„Interpretka cyklu Magdalena Rovenská se prezentovala nosným, kultivovaným sopránem lyrického charakteru, s pěkně znělými vysokými polohami, dobře registrálně napojenými na spodní, prsní rejstřík.“

„Pěvecká soutěž v Karlových Varech je mnohdy pro mladé absolventy pěveckých škol jejich prvním podstatným krokem do profesionálního světa.“

„Ocenil jsem zařazení dvou ucelených písňových cyklů A. Dvořáka, V národním tónu a méně často interpretované Srbské písně.“

V rámci 56. ročníku hudebního festivalu Antonína Dvořáka se 28. května uskutečnil zajímavý koncert ve Vysoké u Příbrami. Již osmým rokem je věnován památce Antonína Dvořáka III. Ve věhlasném Památníku A. Dvořáka se opět představili mladí laureáti proslulé pěvecké soutěže v Karlových Varech – Magdalena Rovenská a Eduard Kácal, u klavíru byl Martin Pančocha. V širším záběru zvoleného repertoáru si všímám především zastoupených ukázek z tvorby A. Dvořáka, písňové a operní.

Na Festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami se již osmým rokem konal koncert laureátů pěvecké soutěže v Karlových Varech. Jak je již obvyklé, vystoupili vítězové z předchozího ročníku soutěže, letos tedy z roku 2024.

Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech vznikla v roce 1958, postupem doby získávala na respektu a uznání, obvykle je sledována pozorně i šéfy českých operních scén. I když vím drahnou dobu z praxe nejen operních divadel, že soutěže v sólovém zpěvu neradno přeceňovat, mají určitě svůj význam. Patrně se již dnes asi nestává, že by třeba bývalý šéf významné plzeňské opery Karel Vašata přijel z této soutěže a veřejně se nechal slyšet: “Nikoho z vítězů této soutěže bych neangažoval.” Výrok, u něhož jsem byl přítomen, jen dokládá, že pro šéfy v uměleckém světě, kteří rozhodují o uplatnění mladých uměleckých talentů, ne vždy rozhodují soutěže. Ale je rovněž dokladem toho, jak sama soutěž ve svém vývoji od roku 1958 pokročila významně ve svém vývoji.

Dnes je rozhodně určitým ukazatelem pro mladé posluchače i absolventy pěveckých škol, mnohdy navíc jejich důležitým prvním krokem do profesionálního operního světa. Koncerty ve Vysoké u Příbrami, v Památníku A. Dvořáka, jsem vždy sledoval s velkým zájmem. To platí v míře vrchovaté i tentokrát, v památné datum 28. května, kdy je tento komorní koncert vždy realizován. Představil sympatické mladé umělce, laureáty zmiňované soutěže z loňského roku 2024, sopranistku Magdalenu Rovenskou a tenoristu Eduarda Kácala. Oba jsou sympatičtí mladí umělci, kterým se zjevně dostalo a dostává dobrého hlasového školení, což je zásadně důležité. Vstupují do praxe uměleckého světa, kde vedle hlasových pedagogů jsou to právě šéfové divadel, kteří mají v rukou vývoj a správné uplatnění mladých pěvců. Právě oni mají v moci jejich adekvátní oborový vývoj, oni rozhodují o rolích, které budou zpívat.

Koncert na Vysoké měl poměrně dobře vystavěnou dramaturgii. Osobně bych ještě více preferoval mnohostranné a bohaté vokální dílo Dvořákovo, koncert bych i Dvořákem zakončil, to jen ale můj dramaturgický úhel pohledu. 

Koncert měl dobře volenou introdukciv podání klavíristy Martina Pančochy, jenž zvolil na úvod Dvořákovu Humoresku č. 7, opus 1013, skladbu z nejpopulárnějších vůbec, kterou jsme dříve nazývali “vyšší populár”.Je moc dobře, že byla na úvod večera připomenuta v dobré klavírní interpretaci. 

Půvabným Dvořákovým cyklem V národním tónu se představila mladá sopranistka Magdalena Rovenská.  Sólová píseň s klavírem zaměstnává Dvořáka s kratšími přestávkami po celý život a věnuje se jí se zjevnou láskou. Cyklus V národním tónu, opus 73, z nichž mají tři slova písní slováckých, jedna text české písně (Ach, není tu, není). Písňový cyklus vznikal příznačně po druhé řadě Slovanských tanců. Je to skvostná Dvořákova stylizace domácí lidové písně, cyklus je veden s neobyčejným citem pro výrazový kontrast mezi čtyřmi písněmi cyklu.

Interpretka cyklu Magdalena Rovenská se prezentovala nosným, kultivovaným sopránem lyrického charakteru, s pěkně znělými vysokými polohami, dobře registrálně napojenými na spodní, prsní rejstřík. Z interpretace vyznívala dobře citová upřímnost, svěžest, bezprostřednost i přirozená naivita ve výrazu. V poslední písni cyklu Ej mám já koňa faku jsem pociťoval již plnou uvolněnost ve výrazu projevu. Všechna vysoká as v písni vyzněla v daném akustickém prostoru sálu zněle, průbojně, ve výrazu přesvědčivě.

Mladý tenorista Eduard Kácal připomněl ve svém entrée cyklus méně prováděný – Srbské písně, opus 6, na české překlady Siegfrieda Kappera.Je to sbírka písní Dvořákem kompozičně velmi vybroušených, bezprostředních, která předjímá s obzvláštní čistotou a stylizací pozdější vyzněníslavnějších Moravských dvojzpěvů. Eduard Kácal se uvedl jako mladý pěvec barevného, prostorově nosného tenoru lyrického charakteru, s velmi pěknou koncentrací tónů v důležité oblasti přechodových tónů, technicky vypracovaných. V písních dokázal úspěšně tlumočit ve výrazu citovou bezprostřednost daného cyklu. 

Z tvorby Dvořákovy zazněla v jeho podání árie Prince z 1. dějství opery Rusalka ve druhé části, s vypracovaným legatem a velmi pěknými, zvukově plnými výškami – áčky – na konci árie.

Sopranistka Magdalena Rovenská přednesla známou árii Terinky ze 2. dějství Dvořákova Jakobína. Technicky suverénně, ve výrazu půvabně, s krásně anticipovaným, často i obávaným vrcholem árie na pěvecky jistém vysokém A (“mé srdce věrně jen, po Jiřím touží…”).  Těmito vstupy byl dramaturgicky zastoupen skladatel A. Dvořák, což je právě na Vysoké u Příbramě, z dramaturgického hlediska vzato, nejpodstatnější. Mladí umělci zařadili do svého vystoupení i skladby jiných autorů, předpokládám, že to byly ukázky jim osobně oborově blízké a volili si je dle vlastní úvahy. Sopranistka se blýskla suverénně vystavěnou, technicky velmi obtížnou árií Fiordiligi z Mozartova díla Così fan tutte – “Come scoglio immoto resta”. Zaujala mne tónová vyrovnanost vysokých i obávaných hlubokých poloh, která je pro tuto árii charakteristická. Imponovala pohyblivost, hlasová lehkost, znělost vysokých poloh. Mozart je základem pro výborné zvládnutí technické základny takzvaných prvních operních oborů, jakmile adept zpěvu a jeho pedagog opomene ve výcviku důraz na Mozartovy árie, bývá to obvykle chyba. 

Tenorista Kácal zařadil árii dona Ottavia z Mozartovy opery Don Giovanni – “Da la sua pace”. Nebyla uvedena v programu, ale vytvořila pěkný protipól v Mozartovi ke zmiňované sopránové árii. Tato árie, která vypadá rozsahově pro tenor “příjemná”, sahá jen po gé, je naopak velkou etudou na dokonalé tvoření přechodových poloh, které jsou zejména v tenorových oborech zásadní. Árie byla prezentována na pěkné úrovni, v plynulém toku legata. Zmíněné přechodové polohy má pěvec vyrovnané ve vokálech, přesně soustředěné v koncentraci do tónu. Jen snad by neškodilo trochu okořenit árii dynamicky. Piano a mezza voce bych rád slyšel více. Árie byla interpretována přímočaře, v jedné dynamické linii. V akustice malého sálu, která je zřetelně nadprůměrná, bych volil více spodní dynamiky, právě v podobném komorním prostoru nejvíc vynikne.

Podobně by se mohlo s dynamikou trochu více pracovat i v dobře provedených Schubertových písních z cyklu Spanilá mlynářka. Rovenská zaujala publikum bezprostředností výrazu ve dvou dobře volených písních z díla Johanna Josepha Röslera – Na první fialku a Les. Dobře, že byl tento zajímavý autor, původem Slovák z Banské Štiavnice, připomenut. Autor osmi oper, melodramu, padesáti árií, ve své době velmi žádaný a oslavovaný, je dnes takřka zapomenut. Obě půvabné skladby z Röslerova díla byla přednesena s přirozeným výrazem v projevu.

Na závěr koncertu, po ukázce z Dvořákovy Rusalky, zvolili mladí umělci překvapivě klasickou operetu, která zazněla i v připraveném přídavku – velmi populární duet z operety Cikánský baron Johanna Strause “Kdo nás oddal, jen řekni sám, dva čápi byli svědky nám…”. Vůbec nemám nic proti klasické operetě, ale přece jen ve Dvořákově Památníku bych spíše dramaturgicky ve finále setrval u tohoto významného českého a světového skladatele, třeba duetem Jiřího s Terinkou z Jakobína, aby se tím akcentoval stylový záběr večera. Oborově jsou obě role jako stvořeny pro oba mladé pěvce, jistě se s nimi oba setkají v divadelní praxi. Jistě, ukázky z operet jsou vždy efektní pro většinu publika, nicméně do dramaturgie tohoto celku koncertu mi zcela nezapadly, navíc byly zpívány překvapivě z not… U přídavku to nevídám moc často.

Klasická vídeňská opereta byla přednášena v němčině, nikoliv v překladu, pěvecky ale na velmi pěkné úrovni, což mohu říci o celém příjemném hudebním večeru. 

Klavírista Martin Pančucha byl pozorným, citlivým doprovazečem svých kolegů, poctivě dohrál i nesnadný závěr v klavíru u árie Terinky (mnozí si ho usnadní předčasnou tónikou), sám přispěl již zmíněnou půvabnou Dvořákovou Humoreskou a v úvodu druhé části večera provedl Beethovenovu Sonátu pro klavír č.14, opus 27/2.

Tradiční večer na Dvořákově Vysoké již osmým rokem představil perspektivní laureáty pěvecké soutěže v Karlových Varech. Jako v minulých letech, také letos to byl přínosný večer. Pěvcům, kteří jsou na počátku profesionální umělecké cesty, mohu jen upřímně popřát řadu krásných rolí v jejich hlasovém oboru. Podstatné je, že jsou velmi dobře technicky připraveni, věnovali studiu obtížného oboru dostatek potřebného času pro postupný vývoj. Jsou dobře oborově pedagogy zaměřeni, což je vždy v tomto oboru zásadně důležité pro úspěch v nesnadné konkurenci. Návštěva koncertu početným publikem byla nadmíru vynikající, není ani divu, v tak nádherném místě. Dvořákův festival v Příbrami báječně prosperuje, má zajímavou a pestrou dramaturgii koncertů. Patří nesporně k našim předním hudebním festivalům. Rád bych poděkoval na tomto místě ředitelce festivalu, paní Albíně Dědičík Houškové. Vždy a všude je základnou úspěchu osobnost, která nachází ve své činnosti poslání, jinak to nikdy a nikde nejde.

foto: Hudební festival Antonína Dvořáka / Martin Anderle

Facebook X E-mail WhatsApp