Pro další trojici abonentních koncertů České filharmonie vybral její šéfdirigent Semjon Byčkov dvě své oblíbené skladatelské osobnosti, Beethovena a Brahmse. Co mají tito komponisté společného ukáže první český orchestr na svých koncertech ve dnech 17. až 19. dubna vždy od půl osmé večer ve Dvořákově síni Rudolfina. Sólovým hostem bude skotský klavírista Steven Osborne.

Dvě skladby tvoří program dalších koncertů České filharmonie, která se po úspěšném evropském turné představí v Praze i se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. V první půli večera zazní Beethovenův poslední z pětice klavírních koncertů zvaný Císařský. Skladatel jej napsal v průběhu několikaměsíčního obléhání Vídně napoleonskými vojsky, což umocnilo vzrušenou atmosféru díla. Posluchačsky i interpretačně oblíbený koncert uvede ve Dvořákově síni Rudolfina skotský rodák Steven Osborne, držitel Řádu britského impéria, který je známý svým důkladným čtením partitur ve vyváženém poměru s emočním vkladem. Osborne do hudebního světa prorazil díky vítězství v soutěži Clary Haskil v roce 1991, po které následovala i první cena v Naumburské mezinárodní soutěži. Na pódiu jej návštěvníci vídají jak na samostatných recitálech, vystoupil například v Lincoln Center nebo Wigmore Hall, ve které působil také jako rezidenční umělec, ale i při spolupráci s předními světovými orchestry a na významných festivalech v Evropě i zámoří. Při svých koncertech se Osborne nevyhýbá improvizaci, jeho velkou zálibou je i jazz.

Klavírní polovinu koncertu vystřídá symfonická část, na níž orchestr provede Brahmsovu Symfonie č. 4 e moll, op. 98, dílo skladatele považovaného za dovršitele Beethovenova kompozičního stylu. Brahmsova závěrečná symfonie měla premiéru roku 1885 a na rozdíl od předchozích dvou se skladatel rozhodnul uvést ji poprvé mimo Vídeň. Stalo se tak v německém Meiningenu a tamější dvorní orchestr, jemuž tou dobou šéfoval Brahmsův přítel Hans von Bülow, dirigoval samotný skladatel. Čtvrtá symfonie je příkladem díla, v němž se Brahms nejvíce obrací k Beethovenovi. Dílo je již pro svou tóninu typické pochmurnou až tragickou náladou vrcholící ve zdrcujícím finále, které symfonii pasovalo mezi nejtragičtější v celé historii žánru.

Foto: Ben Ealovega