„Byl to působivý večer, dramaturgicky i interpretačně. Markéta Cukrová je výtečná písňová interpretka.“

„Kladívkový klavír bylo nutné přepravit do kostela sv. Mikuláše z krumlovského zámku, v den koncertu instalovat a řádně naladit.“

„Inspirativní provedení Berliozových písní ukázalo, jak mnoho dlužíme tomuto francouzskému romantikovi právě v oblasti písňové tvorby.“

V Českém Krumlově se v červenci a srpnu koná spousta hudebních akcí v rámci 34. Mezinárodního hudebního festivalu. K nim náleží i komorní koncerty v širším okolí města. Jedním z nich byl koncert 20. července v původně románském kostele svatého Mikuláše v Boleticích, kde vystoupila renomovaná mezzosopranistka Markéta Cukrová spolu s klavíristkou a cembalistkou Barbarou Mariou Willi. V boletickém kostele, v pásmu vojenského újezdu (vše je jednou poprvé), kde náhle nefunguje mobil, natož navigace, se konal zajímavý komorní večer z díla romantiků Dvořáka, Schumanna a Berlioze.

Komorní koncerty, obzvláště písňové, se dlouhodobě netěší velkému zájmu publika. Přitáhnout pozornost k umělé písni vždy musí známí operní pěvci, ale ti jsou obvykle příliš zatížení operou, jen nemnozí v každé generaci mají chuť, čas a dostatek vůle se věnovat vedle opery i komorní písni. Z minulosti připomenu velké české pěvce, kteří tuto vůli měli velikou, byl jím nesporně například Zdeněk Otava, Jindřich Jindrák, Marta Krásová, Věra Soukupová, Maria Tauberová. Měli výhodu v silné soudobé tvorbě, kdy jim skladatelé psali písně a cykly písní přímo pro jejich typ hlasu (J. B. Foerster například hojně pro Zdeňka Otavu). 

Bohatství odkazu písňové tvorby u nás je veliké, umělá píseň rozkvetla v Německu i ve Francii. Komorní večer v Boleticích volil ukázky z bohaté písňové tvorby našeho Antonína Dvořáka a významného francouzského romantika Hectora Berlioze. Německou tvorbu připomněla klavírní introdukce uvnitř zvolené dramaturgie – volba padla na výběr skladeb cyklu Dětské scény pro klavír německého raného romantika Roberta Schumanna. 

Vstupní část patřila mezzosopranistce Markétě Cukrové a její interpretaci cyklů písní Antonína Dvořáka V národním tónu, op. 74 a čtyřem Písním, poprvé vydaným u Emanuela Starého v Praze s označením opusového čísla 2. První cyklus je pěveckému světu známý a často prováděný, patří již k vrcholným dílům umělecké stylizace lidové písně a vzniká po druhé řadě Slovanských tanců, již po slavném cyklu Cigánské melodie, op. 55. V cyklu V národním tónu mají tři písně slova písní slováckých (Dobrú noc, Žalo dievča, Ej, mám já koňa faku), jedna má text české písně (Ach, není tu, není). Cyklus má výtečné kontrasty, dominuje v něm citová upřímnost v hudební stylizaci, líbezná poetičnost, bohatá harmonie klavírního doprovodu. Tento cyklus znám důvěrně z mnoha interpretací, převážně ale mužských hlasů, jimž dobře sedí zejména finální, temperamentní píseň. Byl jsem o to víc pozitivně překvapen interpretací mezzosopranistky Cukrové. Její projev mohu označit za ideální v písňovém repertoáru. Především disponuje neobyčejnou plasticitou frází, jaká se neslýchá často, schopností dynamických nuancí od jemného, skutečného piana i pianissima, po nádherně nosná a tónově volná forte. Její kantiléna má až instrumentální dokonalost, v lyrických písních (Ach, není tu, není) zaujme pianovou dynamikou, citlivostí podání a přirozeným, nehledaným výrazem. Bylo to pro mne jedno z nejlepších provedení populárního Dvořákova cyklu, jaké jsem mohl vnímat naživo. Dokonalost technická se snoubila s přirozeností podání, o bezvadné intonaci ve všech odstínech projevu ani nehovoře. 

Cyklus V národním tónu je známý, zvolené Písně, op. 2 na slova Gustava Pflegera-Moravského, které Dvořák po předchozích pokusech o uchopení formy sólové písně s klavírem vydal roku 1882, ty se neslýchají často. Protože výběr písní je právě u Dvořáka velkolepý, není již takový zájem o méně známé písně z počátku autorových snah o danou formu. Možná k nim směřuje i určitá nedůvěra. Ale o to víc překvapí, jaké skvosty písňové lyriky zde již Dvořák vytváří. Interpretace čtyř písní jen podtrhla jejich skutečnou vysokou hodnotu.

Ve střední části večera, mezi písňovými cykly, zaznělo klavírní intermezzo, kterým byly tři ukázky z klavírního díla německého raného romantika Roberta Schumanna Kinderszenen. op 16 (Dětské scény), určeného pro středně vyspělé klavíristy. Třináct výtečných miniatur pro klavír od největšího hudebního básníka mezi ranými romantiky zachycuje nejsilnější zážitky autora z dětství. Barbara Maria Willi si zvolila tři miniatury z obsáhlého celku. Zaujala zejména skladba Träumerei (Snění), před časem velmi často hraná skladba, z takzvaného vyššího populáru. Byla v tempu i volbě agogiky zajímavě interpretována. Dlužno dodat, že na kladívkovém klavíru (hammerklavier), jenž byl dopraven ze zámku v Českém Krumlově a dopoledne v den koncertu na místě koncertu i naladěn. Pro Schumannovy klavírní skladby a zejména pro Berliozův cyklus ve finále byl jistě zajímavý obraz nástroje, poprvé postaveného v roce 1698, který se liší od klasického klavíru jemnou mechanikou i průzračnějším tónem. Barbara Maria Willi je jeho zanícenou propagátorkou.

Přirozeným vrcholem komorního koncertu se stalo provedení cyklu Hectora Berlioze Les Nuits d’été (Letní noci) na texty Théophila Gautiera. Písně nebyly původně slavným autorem míněny jako cyklus, ale stmeluje je společný nokturnový charakter básnické sbírky. Neobyčejně citlivá interpretace Markéty Cukrové s doprovodem na výše již zmíněném kladívkovém klavíru ukázala perfektní souhru dvou skutečných partnerů na pódiu. Berlioz písně původně zkomponoval pro mezzosoprán a klavír, postupně ale získaly obecněji známější, atraktivnější orchestrální podobu (1856). V této verzi je dílo ve světě hojně hráno, v instrumentaci doprovodu pro symfonický orchestr je více v hudebním světě vyhledáváno, díky Berliozovu svébytnému umění instrumentace. Ale od původní komorní podoby, které jsem byl spolu s publikem svědkem, se v mnohém liší, jednak změnami tónin, ale i strukturálně. Nejde tedy jen o orchestraci, ale de facto o novou verzi, která se od původní komorní podoby liší. Originální prvotní podoba byla vzácná již ryze z dramaturgického úhlu pohledu. Jako kdyby se v písních zračil osud skladatele, jenž zanechal průkopnické dílo, ale byl nešťasten v soukromém životě, v Paříži na konzervatoři zastával jen místo knihovníka po roce 1839… Je to autor, bez něhož si lze obtížně představit vývoj hudby 19. století u Liszta i Wagnera. 

Každá z písní má velmi individuální charakter, vlastní atmosféru, ale vytváří smysluplný náladový celek. Vstupní Villanela nás odkazuje k italské strofické písni ze 16. století, s kouzelně radostnou, optimistickou jarní náladou, výrazově výborně vystiženou. Půvabně opojný zvukový charakter a výraznou dynamiku nalezla Markéta Cukrová v písni La spectre de la rose (Přelud růže). Zadumanost ve výrazu přesvědčila v písni Sur les lagunes (Na lagunách), smuteční charakter až osudového dosahu písně v pojetí jakéhosi vnitřního smíření s odchodem navodila píseň Au cimetière (Na hřbitově). V účelně pojatých dynamických nuancích ostatně Berlioz četnými dynamickými pokyny pro interprety v partech vůbec nešetřil. Krásně zvukově rozjasněný, působivý (za světel svíček v kostele sv. Bartoloměje) byl závěr cyklu L’lle inconnue (Neznámý ostrov). 

Inspirativní provedení Berliozových písní ukázalo, jak mnoho dlužíme tomuto francouzskému romantikovi právě v oblasti písňové tvorby. Berlioz je autorem přibližně padesáti písní. Zařazení Berlioze ve finále festivalového koncertu bylo dramaturgicky neobyčejně šťastným počinem. Bravo! Neobyčejně mile jsem byl překvapen početným a zjevně znalým publikem. Mezi písněmi cyklů nikdo netleskal, publikum bylo mimořádně pozorné. V závěru si vynutilo přídavek, jímž se stala zopakovaná působivá píseň Dvořákova cyklu V národním tónu, konkrétně Dobrú noc, má milá.

Reflexe je sice zaměřena především k průběhu zajímavého koncertu v prostoru, kam se lze dostat vzácně, ale po doznění posledních tónů ještě následovala zajímavá přednáška Vladimíry Podané právě o historii kostela sv. Bartoloměje – od jeho vzniku až po dobu, kdy začal náležet k významnému vojenskému újezdu, tedy od doby první republiky po dnešek. Však nejen já jsem si povšiml, že v oblasti nefunguje navigace ani mobil, takže se nacházíme v netypické oblasti pro koncerty romantické tvorby. Byla to věcná a fundovaná přednáška s mnoha ukázkami, takže ze zaplněného auditoria nikdo neodešel. Poskytnuté, velmi objektivně přednesené informace publikum zjevně zaujaly.

Večer byl tedy mnohostranný a velmi úspěšný. Dovoluji si domnívat se, že patnáctiminutové cesty autem z Českého Krumlova nikdo ze zúčastněných nelitoval. Byl to úžasný večer, na který zřejmě dlouho nezapomenu.

Foto: Libor Sváček / Festival Krumlov

Facebook X E-mail WhatsApp