monografii, v níž se diakritika samozřejmě vyřeší. Jiří tak mohl držet fotoknihu v ruce a listovat stránkami se jmény všech, s nimiž za svůj celý život spolupracoval, stejně jako jimi mohou čtenáři procházet na internetu, jen dosud bez kompletní diakritiky:

Foto: archiv A. Goldscheidera