„Teprve jasné rozdělení do čtyř veřejnoprávních televizních okruhů umožnilo věnovat jeden z nich přes den dětem a večer kultuře.“

„Na portálu o klasické hudbě to může znít svatokrádežně, ale je dobře, že dramaturgie ČT art se nezaměřila jen na tento druh hudební kultury.“

„Jsem zvědav, jak se bude ČT art vyvíjet ve druhé dekádě, v měnící se mediální krajině a za nového vedení na Kavčích horách.“

Psal se poslední srpnový den roku 2013. Byla sobota. Podle zpráv České televize se prezident Obama ještě nerozhodl pro vojenský zásah v Sýrii; ostravský primátor Petr Kajnar označil volební kandidátku své ČSSD za nedemokratickou; Bayern porazil Chelsea na penalty a získal superpohár. Den jako každý jiný? Ne tak docela. Alespoň ve světě médií a kultury. Právě tehdy totiž zahájila Česká televize vysílání kulturního programu ČT art. Téměř přesně dva roky po zvolení Petra Dvořáka do funkce generálního ředitele tohoto veřejnoprávního média se tak naplnila vize, sdílená v některých myslích a srdcích nejméně patnáct let.

Proč právě patnáct? Pokud mě paměť nemýlí, roku 1998 se v rámci Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, pořádaného právě Českou televizí, uskutečnil široce navštívený workshop. Jeho téma i název stanovila jedna z legendárních postav kulturního vysílání v televizích veřejné služby. Velký přítel naší země i naší hudby, Nizozemec Stefan Felsenthal, který byl po úctyhodné kariéře u tamního vysílatele NOS vyzván německým mediálním gigantem ZDF, aby se ujal jeho početné redakce zaměřené na divadlo, hudbu a tanec na televizní obrazovce. Měl tedy dostatek zkušeností na to, aby téma „Ohrožené druhy pořadů“ vnesl na české mediální kolbiště. Workshopu se zúčastnila plejáda osobností z ciziny i od nás. Do diskuse se zapojil zrovna tak guru privátně-veřejnoprávních koprodukcí Reiner Moritz z Mnichova jako český ministr kultury Pavel Dostál, který přijal pozvání od tehdejšího šéfa Kavčích hor Iva Mathé.

Jsem dalek tvrzení, že přesně tenkrát se idea budoucího programu ČT art konkrétně narodila. Spíš možná jen volná inspirace. Zazněl totiž tenkrát v diskusi nejeden podnět ze Západu, kam jsme se právě vraceli. Opakovaně bylo řečeno, v čem spočívá riziko kulturních pořadů, rozprostřených do vysílacího schématu televizních stanic v prostředí kapitalismu. Nakrásně může být v mediálních zákonech stanoveno, že diváci lačnící po kultuře, takzvaní culture vultures, mají na uspokojení svého menšinového zájmu nárok. Ba právo. Realita, kterou jsme měli brzy poznat u nás, bývá ovšem poněkud odlišná.

Stejní politici, kteří se vznešenou literou zákona rádi veřejně ohánějí, se pak při setkáních s vedením média veřejně služby zajímají o to jediné, co se dá změřit. A tím je sledovanost. Chtě nechtě tím nutí veřejnoprávní dramaturgii, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Což v praxi znamená, že se klasická hudba, divadlo a balet či moderní tanec sice na obrazovce objevují, ale rozptýleně a pro jistotu v okrajových časech předem odsouzených k malé sledovanosti. Hodinu před půlnocí, hodinu po svítání… Malý divácký share pak zároveň slouží k tomu, aby byli křiklouni volající po umění na obrazovce odkázáni do patřičných mezí: „Copak nevidíte, jak málo lidí se o to zajímá? Tak buďte rádi, že se to vůbec někdy vysílá…“ Ze zmíněného workshopu, tehdy v roce 1998, zřetelně vyplynulo, že cesta z tohoto začarovaného kruhu je jediná. Vznik televizního programu zaměřeného výlučně na kulturní oblast. Neboli artové stanice.

Muselo uplynout hodně času, než do vedení České televize přišli lidé, kteří měli pravomoc i odhodlání přenést sny do skutečnosti. Kavčí hory si mezitím prošly televizní krizí a jejími důsledky, prvořadý zájem byl upřen na zpravodajství, kultura byla na obrazovce tolerována, nikoli rozvíjena. Teprve jasné rozdělení čtyř veřejnoprávních televizních okruhů umožnilo věnovat jeden z nich přes den dětem a večer kulturním pořadům. Rok 2013 tak bez nadsázky vstoupil do zdejších mediálních dějin.

Na portálu o klasické hudbě to může znít svatokrádežně, ale je dobře, že dramaturgie ČT art se nezaměřila jen na tento druh hudební kultury. Její vedení, jmenovitě výkonný ředitel Tomáš Motl, razilo a prosadilo názor, že artové vysílání má a musí obsahovat i to, co už se jako klasika svého druhu osvědčilo i v popu, rocku, folku, world music. A že tudíž vedle Stravinského zazní i Zappa, vedle Mahlera Beatles, vedle Smetany Olympic. Což spolu se záznamy divadelních představení a baletních či tanečních výkonů umožní divákovi, aby si utvořil široký přehled o tom, co pojem kultura v současnosti představuje, zahrnuje. Samozřejmě, že do tohoto portfólia významně patří žánr, který je na obrazovce z mnoha důvodů obzvlášť vděčný, tedy dokument. Nabízející například portréty osobností či událostí a využívající přitom archiv coby jedinečné bohatství veřejnoprávního média.

Jistěže sledovanost podobně koncipovaného programu nebude nikdy světoborná. V případě ČT art se vzhledem k velikosti naší země a počtu našich obyvatel bude vždy pohybovat v desetitisících, jen zcela výjimečně překročí šestimístnou číselnou hranici. V porovnání s vlajkovou lodí podobného vysílání, jakou je v Evropě francouzsko-německé TV Arte, si stojíme víc než obstojně: tamní nedávné údaje hovoří o sledovanosti plus mínus dvě procenta, ovšem pozor, v rámci celodenního vysílání, zatímco ČT Art má k dispozici jen čas od osmé hodiny večerní.

Stálo by za to dlouze rozebrat bezpočet provozních i dramaturgických aspektů, z jejichž vějíře se vysílání ČT art skládá. Nejsa na Kavčích insiderem, z letité spolupráce spíš tuším než konkrétně vím, jak nesnadné je pro vyšší kulturu ukořistit v rámci celkového rozpočtu částku, umožňující kulturní pořady vyrábět či nakupovat. Což, pokud vím, navíc vesměs není přímo úkolem ČT art, který je v organizačním pavouku Kavčích hor vnímán jako útvar pověřený vysíláním toho, co mu buď tvůrčí skupiny nabídnou, nebo si u nich objedná. Za zmínku každopádně v této souvislosti stojí fakt, který si málokterý divák uvědomuje. Volá-li po zvýšeném podílu původní tvorby, chcete-li národní kultury, pak by měl vědět, že vyrobit, vytvořit ji představuje často vyšší finanční nároky než zakoupit vynikající hotový pořad ze světa. A neobstojí laciný fakt, že Kavčí hory by se měly naučit levněji vyrábět, protože má-li mít jejich „mediální produkt“ i estetickou úroveň, nemůže vznikat na koleni.

Nesleduji vysílání ČT art deset let večer co večer a nemám v tuto chvíli po ruce vyčerpávající statistiky. Zdá se mi však, že například v oblasti klasické hudby se daří vyvažovat vysílání klíčových události jak na domácí scéně, tak ve světě. Buď přímým přenosem či ze záznamu mohou diváci sledovat koncerty Pražského jara či Dvořákovy Prahy, ale i jednorázové večery silného kulturně-společenského náboje, jakým bude jen za pár dní, 3. září 2023, provedení Brittenova Válečného requiem ve Vladislavském sále Pražského hradu. Vedle toho se na ČT art pravidelně objevují Koncerty letní noci Vídeňských filharmoniků ze Schönbrunnu, Evropské koncerty Berlínských filharmoniků nebo letní Galakoncerty zpod Eiffelovy věže v Paříži. A ovšem také hudební události, jaké lze po právu označit za jedinečné. Vedle dvou přímých přenosů z Londýna – roku 2022 multižánrový open air Koncert pro královnu a o rok později podobně koncipovaný Koncert pro krále –, nemohu nevzpomenout na několikahodinový záznam z milánské Scaly 7. prosince 2020. A to ze dvou de facto vzájemně propojených důvodů.

Prvním bylo inspirativní pojetí, jakým se tato operní mekka vyrovnala s covidovým šílenstvím, znemožňujícím obvyklé zahájení sezóny lákavou premiérou. Místo něj tvůrčí tým vytvořil a s předními světovými pěvkyněmi i pěvci nastudoval hudebně-literární pásmo, evokující v nejvydařenějších scénách obrazovou imaginaci Federica Felliniho. Druhou příčinou, proč na tento večer na ČT art myslím, byl dopis, který mi nikoli poprvé poslala postarší manželská dvojice z malého města v Česku. Nevědomky v něm shrnula vše, proč je ČT art pro ně cenný. „Víte, my si nejen v době covidu, ale ani jindy nemůžeme o podobném zážitku napřímo ani zdát. Nemáme dost peněz ani sil na to, abychom se vypravili na koncert do Prahy, natož do ciziny. Ale díky televizi jsme si to užili doma jaksepatří. Otevřeli jsme si prosecco, dokonce jsme se hezky oblékli. A cítili se tak, jako bychom seděli ve Scale v loži…“

Jsem zvědav, jak se ČT art bude vyvíjet ve druhé dekádě, v měnící se mediální krajině a za nového vedení na Kavčích horách. Co bylo dokázáno za prvních deset let, každopádně zaslouží ocenění.

Foto: Wikipedia / VitVit / CC BY-SA 4.0, Facebook / ČT Art