„Ve dvojjediné roli ředitele a dramaturga připravil Vít Havlíček pět různorodých koncertů; konají se ob týden, vždy v sobotu, od 24. června do 19. srpna.“

„Výběrem tří hudebních ukázek respektoval Daniel Matejča pomyslný oblouk, který byl koncertem 22. července vyklenut.“

„Sólovými interpretacemi střídal houslistu čelný varhaník naší střední generace a zároveň dirigent i pedagog Petr Rajnoha.“

Přestože jeho dědeček byl negramotným vesničanem, hrabě František Antonín Špork se díky otcově úsilí i vlastním schopnostem vyšvihl mezi bohaté a mocné. Jako každý novozbohatlík, nouveau riche, ovšem trpěl typickým komplexem, že tradiční elity ho neberou vážně. I z tohoto důvodu se zřejmě stal mecenášem umění. Výtvarného, když štědře podporoval sochaře Matyáše Bernarda Brauna, ale také hudebního. V jeho pražském paláci, kde nechal vybudovat divadlo, zaznělo počínaje rokem 1730 několik oper Antonia Vivaldiho. Už o jedenáct let dřív byl hrabě Špork sponzorem vydání kancionálu Slavíček rajský. Dost možná uvedl na naši hudební scénu lesní roh. Svá díla mu – nejspíš s žádostí o podporu – posílal sám Johann Sebastian Bach… A tak je logické, že se i nyní na tento dějinný vklad navazuje. Například tím, že se v kostele Nejsvětější Trojice, vedle hospitálu, jedné z dominant Šporkova Kuksu, každoročně koná letní cyklus koncertů.

Mezinárodní festival Hudební léto Kuks probíhá letos už počtrnácté. Jeho klíčový tahoun, jakým je mladý pedagog, varhaník, organizátor a čerstvě nositel Ceny Královéhradeckého kraje i habilitovaný docent Vít Havlíček, připravil ve dvojjediné roli ředitele a dramaturga pět různorodých koncertů. Konají se ob týden, vždy v sobotu, od 24. června do 19. srpna. Dosavadním vrcholem byl pravděpodobně sobotní podvečer s datem 8. července, kdy ve spolupráci s varhanicí Danielou Valtovou-Kosinovou oslnil početné publikum německý trumpetista Reinhold Friedrich. Velká postava evropské hudby, pětašedesátiletý matador mající na kontě kariéru, která kromě koncertní a pedagogické činnosti zahrnuje například pozici stálého sólového trumpetisty Festivalového orchestru v Lucernu, do níž ho jmenoval samotný Claudio Abbado. Objevnou kvalitu mělo ale i komorní vystoupení o dva týdny později, 22. července, kterým se festival přehoupl do svého druhého poločasu. S drobným časovém odstupem, ale zato v širších souvislostech je proto na místě se k němu vrátit.

Svoji nečekaně naplněnou koncertní sezónu tak završil teprve osmnáctiletý houslista Daniel Matejča, který je od svého loňského triumfu na Soutěži mladých evropských hudebníků (Eurovision Young Musicians) na roztrhání. Jen během několika posledních týdnů jsem se s ním osobně setkal potřetí. Na zahajovacích koncertech Pardubického hudebního jara či Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě. Při těchto příležitostech ho vždy doprovázel orchestr: poprvé Pardubická komorní filharmonie, podruhé Janáčkova filharmonie Ostrava. Na Kuksu se ovšem Daniel představil v komorní poloze. Jako vždy přitom jeho výkon pozorně hodnotila z hlediště maminka Olesie Voličková, sama houslistka v orchestru libereckého Divadla F. X. Šaldy. Matejčův profesor a lidský i hudební guru Ivan Štraus, jindy také přítomen, si tentokrát s ohledem na období letních prázdnin dopřál volno.

Nemohl tak s Danielem oslavit kulaté výročí od jeho loňského vítězství v Montpellier, které se za přítomnosti televizních kamer a v přímém přenosu do řady evropských zemí odehrálo přesně před rokem. Rozuměj na den, ve čtvrtou z pěti tehdejších červencových sobot, když kalendář ukazoval datum 23. 7. 2022. Ať tak či onak, byla to vhodná příležitost k tomu, abych mohl zblízka sledovat houslistův osobnostní růst i úroveň jeho hry, k níž tentokrát použil „útlejší“ ze dvou nástrojů, na které střídavě hraje. Pochází z dílny houslařského rodu Dvořáků, uznávaného před více než sto lety po několik generací. A podle Daniela se svým kultivovaným, ale měkčím a poněkud méně průrazným zvukem lépe hodí právě pro komorní hru; v obklopení symfonickým tělesem by mohl zanikat.

Matejča výběrem svých tří hudebních ukázek, kterých se během podvečera zhostil, respektoval pomyslný oblouk, který byl během necelé půldruhé hodiny koncertu vyklenut na ploše tří staletí. Od osmnáctého do první poloviny dvacátého. V jeho sólovém podání zazněla napřed Partita d moll Johanna Sebastiana Bacha, zahraná zároveň s pokorou i s gustem, takže naplnila rozhlehlý kostelní prostor příjemnou intenzitou. Podáním Etudy-Capriccia č. 2 pro housle Henryka Wienawského se pak Daniel posunul k hudbě předminulého století, komponované houslovým virtuózem, jehož příjmení bylo mimochodem poctou zaniklé čtvrti polského města Lublin jménem Wienawa; židovského ghetta, z něhož Henrykův otec rodinu vymanil konverzí ke křesťanství. Matejča uctil památku velkého mistra houslí soustředěně a akcentem na její líbivost, nikoli však povrchně. Přesto však vrcholný výkon podal třetí a závěrečnou ze svých sólových interpretací, opět provedenou zpaměti. Byla jí jedna z šesti částí Sonáty a moll č. 2 pro housle od belgického „krále houslí“, jak byl před sto lety přezdíván komponující virtuóz Eugène Ysaÿe. Je zjevné, že v hudbě 20. století se Daniel Matejča cítí jako ryba ve vodě, dýchá v jejím pulsu, dokáže odstínit kontrasty a dát jim vyniknout.

Spěchám však upřesnit, že mladý houslista tvořil pouze polovinu zmíněného koncertu. Sólovými interpretacemi jiných tří skladeb, respektive ukázek, jej totiž střídal čelný varhaník naší střední generace. Absolvent studií jak u Jaroslava Tůmy, tak na různých místech Francie. Také však dirigent i pedagog působící zprvu v Opavě a nyní v Kopřivnici, kde je v místním soukromém hudebním učilišti dokonce ředitelem. Což při počtu několika stovek studentů na různé hudební nástroje, vedených desítkami pedagogů, není časově snadným úkolem. Přesto si Petr Rajnoha dokáže najít čas na nastudování či „oprášení“ varhanního repertoáru, což v rámci festivalu na Kuksu doložil provedením Bachova Preludia c moll, Kánonickou studií Roberta Schumanna a první větou Sonáty B dur pro varhany Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Skladatele se zásluhou o návrat k dílu Johanna Sebastiana, což výše zmíněný dramaturgický oblouk ještě zvýraznilo. Jistěže, jak sám přiznal, už ve světě či doma hrál Petr Rajnoha na vytříbenější nástroj, než jaký je k dispozici na Kuksu. Dokázal si s tím, co bylo k dispozici, však zkušeně poradit. Jeho přínos večeru byl rovnocenný a po právu k němu na kůr doléhal z kostelních lavic silný potlesk. Ten se v závěru překlopil do upřímných ovací vestoje, na což hudebníci nemohli nereagovat přídavkem. Daniel Matejča vyběhl nahoru, kde se připojil k Petru Rajnohovi, aby si společně vychutnali sladkost Meditace z Massenetovy opery Thaïs. Uměřeně, ale procítěně.

Nic na tomto světě neexistuje bez kontextu. A tím je pro letní hudební festival na Kuksu samotný areál. Než se divák ocitne na samotném koncertě, má možnost se areálem projít. Členitý prostor, vytvořený před třemi staletími, prošel v letech 2013 až 2015 půlmiliardovou rekonstrukcí, hrazenou převážně z rozpočtu Evropské unie. Majstrštykem je obnova pěti desítek nástěnných obrazů na dlouhé chodbě vedle kostela, které jako by byly pandánem venkovního, Braunem vysochaného cyklu Ctností a neřestí. Zde je leitmotivem téma, které se nadčasově vznáší nad každým z nás – smrt si dříve či později přijde pro každého, ať je boháčem nebo chudákem, neznámým či slovutným. Rozměrné obrazy, kdysi zabílené jako součást ochrany proti epidemii tyfu, se vylouply do nové naléhavosti. A dodávají nepominutelný rozměr i tónům znějícím v jejich sousedství.

Letní cyklus na Kuksu zve ještě na dva koncerty, které stojí za návštěvu. První srpnovou sobotu se s kostelní akustikou poměří svým klavírním recitálem legendární Ivan Klánský. A závěr obstará 19. srpna vystoupení Collegia Mariana s jeho uměleckou vedoucí Janou Semerádovou, který ozvláštní dvě okolnosti: zpěvu se zhostí slovenský basbarytonista Tomáš Šelc a jako každý rok zazní novodobá premiéra skladby z kukského archivu, uloženého už delší čas v Českém muzeu hudby, do něhož se Vít Havlíček během pobytů v Praze noří. Tentokrát to bude Ave regina in D, ukázka z díla jednoho ze zdejších milosrdných bratří Benigna Rotha, tvořícího ve druhé polovině 18. století.

********

Foto: Miloš Šálek