„Pokud jinde platí, že klasická hudba je výsadou především starší posluchačské generace a vybrané sociální skupiny, v Paříži tomu tak není.“

„Svým pražským nastudováním Dvořáka se Semjon Byčkov snaží o rozkrytí nejrůznějších zvukových detailů.“

„Pro Českou filharmonii to byl jednoznačný úspěch. Působila sebejistě, svěže, s úsměvem na tváři.“

Moderní budova Filharmonie v Paříži se v jarním slunci leskne jako velký drahokam. Svým způsobem podobně jako Debussyho impresionismus nebo Messiaenovy symfonie. Nedávno ji Dvořákovou hudbou rozzářila Česká filharmonie, která v Paříži zakončila svoje evropské turné. A byl to závěr ve velkém stylu.

Paříž je plná protikladů. Vedle luxusních butiků a dvoupatrových bytů s výhledem na Eiffelovu věž nabízí metropole na Seině taky třeba blízkovýchodní tržiště s nepřeberným množstvím vůní a pachů nebo umělecké komunity v činorodé vzájemnosti. Pestrost života se odráží nejen ve skladbě místních obyvatel, ale třeba i v tom, co mají na sobě a jak vnímají svoje společenské role. Že je něco jinak, bylo vidět i ve velkém sále Philharmonie de Paris, pojmenovaném po skladateli a dirigentovi Pierru Boulezovi, velké osobnosti poválečné francouzské hudby. Sál byl totiž plný mladých lidí.

Pokud jinde platí, že klasická hudba je výsadou především starší posluchačské generace a vybrané sociální skupiny, v Paříži tomu tak není. Publikum bylo stejně pestré jako na ulici před budovou. A nebyl to jenom zmíněný věk, ale třeba i zvolený drescode návštěvníků koncertu: od velkých večerních šatů a motýlků po džíny s dírami a baseballovou kšiltovkou. Každý si zkrátka vzal, co chtěl. Co by v Rudolfinu ani ve Vídni nepřicházelo v úvahu v kontextu Paříže nepobuřovalo. Jistě tomu napomáhají i ceny vstupenek, které začínají na 5 eurech a v nejvyšší kategorii nepřekročí 70 euro – cenu, za kterou se ve většině koncertních sálů v západní Evropě a Americe na nejlepší místa neposadíte. Zkrátka, každý si našel svoje „místo“, protože klasická hudba umí mluvit ke všem bez rozdílu, i když si to spousta lidí dodnes nemyslí.

Důležitým faktorem toho, jak je klasická hudba v Paříži vnímána, je samotná koncertní budova. Dnes už ikonickou stavbu z roku 2015, ležící na okraji centra Paříže poblíž parku Villette, navrhl francouzský architekt Jean Nouvel. V Praze ho dobře známe, je autorem budovy Zlatého Anděla na Smíchově, okolo které chodí velká část Pražanů. Pařížská stavba, které mimochodem probudila celou čtvrť, připomíná kopec z kovu, zářící do okolí. Je to monolit, pokrytý hliníkovými dlaždicemi, který ale láká, přitahuje. Jeho netypický tvar už sám o sobě boří hranice, protože není spojený s naší představou místa, kde se odehrává tzv. velké umění. Mimo akustické vlastnosti je přesně tohle důležitá přidaná hodnota většiny nově vznikajících chrámů hudby. Společenský status, spojený s historizujícími fasádami starých koncertních budov, padá. A tak vedle ikonických historických sálů musíme stavět i sály nové a bořit tím ostych z klasické hudby a otevírat ji nejen mladším posluchačům. Vltavská filharmonie může tyto vlastnosti splnit bezezbytku.

Mimochodem, Pařížská filharmonie není jenom prostorem pro klasickou hudbu, ale odehrává se tam stejně tak jazz, soudobá tvorba, tanec… cokoliv, na co si vzpomenete. Co však posluchače zajímá nejvíce, je vnitřek budovy a akustické vlastnosti sálů. Za nezvyklým venkovním pozlátkem se ukrývá velmi jednoduchý interiér, účelně zařízený, plný oken, kterých si zvenku ani nevšimnete. Koncept budovy jako by korespondoval se vším výše uvedeným; je místem „bez bariér“. Samotný koncertní sál, jenž svým jménem vzdává hold Pierru Boulezovi, pojme 2400 posluchačů! Jeho rozložení připomíná Berlínskou filharmonii. V Paříži ale nejsou balkony a jednotlivé galerie „řezány“ tak striktně a spíše jakoby „se vznášely“ mezi jednotlivými tóny! Akustika je vynikající. Je dobrá snad stejně jako v Berlíně, nevytváří ani moc, ani málo zvuku. Ten působí hmatatelně a nezastřeně a je slyšet snad na každé místo ve stejné intenzitě. Takový Schönberg nebo Mahler tu musí znít jako úplné hudební orgie! Dvořák je nepochybně také skvělý autor do takového prostoru. Jestliže se Semjon Byčkov svým pražským nastudováním Dvořáka (a nejen jeho) snaží o rozkrytí nejrůznějších zvukových detailů a ploch, tak ve Philharmonie de Paris našel místo, kde svůj interpretační přístup naplní bezezbytku.

A jaké byly samotné koncerty České filharmonie? Orchestr slavil u posluchačů mimořádný úspěch; Paříž byla poslední zastávkou jeho evropského turné k Roku české hudby 2024. Po letech filharmonie dovezla do zahraničních sálů čistě jen Dvořáka a na úspěchu turné to bylo znát. Vyprodané sály od Madridu přes Vídeň a Hamburk až po Paříž. Francouzská rezidence nabídla v pátek 22. března Violoncellový koncert v podání pražskému publiku dobře známého Pablo Ferrándeze a Osmou symfonii. Den na to, v sobotu 23. března, Koncert pro klavír a orchestr a Novosvětskou symfonii. Jako sólistu si orchestr přizval francouzského klavíristu Bertranda Chamayoua. Oproti jiným zastávkám turné, a byla to škoda, chyběly předehry. Snad aby mohlo jít pařížské publikum brzy spát.

Koncerty zaujaly nesmírně přívětivou atmosférou a až nezvykle citlivým a znalým publikem. Na chodbách byla občas dokonce k slyšení čeština. A zajímavé bylo sledovat, jak se po měsíci intenzivního hraní proměnila společná souhra orchestru a šéfdirigenta, respektive vize šéfdirigenta Semjona Byčkova v přístupu ke Dvořákovi. Nehledě na akustiku sálu, která ještě umocnila jednotlivé detaily, se Byčkovův Dvořák přece jenom posunul od přísného detailu k celku. Od dramatu a drásavosti k větší radosti. Jakoby dal orchestru více prostoru zahrát si to „po svém“. Přesto dramatikou hráči nešetřili ani v Paříži! Ukázalo se to třeba v závěru Novosvětské, kdy orchestr vířil koncentrované emoce.

Pro Českou filharmonii to byl jednoznačný úspěch. Působila sebejistě, svěže, s úsměvem na tváři. Občas to připomínalo rockový koncert, když publikum vyvolávalo šéfdirigenta Semjona Byčkova. Uvolněný pařížský sál plný mladých lidí aplaudoval po sobotním závěrečném koncertu více než patnáct minut. Dostal za to dva taneční přídavky, první Dvořákův, druhý Brahmsův. Tak merci a au revoir!

Foto: Česká filharmonie / Petr Chodura, PxHere