„Návrat k postcovidovému normálu, jakkoli kvůli křehkému, byl 15. července 2022 oslaven vzpomínkou na koncert uskutečněný ve stejné podobě před sedmadvaceti lety.“

„Při poslechu nebylo od věci si připomenout souvislosti, ve kterých skladby vzniklé před třemi staletími spatřily světlo světa.“

„Hudbu lze legitimně pojímat a vnímat jako součást šířeji koncipované kulturně-společenské události.“

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov zahájil 15. července program z hudby Georga Friedricha Händela. Jihočeská filharmonie pod taktovkou Vojtěcha Spurného zahrála Vodní hudbu a Hudbu k ohňostroji, a to na jezírku v zámecké zahradě. Byla to zároveň vzpomínka na koncert uskutečněný ve stejné dramaturgické podobě před sedmadvaceti lety – v devadesátých letech, v něčem neblaze proslulých, ale symbolizovaných zároveň nadšením z nových možností v kultuře a v médiích. 

Tak jako bezpočet podobných akcí a projektů, vrátil se také Mezinárodní hudební festival Český Krumlov po dvou covidových letech do zajetých kolejí. Jeho jednatřicátý ročník se opět koná v obvyklém letním termínu, který kvůli nejistotám z pandemie i z vládních opatření nemohl být předtím dodržen. A to jak v roce 2020, kdy dokonce reálně hrozilo, že se událost vůbec neuskuteční, tak při jubilejním třicátém ročníku loni. V obou případech se MHF ČK konal na přelomu léta a podzimu, čímž nemohl neztratit trochu ze svého půvabu. Tím totiž od prvního ročníku je vždy genius loci města nad meandrem Vltavy, který lze za zvuků hudby nejlíp vychutnávat za teplého počasí. Toho se na prahu října už v plné míře nedostávalo, takže leccos muselo být přesunuto například z dechberoucího prostředí Pivovarské zahrady pod střechu zámecké Jízdárny. Prostoru, k jehož rekonstrukci se prý snad schyluje – a ne že by to nebylo viditelně i slyšitelně zapotřebí.

Návrat k postcovidovému normálu, jakkoli kvůli nedalekému konfliktu a z něj plynoucích ekonomických potíží křehkého, byl v pátek 15. července 2022 oslaven vzpomínkou na koncert uskutečněný ve stejné dramaturgické podobě před sedmadvaceti lety. V polovině takzvaných devadesátek, na jedné straně neblaze proslulých například zlodějnami při privatizacích, ale zároveň symbolizovaných nadšením z nových možností například v kultuře a v médiích. Tato situace dala vzniknout projektu, který – pokud vím – vymyslel festivalový prezident Jaromír Boháč s producentem České televize Vítězslavem Sýkorou a uskutečnil štáb na čele s charismatickým režisérem Janem Bonaventurou, jehož přehršel nápadů obrazově jistil šéfkameraman Jan Osten. Výsledkem byl přímý televizní přenos večera, který nabídl vizuálně i hudebně přitažlivou událost divákům nejen u nás, ale díky spolupráci ČT s japonským vysílatelem NHK také na polovině asijského kontinentu. Händelovu Vodní hudbu a Hudbu ke královskému ohňostroji v podání Virtuosi di Praga a Pražských komorních sólistů tak zhlédlo údajně kolem půl miliardy lidí. Dnes, kdy Česká televize šetří, kde může, jde o cosi nepředstavitelného.

Už tehdy se pro to muselo – ve spolupráci s ředitelem Hradu a zámku Český Krumlov Pavlem Slavkem, který jako oddaný památkář na vše dohlížel ostřížím zrakem – vykonat mnohé. Vybraným místem se stalo rozlehlé jezírko v nejzápadnější části anglického parku zámecké zahrady. Víceméně ve svém středu totiž nabízí ostrůvek dost velký na to, aby se na něj vměstnal přiměřeně obsazený orchestr a obě zmíněná díla provedl. Jenže. Porost na něm se tehdy musel prosekat málem jako v džungli a na hladině jezírka bylo nutné uvolnit v záplavě leknínů uličku dost širokou na to, aby jí před koncertem proplula od břehu na ostrůvek lodička. Jan Bonaventura totiž trval na představě, že přenos – ale i zážitek pro pár stovek diváků kolem jezírka – začne tím, že pramice veslovaná pohlednou místní dívčinou přiveze na místo hudební produkce dirigenta, kterým byl tehdy Nizozemec Andrew Mogrelia. A také do kamery zblízka hovořícího moderátora, shodou okolností autora těchto řádků, který vestoje musel důvěřovat umu slečny u pádla i klidné hladině bez náhlého poryvu větru.

Toto intermezzo si letos Zahajovací večer jedenatřicátého Mezinárodního hudebního festivalu odpustil, neboť televizní kamery nebyly přítomny a efekt by bez nich zjevně ztratil na kouzlu. Nepochybně však i tentokrát bylo nutné provést na jezírku i kolem něj řadu úprav. Nachystat pódium na ostrůvku, zastřešit jej pohlednou mušlí se světly podobnými lampionům. Iluzi barokní slavnosti pomáhalo dotvořit i rafinované osvětlení celého prostoru, zároveň působivé a nevtíravé. A divákovi, který měl chuť se při poslechu hudby rozhlédnout, ani zde českokrumlovský genius loci nechyběl. Jen kousek za masivní zdí zámeckého parku šlo tušit romantiku jak někdejšího statku Kvítkův dvůr, tak okolních luk a lesů, zvolna se nořících do tmy. Koncert v podání Jihočeské filharmonie, řízené Vojtěchem Spurným, totiž úmyslně začal až v devět večer, aby jej soumrak postupně zabalil do tajuplnosti.

Při poslechu nebylo od věci si připomenout souvislosti, v nichž skladby vzniklé před třemi staletími spatřily světlo světa. Nepostrádají totiž na zajímavosti i zábavnosti. Vše odstartovala 1. srpna 1714 nečekaná smrt panovnice Anny Stuartovny. Kdo ji nahradí? Podle zákona, který britský parlament přijal o třináct let dřív, byla z dědičnosti vyloučena katolická větev panovnického rodu. A tak přišla, k nelibosti mnoha místních, na řadu hannoverská dynastie – sice vzdálená, ale protestantská. Logicky se měla vlády ujmout nejbližší Annina příbuzná, třiaosmdesátiletá Žofie Hannoverská. Ta ovšem zesnula necelé dva měsíce před Annou, 8. června 1714. A tak se – ke svému překvapení a dost možná i nevelké radosti – stal na dalších třináct let králem Jiří I. Do té doby hannoverský kurfiřt. Zde začíná do příběhu vstupovat Georg Friedrich Händel a jeho Vodní hudba.

Skladatel byl totiž roku 1710 jmenován kurfiřtem do funkce dvorního kapelníka. To byla v pětadvaceti letech slušná kariéra. Rozevlátý mladík si jí ale nevážil. Coby někdejší student práv v Halle u volnomyšlenkářského profesora Christiana Tomasia se před mocnými nehrbil v předklonu. A lákalo jej pozvání do Anglie, vyslovené už dříve za jeho pobytu v Itálii, neboť mu slibovalo úspěch i zisk. A tak si už v roce 1711 Händel sbalil v Hannoveru fidlátka a opouzdřen vágním slibem kurfiřtovi odjel za kanál La Manche. Vrátit se nehodlal, v Londýně se mu dařilo. A tak se budoucí král rozhodl v roce 1713 Händelovo zahraniční působení zpětně legalizovat. Tím si sice zachoval tvář, nejspíš ovšem za skřípění zubů.

Náhle je zde 1. srpen 1714 – a Händelovi toto vše běží v Londýně před očima u vidiny králova nástupu na trůn: „Vždyť on mě doběhl, doslova i obrazně! Co teď? Bude se mi mstít?“ Opět však při skladateli stála štěstěna. Na Jiřího I. brzy dolehly jiné starosti. Už roku 1715, a později znovu, na něj místní jakobité, příznivci katolicismu, zosnovali pokus o převrat. Nezdařil se, ale pozice na královském trůnu byla pro pětapadesátiletého cizince, sotva hovořícího anglicky, křehká. Když totiž jakobité neuspěli s původním plánem, vymysleli rozkol v královské rodině tím, že budou na trůn tlačit dvaatřicetiletého panovníkova syna. Na to už nešlo nereagovat.

Rádci Jiřího I. proto přišli s nápadem, jak královo „pí ár“ vylepšit. Chce to lidovou slavnost, ke které ovšem musí znít přitažlivá hudba. Kdo jiný ji může složit než Händel? Tvůrce, o kterém jednou Beethoven prohlásí: „Händel je mistr všech mistrů. Běžte k němu a učte se, jak jednoduchými prostředky dosáhnout velkého úspěchu.“ A tak se skladatel dočkal zakázky coby usmíření. Jeho Vodní hudba zazněla na lodi, brázdící Temži obsypanou dalšími plavidly, jakož i davy na březích, 17. 7. 1717. Dokonce ji orchestr musel zahrát na královo přání opakovaně. Což některé z Händelových životopisců vedlo ke spekulaci, že šlo o malou, ale rafinovanou pomstu Jeho Veličenstva. Jistě se totiž prý poťouchle bavilo při pohledu na vyčerpaného autora, zde v roli dirigenta… Bůh suď, jak to bylo.

Premiéra Händelovy Hudby pro královský ohňostroj se každopádně odehrála už v jiných souřadnicích dějin. Psal se rok 1749, konkrétně 29. duben, když – tentokrát v londýnském Green Parku – zazněla poprvé. Ovšem už pro syna předchozího panovníka, krále Jiřího II. Na oslavu takzvaného Cášského míru mezi Anglií a Francií, smlouvy ukončující osmileté válčení o rakouské dědictví. A složil ji muž nikoli v rozpuku mládí, ale ve věku čtyřiašedesáti let, kterému zbývalo už jen deset let života. Přesto, či snad právě proto, je tato skladba opět nejen nápaditá, ale řemeslně zvládnutá – ve své velkoleposti – snad ještě suverénněji.

Připomenout obě Händelova díla právě na úvod krumlovského festivalu bylo trefným počinem. Vyjadřujícím, co je pro tuto letní přehlídku, jejíž vedení se ujímá mladá, ale už zkušená manažerka Gabriela Rachidi, dlouhodobě příznačné. Hudbu lze legitimně pojímat a vnímat jako součást šířeji koncipované kulturně-společenské slavnosti. Vkusně pojatého spektáklu, který nabízí návštěvníkům pastvu nejen pro uši, ale i pro oči. A v době, která je bolestná a potenciálně ohrožující, také – jako útěšný, úlevný ostrůvek – pro duši.

Foto: MHF Český Krumlov, Libor Sváček, Wikipedia