„Eurovizní soutěž mladých hudebnic a hudebníků se poprvé uskutečnila před čtyřiceti lety v Manchesteru.“

„Dávno před soutěžním večerem probíhají v každé zemi strategické úvahy. Soutěžní vystoupení může trvat maximálně osm minut. Jak je pojmout? Co vybrat? Čím zabodovat?“

„Vítězství je poprvé v českých rukou. Přejme Danielu Matejčovi, aby se uplatnil přinejmenším tak, jak se to podařilo jednomu z předchozích vítězů – Julianu Rachlinovi.“

Vítězem dvacátého ročníku Eurovizní soutěže mladých hudebníků se stal český houslista Daniel Matejča. Ve francouzském Montpellier zabodoval u poroty výňatkem ze Šostakovičova Koncertu pro housle a orchestr č. 1. Mohl by tento senzační úspěch změnit náhled na klasickou hudbu a to, jak si jí ceníme?

Začnu oklikou. Ale jen zdánlivou. Zatímco v rozžhaveném Montpellier probíhalo finále dvacátého ročníku Eurovizní soutěže mladých hudebnic a hudebníků, odehrávala se jinde, blízko i daleko, jiná klání. Sportovní.

Zámořské mistrovství světa v atletice hrozilo, nebýt bronzu z mužského oštěpu, českým fiaskem. Na Tour de France nejel jediný Čech, zatímco Slovinci, národ pětkrát méně početný, excelovali. A mohli bychom jít dál. Za našimi fotbalisty, kteří letos budou na mistrovství světa chybět od roku 2006 počtvrté za sebou. Co naši hokejisté? Na poslední chvíli si letos zajistili z mistrovství světa, nezbytně okleštěného o dva silné týmy, bronz – po desetiletém půstu…

Navzdory těmto faktům se zdejší privátní sponzoři v podpoře sportu stále vyžívají. Zajímají se o něj totiž davy, kterým se jejich byznys díky reklamám zpřítomní. Klasická hudba je naopak neláká – výjimkám typu Karla Komárka a hrstky dalších všechna čest. Proto mi po komentování přímého přenosu takzvané Eurovision Young Musicians Contest neboli EYMC 2022 na ČT art šla hlavou otázka. Nejspíš naivní. Změní se to nyní, když ve Francii zvítězil v prestižní celoevropské soutěži skvělý mladý Čech? Získá podporu některého z našich magnátů buď přímo Daniela Matejča, nebo obor jako takový? Zkrátka a dobře, bude možné před některým z donátorů, kteří vidí dál, směrem ke kultivaci společnosti, smeknout? Aneb jak by v Montpellier stručně řekli, „Chapeau“? Nemyslím. Ale k věci.

Zmíněná Eurovizní soutěž mladých hudebnic a hudebníků, zaměřených na klasiku, se poprvé uskutečnila před čtyřiceti lety v Manchesteru. Od té doby putuje z jedné evropské země do druhé. A koná se ob rok, neboť v lichých letech ji – rovněž pod střechou Evropské vysílací unie – střídá Eurovizní soutěž mladých tanečnic/tanečníků, Eurovision Young Dancers Contest. Tu jsme v roce 2015 a pak znovu o dva roky později uspořádali péčí České televize u nás; poprvé navíc v souvislosti s tím, že Evropským městem kultury 2015 byla Plzeň, kde vzniklo nové divadlo, v němž se taneční klání odehrálo… Tradice EYMC byla poprvé přeťata roku 2020 kvůli covidu. Takže až do soboty 23. července 2022 byl posledním, devatenáctým ročníkem soutěže hudební večer v Edinburghu, v němž Českou republiku hájil roku 2018 šestnáctiletý kontrabasista Indi Stivín, vnuk multiinstrumentalisty Jiřího.

Následně řešila Ženeva, kde sídlí centrála EBU, klíčovou otázku: Kde se bude jubilejní, dvacátá Eurovizní soutěž mladých hudebníků, díky přímému přenosu v řadě zemí ostře sledovaná, konat napříště? A proč, respektive jak? Její uspořádaní není jednoduché. Nemám na mysli národní předkola, organizovaná v režii místních televizí veřejné služby, z nichž vzejdou finalistky a finalisté. Náročnější je to s výběrem místa činu. Je třeba najít vhodné prostory i ochotný symfonický orchestr, který bude mladé soutěžící doprovázet. A na všechno mít finance. Proto byl pro rok 2022 uplatněn vhodný model z roku 2018. Podobně jako tehdy v Edinburghu, kde po celé léto probíhá velký umělecký festival, také v Montpellier se pro soutěž našlo uplatnění v rámci tamního Okcitánského neboli regionálního festivalu pod taktovkou Radia France.

Místo konání z toho vyplynulo: bude to Operní dům, respektive sál Hectora Berlioze v areálu Corum. Vydařené dílo uplynulých dekád, kdy se Montpellier pod vedením prostořekého, ale výkonného starosty posunul na žebříčku nejlepších francouzských měst ze třetí desítky do první. A nasnadě byla i pozvánka zdejšímu Národnímu orchestru pod vedením mladého šéfdirigenta Pierra Dumoussauda, aby se ujal hudební roviny akce. Na první pohled jde o skvělou reklamu na televizních obrazovkách. Jistě, ale je spojená se zátěží dvojího druhu. Nezbytností nastudovat ukázky ze skladeb, které jinak orchestr nemá v repertoáru, a takové se vyskytnou pokaždé. A pak při vlastní soutěži být ve střehu, protože mladým sólistům může tréma přivodit nečekané nesnáze, s nimiž se doprovodné těleso a dirigent musejí pružně vypořádat. A aby toho nebylo málo, přibyla tentokrát ta nesnesitelná, vyčerpávající vedra.

Do této atmosféry vpadlo devět finalistů obého pohlaví. Věkově se pohybujících zhruba uprostřed soutěžního limitu, stanoveného od dvanácti do jednadvaceti let. Dvěma nejmladším, kouzelné dánské houslistce Almě Serafin Kraggerud a neméně milému francouzskému violoncellistovi jménem Maxime Grizard, bylo pouhých patnáct. „Nejstarší“ Belgičance Thaïs Defoort, rovněž hrající na cello, devatenáct. A věkem se do středu přesně vešel vítěz. Famózní sedmnáctiletý houslista Daniel Matejča, zastupující v tomto evropském klání Českou republiku.

Po dalším z řemeslně nepodařených televizních přenosů, jakými bohužel „vyniká“ divácky oblíbený Koncert zpod Eiffelovy věže 14. července, byla příjemným překvapením kvalita obrazového ztvárnění večera v Montpellier. Štáb Francouzské televize odvedl precizní práci, diskrétně sloužil hudbě a zážitek navýšil pěknými záběry zachycujícími atmosféru. Už proto lze událost jednoznačně považovat za vydařenou – a obdivuhodné výkony mladých virtuózů to jen potvrdily.

Samozřejmě, že dávno před samotným soutěžním večerem probíhají v každé zemi strategické úvahy. Soutěžní vystoupení může trvat maximálně osm minut. Jak je pojmout? Co vybrat? Čím zabodovat? Jedna z možností, pravda lehce prvoplánová, je vybrat si skladbu od autora ze země, kde se klání koná. Letos zazněla například Introdukce a rondo capriccioso Camilla Saint-Saënse v podání Dánky Kraggerud. Anebo úvodní věta Koncertu pro trombon a orchestr francouzského skladatele minulého století Henriho Tomasiho. Toto dílko zahrál osmnáctiletý Švéd Lukas Flink. Pravým opakem je vytasit se vlastenecky s dílem domácí provenience. Na to se spolehla sedmnáctiletá Polka Milena Pioruńska přednesem finálové věty z Koncertu pro housle a orchestr č. 2 krajana Henryka Wieniawského, který ho roku 1879 věnoval Pablu de Sarasatemu.

Třetí možností je spolehnout se na líbivou, dobře známou skladbu a těžit z její nadčasové popularity. Klasickou ukázkou byl v tomto smyslu úryvek z Koncertu pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka, zvolený mladičkým Francouzem Grizardem. Lze ovšem sáhnout i po čemsi virtuózním, aby se soutěžící předvedl. K čemuž se uchýlil hned v úvodu večera osmnáctiletý chorvatský klavírista Ivan Petrović-Poljak výběrem dvou závěrečných vět z Klavírního koncertu č. 1 Ference Liszta.

Být jedním z pětičlenné mezinárodní poroty, která rozhoduje o vítězi i o pořadí na dalších dvou místech, nejsympatičtěji by na mě působilo, pokud si soutěžící se svým profesorem vyberou to, co je mu blízké, co zvládá a prožívá na výbornou, ať už jde o dílo odkudkoli. Přesně to byl případ Daniela Matejči, jehož podání kadence a čtvrté věty z Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Dmitrije Šostakoviče přišlo na řadu jako poslední. A jen co Daniel, soustředěný, ale také pohodově usměvavý, spustil, muselo být každému v sále i u obrazovek zřejmé, že hraje jasný kandidát na zlato. Přesně to koneckonců řekl jeho pedagog na HAMU, profesor Ivan Štraus, v předtočené vizitce svého svěřence: „Myslím, že svojí hrou dokáže Daniel předat radost i hluboký ponor do hudby, do příběhu Šostakovičovy skladby.“

Vítězství je tedy poprvé v českých rukou a buďme na to hrdí. A přejme Danielu Matejčovi, aby se v budoucnu uplatnil přinejmenším tak, jak se to podařilo jednomu z dřívějších vítězů Eurovizní soutěže mladých hudebníků – Julianu Rachlinovi. Vykročil k tomu nejen v sobotu, ale už předchozími výkony, a hlavně svou pílí vstříc.

Foto: Fb – Oliv’s „Eurovision Young Musicians 2022“ page, Fb – ESC Arena, Fb Pierra Dumoussauda, Wiikipedia (Patrick Nouhailler’s – CC BY-SA 3.0)