„Paul Whiteman zatoužil uvést něco, co přesáhne běžný repertoár, něco nového, co pozvedne v očích veřejnosti v té době ještě mnohými opovrhovaný jazz.“

„Klarinetista Ross Gorman na zkoušce předvedl nepřerušované glissando, od kterého už celkem pochopitelně nebylo k původní podobě pro nikoho cesty zpět.“

„Skladby jako Klavírní koncert, Američan v Paříži, Druhá rapsodie a Kubánská předehra se mu povedly, ale úspěch Rhapsody in Blue přece jen už nepřekonal.“

Slavný obraz, který je středobodem komedie Mr. Bean: Největší filmová katastrofa, skutečně existuje a má i hudební souvislosti. Říká se mu Portrét Whistlerovy matky, ale původní název pocházející od autora, amerického malíře Jamese Abbotta McNeilla Whistlera, zní Aranžmá v černé a šedé. A přesně tam je ukotvena inspirace pro název převratného hudebního díla, které mělo premiéru právě před sto lety – Gershwinovy Rapsodie v modrém.

Rhapsody in Blue, premiérovaná 12. února 1924 v New Yorku s autorem u klavíru, si ovšem v názvu pohrává nejen s abstraktním neprogramním pojmenováním, ale také s pojmem „modrých“ not, označujících v jazzu tóny vědomě a úmyslně v zájmu napětí a výrazu intonačně vychýlené. Ale úplně a především si pohrává se slovem blues ztělesňujícím nejtypičtější žánr afroamerické hudby.

George Gershwin pocházel z chudé rodiny ruských přistěhovalců. Jakov Geršovic, syn petrohradského rabína, jejich dědeček, se musel z postavení druhořadého občana vykoupit dlouhou službou v carské armádě. Jen díky tomu se jeho syn Mojše mohl vydat za oceán, kde se oženil s dívkou také z Petrohradu. Israel a Jakob, jejich synové, vstoupili do historie hudby 20. století s už plně poameričtěnými jmény i příjmením. Mladší George se narodil v Brooklynu v roce 1898. Začal pracovat v hudebním nakladatelství. V osmnácti, to znamená v roce 1916, vydal svůj první šlágr. A o tři roky později mu už na Broadwayi hráli první celovečerní komedii. Jeho bratr Ira se stal textařem. Dlouhou řadou songů pro hudebně-taneční revue na Broadwayi dosáhli nakonec světové popularity. Mnohé se staly evergreeny. Úspěšný byl Gershwin i v hudbě pro hollywoodské filmy. Avšak opakovaně chtěl spojovat nové intonace a rytmy černošského jazzu i se světem vážné hudby. Skladby jako Klavírní koncert, Američan v Paříži, Druhá rapsodie a Kubánská předehra se mu povedly, ale úspěch Rhapsody in Blue přece jen už nepřekonal.

Vznikla pro orchestr dirigenta Paula Whitemana, který si všiml Gershwinova svérázného talentu, umožňujícího mu využít a zhodnotit jazzové a afroamerické hudební podněty, jako je blues. Whiteman byl původně violistou působícím v Denver Symphony Orchestra a v San Francisco Symphony Orchestra. Po první světové válce založil svůj vlastní Paul Whiteman Orchestra, se kterým se v roce 1920 přestěhoval do New Yorku. Desky, které začali nahrávat pro Victor Talking Machine Company, je brzy přivedly k celoamerické známosti a slávě. V době, kdy většinu tanečních kapel tvořila maximálně desítka mužů, řídil Whiteman, v té době už milionář, skupinu až o pětatřiceti muzikantech. Nepreferoval improvizace, ale dokonalé orchestrace úprav. Býval proto kritizován za údajnou snahu „udělat z jazzu dámu“.

Napsal tři tisícovky aranžmá. Najal pro kapelu mnoho nejlepších jazzových hudebníků své doby, podporoval afroamerické hudební talenty a jen kvůli tehdejší rasové segregaci nezaměstnával černošské hudebníky, protože se podvolil faktu, že by ho to zničilo. Dožil se 77 let, zemřel v roce 1967. Duke Ellington ve své autobiografii prohlásil, že Paul Whiteman byl známý jako král jazzu a že se „…nikdo dosud nepřiblížil tomu titulu s větší jistotou a důstojností“.

Rapsodii v modrém napsal Gershwin na Whitemanovu výzvu. Kapelník zatoužil uvést něco, co přesáhne běžný repertoár, něco nového, co pozvedne v očích veřejnosti v té době ještě mnohými opovrhovaný jazz. Se skladbou prorazili naplno do koncertního dění. Rapsodie v modrém, na níž se podílel aranžér Ferde Grofé, existuje v aranžmá pro sólový klavír a jazzový orchestr i v nejčastěji uváděném aranžmá symfonickém z roku 1926, uvedeném poprvé roku 1931. Brzy se stala jednou z nejznámějších kompozic americké hudby, a to především proto, jak otevřela možnosti nového kombinování dvou světů – prvků jazzové a klasické hudby. I když jde v podstatě o symfonické dílo, v něčem blízké estetice Sergeje Rachmaninova, případně i Čajkovského nebo Liszta.

Ke vzniku skladby se váže historka o tom, jak bratři kdesi relaxují a Ira čte v New York Tribune, že George pracuje na jazzovém koncertu… Skladbu prý zanedlouho v New Yorku představí Paul Whiteman během večera, kterým chce pravidelným hudbymilovným návštěvníkům rozšířit obzor – demonstrovat jim, co vše se může počítat k americké vážné hudbě. Zděšený skladatel v telefonátu Whitemanovi druhý den zjišťuje, jak se věci mají: je třeba si kvůli konkurenci akutně pospíšit. A mluvili přece o takovém záměru už minulý rok… Gershwin výzvu přijímá a začíná horečně pracovat, i když ne na velkém díle, ale na zhruba patnáctiminutové kompozici. Práce jde dobře. Koncepce hudebního kaleidoskopu, zachycujícího v bluesových i pochodových melodiích a ve velkolepě romantickém tématu americký „tavicí kotel“ kultur a velkoměstský ruch, se mu ostatně vyjevila docela zřetelně cestou do Bostonu – ve vlaku s jeho pravidelným rytmem kolejí…

Začátek díla zamýšlel jako tichý trylek následovaný rychle stoupající škálou přes sedmnáct tónů. Whitemanův klarinetista Ross Gorman na zkoušce, asi z hecu, jak se říká, předvedl nepřerušované glissando, které autora nadchlo a  od kterého už celkem pochopitelně nebylo k původní usedlé podobě pro nikoho cesty zpět…  Je jasné, že nikdo jiný po něm už stejný zvuk na podobně zvýrazněném místě hudební skladby nemohl použít. Zrodil se ikonický zvuk americké hudby… Experiment in Modern Music, tak byl nazván Whitemanův koncert 12. února 1924 v newyorské síni Aeolian Hall. Koncertní sál pro 1100 diváků byl v mrakodrapu z roku 1912 na adrese 29–33 West 42nd Street – v prvním a druhém patře, na straně budovy směrem ke 43. ulici.

Skladba prokazuje mimořádný talent, ukazuje mladého skladatele s cíli, které dalece přesahují cíle jemu podobných, psalo se v novinách. Konstatování, že se Gershwin trochu potýká s formou, nezabránilo pisateli prohlásit, že publikum bylo vzrušeno a že „nejeden otrlý návštěvník koncertů byl nadšen pocitem, že svůj hlas našel nový talent“.

V době vzniku Rapsodie v modrém bydlel Gershwin se svým bratrem Irou v New Yorku v čísle 501 na rohu Amsterdam Avenue a 110th Street, zvané také Cathedral Parkway, tedy pár kroků od katedrály St John the Divine. Komponoval u pianina v zadní místnosti apartmá, jak na to vzpomínal Ferde Grofé, který přicházel denně pro nově napsané stránky skladby, aby mohl pokračovat v instrumentaci. Zažíval pohostinnost rodiny, užíval si ruská jídla a čaj. Byl to právě Grofé, kdo přemluvil pochybujícího autora, aby nepovažoval za příliš sentimentální tóninu E dur a použil ji. A byl to Ira Gershwin, kdo vymyslel titul, inspirován návštěvou výstavy Whistlerových obrazů…

Antonín Dvořák v New Yorku v roce 1892, pouhé čtvrtstoletí po zrušení otroctví v USA, prohlásil, že základem původní skladatelské školy, má-li být založena, by se měly stát především černošské melodie a písně. Že by hudebníci jiné pleti mohli do třiceti let vytvořit novou školu, předpovídal tehdy také pianista Anton Rubinstein.

Někde na počátku cesty k takovému cíli určitě stojí ragtime, klavírní hudba charakteristického synkopovaného rytmu a spádu, předstupeň jazzu. Za krále ragtimu je považován afroamerický muzikant Scott Joplin. Z ragtimu vyšel, i když psal kolem roku 1910 operu Treemonisha, příběh černošské dívky, která díky vzdělání vymaní svůj lid z bludů a pověr. Pokusil se o skutečnou lidovou americkou operu. Nicméně prvním, kdo dokázal opravdu geniálně prolnout afroamerickou hudbu s evropskou operou, nebyl Joplin, ale až v polovině třicátých let George Gershwin, a to svou operou Porgy a Bess. První skutečná americká opera kombinuje scény připomínající operní klasiku, stylizované projevy kultury potomků černých otroků z amerického Jihu i blues, jazz a typické Gershwinovy songy. Některé písně z ní se jako pravé hity prosadily samostatně a žijí jako jazzové standardy vlastním životem. Nejvíc z nich asi Summertime.

Gershwinovi někteří vyčítali, že sedí na dvou židlích současně – že se dotýká lehčích i seriózních žánrů… Právě to ho ovšem charakterizuje nejvíc a nejlépe. Geniální byl v tom, že dokázal být tvůrcem hudebního divadla i koncertních děl, že spojoval nízké s vysokým, že byl intelektuálský umělec i lidový bavič, typický Američan i ruský židovský imigrant, že byl běloch i „bílý černoch“.

Jeho život se uzavřel příliš brzy. Lékaři mu v roce 1937 zjistili nádor na mozku. Operace se nezdařila. Dožil se pouhých devětatřiceti let.

Věděli jste, že…

… mezi Dvořákovými studenty na newyorské konzervatoři byl i Rubin Goldmark, synovec vídeňského skladatele Karla Goldmarka, který později jako pedagog patřil k učitelům amerických skladatelů Aarona Coplanda a George Gershwina?

… že Gershwina odmítla v polovině dvacátých let v Paříži vyučovat proslulá pedagožka Nadia Boulanger proto, aby nezničila jeho osobitý a jedinečný, jazzem ovlivněný styl?

… Swanee, svůj první velký hit, který se nakonec stal jeho nejlépe prodávanou písní, napsal Gershwin za deset minut při cestě autobusem?

… Rapsodii v modrém napsal Gershwin v podobě pro dva klavíry – jeden sólový a jeden suplující orchestr – kterou pak pro klavír a orchestr finalizoval v roce 1926 – a ještě symfoničtěji v roce 1942 – Ferde Grofé, v letech 1920 až 1932 Whitemanův dvorní aranžér?

Foto: Wikipedie / volné dílo, Atlanta Symphony Orchestra, Wikipedie / James McNeill Whistler – Musée d'Orsay / volné dílo