„Studentská filharmonie si v provedení Janáčkovy předehry Žárlivost prověřila především zvukovou mocnost své žesťové sekce.“

„Klavírní sólo hrál pianista Alim Bejsembajev, loňského roku ověnčený titulem ‚Umělec nové generace BBC‘.“

„V provedení České filharmonie a za řízení Jakuba Hrůši bylo ale Zrání zjevením.“

Ve středu 21. února 2024 se konal koncert 128. sezóny České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina. Dvě části koncertu obsadila dvě tělesa pod vedením stejného dirigenta Jakuba Hrůši. Nejprve hrála Česká studentská filharmonie předehru Žárlivost od Leoše Janáčka a poté Druhý klavírní koncert Sergeje Prokofjeva se sólistou Alimem Bejsembajevem. Ve druhé části koncertu hrál orchestr Česká filharmonie symfonickou báseň Zrání od Josefa Suka. Zpívala ženská část Pražského filharmonického sboru sbormistra Lukáše Vasilka. Pozoruhodné a velkolepé.

Česká studentská filharmonie vystupuje pod záštitou České filharmonie od roku 2006 a s novou perspektivou a současným názvem od roku 2011. Po letech dirigentské činnosti Marka Ivanoviće rozvířil perspektivy orchestru dirigent Simon Rattle a tak také stál na koncertě 21. února před studentskou filharmonií hlavní hostující dirigent našeho prvního orchestru Jakub Hrůša. Své vystoupení zahájili studenti skladbou Žárlivost, předehrou pro orchestr, JW VI/10 Leoše Janáčka. Katalogové označení je zkratkou názvu Janáček´s Works, které zkompletovala trojice autorů Nigel Simeone, John Tyrrell a Alena Němcová. Dílo nese v závorce uvedený podtitul Úvod k Její pastorkyni, jak bylo zamýšleno, ale nikdy se jím nestalo. Jak tuto skutečnost líčí i programová brožurka koncertu. Tamtéž je také rozvedeno, že jde o motivaci stejnojmennou moravskou lidovou písní o zbojníkovi, který chtěl na smrtelném loži z žárlivosti sprovodit ze světa svou milou, aby ji po něm nikdo jiný nedostal. Janáček se v prudkosti citů dokonale vyznal, prožíval je se vší intenzitou a také je podněcoval, jak se dočteme z literárního svědectví jeho manželky Zdenky. Není tedy divu, že se svou Žárlivostí chtěl uvést před svou stejně naladěnou operou. Nebýt Kovařovice, který to autorovi rozmluvil, bylo by tomu tak i dnes. Hudba předehry je impulzivní, prudká a smířlivá z lyrickými názvuky, nesenými hlavně hoboji. Studentská filharmonie si v provedení Janáčkovy předehry Žárlivost prověřila především zvukovou mocnost své žesťové sekce. V agogickém vývoji byla vedena snahou o vystižení proměn v napětí, jeho narůstání a uvolnění až k opětném nástupu dynamiky a zabouření v samém závěru skladby.

Druhou skladbou programu studentského orchestru byl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll, op. 16 Sergeje Prokofjeva. V této skladbě měl hrát sólo Lukáš Vondráček, ale momentální indispozice ho pódiu vzdálila. Klavírní sólo hrál pianista Alim Bejsembajev, loňského roku ověnčený titulem „Umělec nové generace BBC“. Prokofjev komponoval druhý koncert se vzpomínkou na svého přítele a spolužáka z petrohradské konzervatoře Maxe Schmidhofa, který spáchal sebevraždu. Koncert mu také věnoval. V dlouhých kadencích rámujících vět prošel pianista od klidných pasáží přes zrychlení pohybu se sarkastickými figurami k důraznému rozvlnění klaviatury. Pořadí tempových pokynů bylo v závěrečné větě opačné – od razantního nasazení přes zvolnění k bouřlivému závěru, kde pianista kladl akordy s téměř zběsilými výpady do klaviatury. Krátké kontrastní a rušné scherzo, naplněné motem perpetuem bravurní prstové techniky, hrál Bejsembajev s virtuózní lehkostí a se stálou podporou orchestru. Následující Intermezzo oscilovalo ve výrazu mezi hravostí a závažností s kakafonickou ironizující pasáží před kontrastně ztichlým závěrem. Orchestr byl veden v družném inspirujícím partnerství se sólistou. Stejně jako po Janáčkově předehře bylo publikum opět, obrazně řečeno, na nohou a halasně aplaudovalo i po prvním přídavku – jedné z 550 Sonát Domenica Scarlattiho. Jakub Hrůša demonstroval svoje sympatie k hudebnímu mládí poslechem Scarlattiho v zadních řadách orchestru a poté sledoval druhý přídavek usazen za klavírem na dirigentském pultu. Alim Bejsembajev přidával ještě Preludium G dur, op. 32: č. 5 Sergeje Rachmaninova.

Po přestávce koncertu nastoupila na podium Česká filharmonie k provedení komplikovaného díla Zrání, symfonické básně pro velký orchestr, op. 34 Josefa Suka. Do programové knížečky koncertu byl vložen leták s celou básní Antonína Sovy, který doplnil citaci v kapitole pojednávající o skladbě. Její obsah a poselství zakomponoval Suk do ženského sboru beze slov v závěru díla. Jednodílná kompozice o osmi tempových předepsáních a délce necelých čtyřiceti minut, s předznamenáním obtížnosti pro interprety i posluchače, mohla budit jisté rozpaky. V provedení České filharmonie za řízení Jakuba Hrůši bylo ale Zrání zjevením. Barevná instrumentace působivější než kdy jindy, úžasně kontinuální průběh tempa a dynamická kouzla přinesly pojetí, které učinilo rozsáhlou skladbu v jednom proudu nevšedně atraktivní. Neváhám podotknou, že i vzrušující. Nástrojové sekce i jednotlivé nástroje zněly v mimořádné působivosti. Od tajemného flažoletu harfy a kouzelné flétny k tónům anglického rohu, kontrafagotu, basového klarinetu i úžasně jemnému hlasu sólových houslí andělského charakteru. Hudba procházela mnoha dynamickými polohami a její působivost zesilovaly pozouny s tubou. Ta byla slyšet i v podivuhodně tlumeném zvuku con sordino. Ze smyčcové sekce vystupovala violoncellová pasáž a bicí nástroje byly mnohočetně zastoupené i se zvonkohrou, tamburínou, celestou a pianem. Soupis nástrojů v instrumentaci symfonické básně je opravdu rozsáhlý. Množství nástrojových charakteristik zobrazilo vizi autora, kterou vyjádřil v textovém doprovodu Zrání slovy: „V pevně spjaté hudební formě nalezneme všechny stupně lidského cítění.“ Dirigent Jakub Hrůša znalec a velký propagátor hudby Josefa Suka je evidentně nalezl a perfektní Česká filharmonie, s útěšnou ženskou částí Pražského filharmonického sboru, je dokázala sdělit.

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec