„Vévodit Galakoncertu z Paříže 14. července budou například tenorista Jonas Kaufmann nebo barytonista Ludovic Tézier; diváky hodlá zaujmout i hvězdný klavírista Daniil Trifonov.“

„Svébytnou disciplinou, náchylnou k mnoha problémům, je ale samotný televizní přenos; co divákovi doma před ‚bednou‘ nabídnout?“

„Detaily nemusí diváka v bytě zajímat; možná ale dodají další rozměr sledování pátečního přenosu na ČT Art.“

Jako pokaždé během posledních jedenácti let i tento pátek se – v den státního svátku Francie – zaplní Martova pole pod Eiffelovou věží desítkami tisíc diváků, což v zemi, která co chvíli vře výbuchy pouličního násilí, představuje i bezpečnostní riziko. Především je však večer 14. července vítanou příležitost nabídnout široké veřejnosti „to nejlepší z klasiky“. Jak publiku rozesetému po trávníku, tak milionům televizních diváků v mnoha zemích světa včetně České republiky. Letos program ČT Art odvysílá Galakoncert z Paříže podesáté za sebou.

Těšit se můžeme na pestrou, pro někoho příliš těkavou, ale vzhledem k „lidovému“ charakteru akce rozumně vybudovanou dramaturgii. Opírá se o dva pilíře. Jedním je důraz na uvádění ukázek z oper či symfonické a filmové hudby, jež mají cosi společného s městem světel, jak se metropoli nad Seinou přezdívá. A tak bude hned dvakrát připomenuta Massenetova opera Thaïs, která byla kdysi opakovaně premiérována v pařížské Opéra Garnier. Poprvé 16. března 1894 a podruhé v přepracované verzi o čtyři roky později, 13. dubna 1898.

Galakoncert se také vrátí alespoň k jedné ze čtyř vět Španělské symfonie, ve skutečnosti houslové exhibici za orchestrálního doprovodu, jakou Édouard Lalo zkomponoval v roce 1874 pro virtuóza jménem Pablo de Sarasate. Ten ji vzápětí poprvé mistrovsky provedl, inu ano, kde jinde než v Paříži… A pokud už není k dispozici takto přímý odkaz, vynoří se z hlubin času volnější, sofistikovanější souvislost. Třeba ve chvíli, kdy coby objev večera zazní Předehra od polské skladatelky Grażyny Bacewicz. Zasvěcenci si totiž vybaví její studijní pobyt u Nadii Boulanger v Paříži od roku 1932 až do počátku druhé světové války.

Přímočařejší útok na divácké emoce představuje výčet pěveckých či instrumentálních hvězd, jaké letošní pařížská událost přivábila. Vévodit jim nejspíš budou tenorista Jonas Kaufmann, čerstvě též umělecký ředitel zajímavého festivalu klasiky v tyrolském Erlu, anebo nezničitelný francouzský barytonista Ludovic Tézier. Kromě sólových čísel se budou oba podílet na gradaci večera tím, že v jeho závěru spojí svůj um ve dvojzpěvu z Verdiho opery Don Carlos. Podobně se prosadí také jejich kolegyně. Nám méně známá rodačka z Bretaně, mezzosopranistka Stéphanie d´Oustrac, a světově proslulá Albánka Ermonela Jaho, jejíž soprán byl vyškolen v Itálii, sklízí ovace v Met či ve Stáních operách Vídně či Berlína. Obě pěvkyně napřed vystoupí zvlášť, ale nakonec v bok po boku oblíbeném duetu Barcarola z Hofmannových povídek Jacquese Offenbacha.

Kromě výtečné norské houslistky Vilde Frang, kromě jiného držitelky hned čtyř cen Echo Klassik, hodlá diváky zaujmout hvězdný klavírista Daniil Trifonov, kterého pamatujeme z jeho dubnových vystoupení s Českou Filharmonií a Jakubem Hrůšou v Rudolfinu. Tolik v rovině „pouhé“ pozvánky ke sledování přímého přenosu, jenž na ČT Art začne ve čtvrt na deset a potrvá včetně nezbytného ohňostroje bezmála do půl dvanácté.

Bez zajímavosti snad ale není při této příležitosti alespoň letmý pohled pod televizní pokličku. Přímý přenos koncertu klasické hudby je totiž svébytnou disciplinou, náchylnou k mnoha problémům. A zároveň režisérsky zdánlivě nevděčnou. Co vlastně divákovi před „bednou“ nabídnout, aby se cítil součástí děje? Aby do něj byl vtažen skoro tak, jako by seděl v hledišti? Své o tom ví mistři režijního řemesla. Britská žijící legenda Brian Large, držitel bezpočtu nejprestižnějších cen televizního světa, anebo mnohem mladší, ovšem už také velmi uznávaný Berlíňan Michael Beyer. Pochopili, že navýšit počet kamer v sále či pod širým nebem z osmi na šestnáct je sice milé, nikoli však rozhodující. Mnohem zásadnější je mít v přenosovém voze k ruce dvě klíčové osobnosti, na kterých úspěch či nezdar přenosu do značné míry závisí. Jednou je perfektně připravený znalec partitur, který tiše ale důrazně uděluje pokyny hlavnímu kameramanovi: „Pozor, ještě tři takty, dva, jeden, teď!“ Ve hře je přesně načasovaný střih z celku na detail, od záběru na orchestr k jednotlivci, jehož nástroj ve zvuku převládne, případně k dirigentovi. A samozřejmě, že třetím protagonistou přenosu je mistr zvuku se svým týmem, který se musí postarat o co nejvěrnější vykreslení tónů, linoucích se z pódia. To se snadno řekne, ale nejednou těžko provede. Les desítek dovedně skrytých mikrofonů, umístěných skoro pod každým pultem na noty, by mohl vyprávět.

Tímto popisem jsme se ocitli in medias res, přímo v čase probíhajícího přenosu, kdy divák takříkajíc poslouchá hudbu očima. Ale i zde platí, co tvrdil vojevůdce Suvorov: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Nedílnou součástí koncertů, koncipovaných jako přehlídka jednotlivých hudebních čísel, totiž bývá komentátor. Umístěný buď přímo na místě v komentátorské kabině, což nebývá levnou záležitostí, anebo v přenosovém studiu své domovské televize. Na Kavčích horách v Praze, na Slavičím vrchu v Mohuči, kde sídlí ZDF, alebo v jiných televizních areálech Evropy či světa. Pro toho, kdo má koncert opatřit kvalifikovaným, věcným, ale přiměřeně odlehčeným komentářem, je naprosto zásadní, aby byl v týdnech, dnech i hodinách před akcí zásoben z místa činu patřičnými podklady. V ideálním případě obsahují scénosled, předpokládanou stopáž jednotlivých hudebních ukázek i mluvených vstupů a pochopitelně jmenný výčet účinkujících.

Nic na tomto světě ale ideální nebývá a platí to, někdy zčásti a jindy měrou vrchovatou, také o poskytnutých informacích. Nemám tím na mysli údaje či zajímavosti o skladbách, jejich autorech a interpretech. Je úkolem komentátora, aby si je včas vyhledal a uměl je v pravou chvíli během přenosu použít. Jde mi o to základní, co umožňuje relativně klidnou práci u mikrofonu, i když potřebné dávce stresu se nikdy nedá vyhnout. Zde se přístup vysílatelů liší výrazně. A vzhledem k obecnému mínění o charakteristikách jednotlivých národů se až nečekaně rozchází s vžitou představou.

Snad mohu poté, co mám za sebou kolem stovky přímých přenosů tohoto typu, nabídnout jistý vhled do různorodé mezinárodní spolupráce. Překvapivě nebývají ani zdaleka nejpreciznější Němci. Podklady nejenže dodávají dost pozdě, ale při improvizaci vynucené okolnostmi mají sklon panikařit. Vadí mi také to, co bych si měl jako moderátor užívat. Příliš mnoho textu, přemíra slova, které má obraz cudně doplňovat. Televize není rozhlas, není třeba klasiku komentovat jako fotbal, tóny a záběry mluví svou vlastní řečí, často dostatečnou.

Potěšitelná bývá součinnost s Italy, zvlášť při přenosech z milánské „Scaly“, jakým byl covidem vynucený a takřka felliniovsky pojatý večer v závěru roku 2020. Náročnou kombinaci hudebních čísel, věcných sdělení a uměleckého přednesu literárních ukázek dokázal tým z RAI komunikovat přehledně, srozumitelně a hlavně včas.

Asi neudiví, že Francouzi vynikají uměním sahat do týdny pilovaného scénosledu na poslední chvíli, protože při generálce se zjistilo, že někdo neovládá základní počty a špatně odhadl stopáž. Upřímně, ani jejich oddanost souhře zvuku a obrazu nebývá při přenosech zpod Eiffelky příkladná. Kamera dokáže bloudit napříč orchestrem nekonečné vteřiny, než najde toho, kdo si právě vychutnává sólíčko… Zároveň jsou ovšem Francouzi vynikající v navození atmosféry, využití půvabů lokality i prchavých chvil k tomu, aby doslova impresionisticky zapůsobili na divákovy city.

Kdo je však v této televizní disciplině podle mých zkušeností nejlepší? Jednoznačně tým rakouské ORF. Vyplácí se jim, že jak na Novoročních koncertech z Vídně, tak Koncertech letní noci ze Schönbrunnu pracují mnoho měsíců předem, mají v předstihu zcela jasno a dokáží i chtějí vše komunikovat do světa. Jaký to kontrast mému nejděsivějšímu zážitku, jakým byl nedávno, 7. května, přenos Korunovačního koncertu pod širým nebem ve windsorském parku. V nepochopitelné a zbytečné snaze BBC tajit cokoli až do začátku televizního přenosu, byli na tom komentátoři ve všech zemích včetně autora těchto řádku stejně, jako diváci doma. Absolutně netušili, co se bude dít. Respektive spoléhali jen na úniky ze sociálních sítí či bulvárních médií, spekulujících o škále účinkujících.

Podobné detaily nemusí a vlastně ani nemají diváka doma v bytě zajímat. Rozhodně nikoli ve chvíli, kdy se rozhodne věnovat několik hodin života zážitku, jaký svým „tady a teď“ nabízí právě jen přímý přenos. Možná ale dodají další rozměr pátečnímu přenosu na ČT Art. Až dirigent Francouzského národního orchestru Cristian Măcelaru pozdvihne taktovku, aby zazněl Uherský pochod od Hectora Berlioze, který se Galakoncertům z Paříže stal znělkou.

Foto: ilustrační – Thomas Brill, Facebook / Le concert de Paris, archiv MTF Zlatá Praha, Pixabay, Wikipedia / Pierre Petit / volné dílo, archiv Ermonely Jaho, Radio France (Facebook)