„Osmaosmdesát snímků, přihlášených do soutěže, je velmi slušným číslem; nejde však o kvantitu, ale o kvalitu snímků, a ta byla i tentokrát vysoká.“

„Grand Prix si odváží vynikající dílo režiséra Maria Martoneho pro RAI; syrovost a něha jako by byly neplánovanou poctou francouzské nové vlně a Jean-Lucu Godardovi.“

„Pořadatel Zlaté Prahy, jímž je Česká televize, odvádí tímto festivalem každoročně neocenitelnou službu, ne-li poctu televizní veřejnoprávnosti.“

Proč se – od kanadského Banffu ve stínu Skalistých hor po Montreux na břehu Ženevského jezera – konají festivaly zaměřené především či mimo jiné na televizní tvorbu? A jaké svým obsahem, svou náplní jsou? V čem se shodují, v čem se liší? Jakkoli se jejich tvář postupem doby vyvíjí a proměňuje, některé z klíčových rysů lze považovat za konstantní. V zemi javorových listů se obvykle jedná o velkokapacitní přehlídku zahrnující všechno možné, co na diváky z obrazovek světa promlouvá. Nejstarší evropské festivaly se zaměřují na televizní umění a zábavu (Zlatá růže), případně soutěží i v rozhlasové tvorbě (Prix Italia). A je potěšitelné, že do této elitní společnosti patří i Zlatá Praha, která se ve své polistopadové podobě už tři dekády věnuje hudbě, tanci a divadlu na obrazovce.

Tato definice může být ovšem matoucí. Vést pozorovatele zvenčí k názoru, že čím oslnivější koncert či představení, které vysílatelé zaznamenali, tím zaručenější je jejich ohlas a úspěch u poroty. Pravý opak je pravdou – a cením si na letošní pětici porotců, že jednala podle správného klíče. Nedala se ovlivnit hvězdným obsazením či efektním prostředím, ale zaměřila se ve svém hodnocení na televizní ztvárnění, zpracování, řemeslo. Protože v této disciplíně se na mezinárodním televizním festivalu přece soutěží.

Mluvě o porotě, její obsazení bývá tradičně jedním z klíčů, podle něhož zkušení televizní producenti, ať už z veřejnoprávní, či privátní sféry, své snímky zasílají do různých soutěží. Je to pochopitelné. Pokud už v tak menšinové oblasti, jakou je hudební, taneční či divadelní umění na obrazovce, získáte na vznik pořadu peníze a kvalitní tvůrčí tým, máte logicky zájem na tom, aby získal vavříny od respektovaných osobností v oboru. A tím si otevřel cestu k tomu, že se o něm bude vědět, že jej co nejvíc televizních stanic zakoupí do svého vysílání. Letos vedla na Zlaté Praze pětičlennou porotu, v níž Českou republiku zkušeně zastupoval umělecký šéf Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen, opravdu reprezentativní osobnost. Byl jí Wolfgang Bergmann (rozhovor s ním čtěte zde), výkonný ředitel německo-francouzské stanice ZDF/ARTE, zaměřené právě na umění na obrazovce. Tedy nesporného pilíře, tahouna této oblasti na našem kontinentu, jemuž se v privátní sféře snaží kvalitou šlapat na paty stanice TV Mezzo a Medici, ale k jeho objemu tvorby mají dosud daleko. Získat takového předsedu poroty je potvrzením významu Zlaté Prahy – spolu s cenou za mimořádné, respektive celoživotní dílo udělovanou právě zde společně Evropskou vysílací unií a Mezinárodním hudebním centrem. Letos ji získala kanadská dirigentka, zpěvačka a videoumělkyně Barbara Hannigan.

Osmaosmdesát snímků, přihlášených do soutěže, je velmi slušným počtem. Jistěže jich před covidem bývalo i přes sto a snad se festivalu podaří tuto číselnou metu znovu překonat. Koneckonců však nejde o kvantitu, ale o kvalitu soutěžních pořadů. A ta byla i tentokrát vysoká. Paradoxně to možná nejlíp dokazuje letmý výčet děl, jejichž přihlašovatelé měli určitě nejvyšší ambice, a přece neuspěla. Přitom se o jednu z cen pokoušeli různým výběrem témat i jejich ztvárněním.

Mezi čtyřmi soutěžními kategoriemi to z výše popsaných příčin mívají nejtěžší záznamy koncertů a představení. Čím je v televizní rovině obohatit tak, aby šlo o svébytnou událost na obrazovce? Pokud ctíte čistotu žánru a zdržíte se vkládání archivních či předtočených materiálů, v čem můžete překvapit? Jistě, místo někdejších dvanácti kamer jich lze do koncertní síně, operního či divadelního sálu umístit šestnáct. Anebo, což je nejčastějším pokušením, spoléhat na slavné účinkující či závažné společenské poselství. U letošní přísné poroty však nic z toho nezabralo. Dokonce ani kombinace obojího, jakou se pochlubil pořad ZDF/3 sat, který zachytil hvězdnou Anne-Sofie Mutter s Newyorskými filharmoniky na mírovém koncertu v Peenemünde, což je historická elektrárna, ve které nacisté vyvíjeli své první balistické rakety. Mě osobně zamrzelo, že třeba aspoň na čestné uznání nedosáhl půvabný snímek režiséra Matěje Formana Kouzelná Rybovka, kombinující pěvecké provedení vánoční mše s hravým dováděním masek a loutek v prostředí barokního kostela.

Bohužel nutno konstatovat, že české tvorbě se tentokrát na Zlaté Praze celkově nedařilo. Chválím porotu za její morální neúplatnost, když se nenechala svést k úkloně směrem k pořadateli, jímž je Česká televize, a pouze kvůli tomu nás „neobdarovala“. Jedním dechem však dodávám, že klidně mohla: například snímek režiséra Jakuba Sommera Můj život s Martinů podle knihy skladatelovy manželky Charlotty nabídl nosný příběh, výbornou kameru i výtečný herecký výkon v takzvané vedlejší roli, který předvedla Tereza Hofová.

V době, která ráda vysílá signály, patří jaksi k bontonu ocenit – a na závěrečném slavnostním večeru k tomu došlo hned dvakrát – dílo vracející se k hrůzám holocaustu. Potažmo nejednou k terezínským autorům, tentokrát v pozoruhodné španělsko-česko-nizozemské dokumentární koprodukci k postavě Viktora Ullmanna. Jistěže je tento mnohaletý trend cenný a stále potřebný. Pouze se někdy v divákovi cosi vnitřně vzpouzí, má-li se v obklopení současných hrůz, doléhajících na něj přes den, ještě večer doma u televize zabývat minulými, jakkoli nadčasově varovnými děsy. Navzdory této, připouštím, subjektivní poznámce na okraj si snímek Císař Atlantidy ohlas zasloužil.

Škoda, že mezi oceněné se coby protiváha nevměstnal kouzelný pořad Sedm hudebních životů (ZDF). Zábavně, ale přitom do hloubky mapuje osudy sedmi muzicírujících sourozenců z Nottinghamu a jejich matky, zdatné znalkyně a propagátorky klasické hudby, doktorky Kanneh-Mason. Pět dívek a dva chlapci se narodili už v Anglii, jmenovitě v Nottinghamu. Jak jejich barva pleti prozrazuje, jejich kořeny ovšem pocházejí zdaleka. Přesto se v novém prostředí skvěle etablovali, čehož důkazem je kariéra prozatím nejúspěšnějšího z nich, šestadvacetiletého violoncellisty Sheku. V historii soutěže BBC Young Musicians Award, která sahá až do roku 1978, první nebělošský laureát. V sourozeneckém týmu se kromě cella hraje nejčastěji na housle či na klavír. Snímek vypráví rodinnou ságu nikoli v duchu křečovité politické korektnosti, ale šťavnatě a lidsky.

Velkou cenu, Grand Prix, si z devětapadesátého ročníku MTF Zlatá Praha odváží opravdu vynikající televizní dílo režiséra Maria Martoneho, které natočil pro italského veřejnoprávního vysílatele RAI. Pucciniho Bohéma zní ve vnitřních prostorách industriální budovy Teatro dell´Opera, do které je v samém srdci Říma umístěno scénografické zázemí: ohromné depozitáře kostýmů a rekvizit, hala plná dekorací, truhlárna… Syrovost a něha, jejichž kontrasty snímek vyniká, jako by byla neplánovanou poctou někdejší francouzské nové vlně ve filmu a jejímu protagonistovi Jean-Lucu Godardovi, který zemřel před několika dny.

Festival ve svém doprovodném programu tradičně zve diváky na premiéry zajímavých uměleckých pořadů České televize či jejích partnerů. Druhý festivalový (pod)večer zaplnily portréty pěvkyně Dagmar Peckové a bluesmana Petara Introviče. V předvečer závěrečného ceremoniálu jsem pak zhlédl další tři – a každý byl něčím zajímavý. Film mladého režiséra Patrika Ulricha se zdánlivě věnoval hlavně letošním sedmdesátinám Václava Hudečka, ale výrazně připomněl také jeho ženu Evu a stal se – režisérovými slovy – „poctou manželství“. Snímek zkušeného harcovníka televizní tvorby, kameramana a režiséra Martina Kubaly, našel ve zmapování jednoho roku sympatické primabaleriny Nikoly Márové nosný leitmotiv v tom, jak se jí do cesty za ztvárněním vytoužené Julie stále něco staví – jednou vlastní zranění, jindy Romeův covid. Nejzvláštněji ale působila výpověď světoznámého českého choreografa a tanečníka Jiřího Kyliána o „zrození, vývoji a smrti jediného divadla na světě, zasvěceného tanci“. Tento haagský příspěvek kulturnímu světu, vydupaný kdysi z ničeho a pak po desítky let uvádějící na scénu skutečné skvosty, byl totiž nedávno nemilosrdně zbořen… Kylián sedí uprostřed kácejících se zdí a hovoří se slavným místním architektem Remem Koolhaasem, pro něhož byla budova kdysi prvním tvůrčím počinem. A zatímco filozofující Koolhaas je smířen s během světa, do něhož patří i zánik uvolňující prostor zrodu čehosi nového, Kyliána tento nedávný zmar zjevně dosud zraňuje.

Pořadatel Zlaté Prahy, jímž je – jak už řečeno – ČT, odvádí tímto festivalem rok co rok neocenitelnou službu, ne-li poctu televizní veřejnoprávnosti. A pokaždé se potvrzuje, jak šťastným krokem generálního ředitele Petra Dvořáka bylo jmenování Tomáše Motla festivalovým ředitelem. Jako výkonný ředitel programu ČT art je mužem na svém místě, mezinárodní televizní komunitou uznáván jako rovnocenný partner, s nímž – a s jeho stanicí i s jeho institucí – je smysluplné spolupracovat.

Foto: Fb MTF Zlatá Praha, Fb Městského Divadla Kladno, Christophe Abramowitz