„Nejhlavnější není úspěch a první místo, ale radost z toho, co děláte, a to obrovské vítězství nad sebou samými.“

„Musím říct, že ty nejmladší kategorie častokrát nejvíce potěší.“

„Už se stalo, že přijeli dokonce i žáci těch, kteří soutěžili v prvních ročnících.“

Ve dnech 8. až 10. března se v prostorách Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy konal patnáctý ročník soutěže ve hře na klasickou kytaru PRAGuitarra Clásica. Je na místě zdůraznit, že už patnáctý, a podobně, jako se to už stalo v minulých ročnících, že absolutní vítězkou se stala nikoli soutěžící z nejvyšší čtvrté kategorie, ale ze třetí. Je to Nadia Czerska z polské Bydhošti. A cenu pro nejmladšího účastníka předali do ruček Antonie Muchové, žačky ZUŠ Brno Veveří.

Kytarovou soutěž zahájil pozdrav čestného předsedy, profesora Štěpána Raka, který vyslechli a zhlédli účastníci slavnostního zahájení soutěže 8. března v půl čtvrté on-line na plátně koncertního sálu gymnázia. V jeho zdravici zaznělo i motto soutěže, které stálo při jejím založení a je i nadále jejím duchem. „Nejhlavnější není úspěch a první místo, ale radost z toho, co děláte, a to obrovské vítězství nad sebou samými.“ Štěpán Rak uvedl svůj pozdrav stylově kytarovým preludiem a zakončil ho skutečně finálním akordem.

Po třech dnech klání a hodnocení kytaristek a kytaristů, kterých se do soutěže přihlásilo kolem sedmdesáti, jsem unavené, ale evidentně šťastné zakladatelce a ředitelce soutěže, jakož i člence poroty Taťáně Klánské přitížil několika otázkami.

Gratuluji k dosažení pěkného věku soutěže PRAGuitarra Clásica, která se zdá být spíše domácí než mezinárodní soutěží. Jak došlo k jejímu založení?

No, je to soutěž s mezinárodní účastí, vyloženě mezinárodní byla v době hodně před covidem. Potom se příliv cizinců utlumil a letos přijeli tři soutěžící z Polska. Soutěž vznikla z náhlého popudu, který byl všem nepochybně dlouho latentně přítomen. Konkrétní představa začala být neodbytná už v roce 2008 – myslím, že to bylo v červnu. Tehdy jsem byla na festivalu Guitar Festival Křivoklát, který dnes už bohužel není. Zanikl s covidem, tento krásný festival. Tenkrát ve mně během jednoho kytarového koncertu uzrálo rozhodnutí, že musím udělat kytarovou soutěž pro nejmladší kytaristy. A následující rok už se hrálo a opravdu první ročník se oficiálně konal v březnu 2010. Původně jsem stanovila věk soutěžících do šestnácti let, ale limit jsem zvýšila do osmnácti let, protože jsem zjistila, že se o soutěž zdvihl veliký zájem u žáků druhého stupně základních uměleckých škol a také u začínajících konzervatistů.

Rok 2010 je tedy zapsán jako první ročník kytarové soutěže.

Ano, je to rok 2010 a během tohoto roku jsem hledala ideální rozložení kategorií. Oproti soutěžím na jiné nástroje, housle nebo klavír, které mají jednu kategorii pro věk do šesti či osmi let, je to u kytary obtížnější. Já osobně učím už předškolní děti nebo šestileté prvňáčky a vím, že trvá déle a je to těžší, než něco dokáží předvést. Tak mi přišlo, že bude ideální stanovit nultou kategorii do devíti let. Další kategorie jsou do jedenácti, do třinácti, do patnácti a ta poslední do osmnácti let.

V čem tkví potíže při učení hry na kytaru? Třeba při tvorbě tónu je učení na klavír snazší? Stiskne se klávesa a tón zazní. Ale u houslí je to podobné jako u kytary…

U výuky hry na kytaru je důležité držení nástroje. První měsíce se děti v podstatě učí hrát napřed pravou rukou na prázdných strunách a nesmí se to uspěchat. Samozřejmě, že jsou i děti, které vám hrají už v sedmi letech. Pořád je to ale velmi individuální. Ale v zásadě, jak to já vidím, je potřeba vždycky ten rok nebo dva, aby děti opravdu všechno zvládly.

A paradoxně musím říct, že ty nejmladší kategorie častokrát nejvíce potěší, přináší úsměvy do tváří a velkou radost. Že už taková mrňata předvádějí opravdu hru na úrovni a jsou rok od roku lepší. Úroveň stále stoupá.

Jaký motiv, vedle přirozené pedagogické intuice, vedl k založení soutěže?

Bylo to také kvůli tomu, že jsem si uvědomila, že kytarových soutěží je v republice málo. Houslisté jich mají řadu, včetně velké Kocianovy soutěže, a klavíristé jsou na tom také dobře. V době kdy jsem PRAGuitarru Clásicu zakládala, tak byla jenom ministerská soutěž, která se konala jednou za tři roky. Pak vznikla mezinárodní soutěž ve Zruči, ale ta je opravdu hodně mezinárodní. A pak bylo také bienále Ferdinanda Sora, kytarového skladatele romantismu ve Frýdku-Místku, a samozřejmě úžasná soutěž, také bienále, v Kutné Hoře. Ale to je soutěž pro dospělé kytaristy, pro nejlepší hráče z celého světa. Takže k založení soutěže vedl také pocit, že je potřebná pro děti, které chtějí soutěžit, a také pro profesory, kteří mají pocit, že by chtěli zúročit svou roční práci. Teď mají příležitost přijet do Prahy. A vedle soutěžení a rozdávání diplomů je to skvělá příležitost k setkávání klasických kytaristů ze všech koutů republiky. Což je důležité k předávání zkušeností, námětů i praktických záležitostí.

Přicházejí soutěžící opakovaně? Vracejí se na festival?

Vracejí a mně to velmi těší. Ono se vlastně málokdy stane, že sem někdo přijede jenom jednou.

A těší mně to tím více, že přicházejí i ti, kteří získají třeba jenom diplom za účast nebo čestné uznání. A také se častokrát stane, že v dalších letech vyhrávají. Takovým pěkným projevem návratu byl Koncert absolutních vítězů soutěže PRAGuitarra Clásica, který jsem uspořádala večer před letošní soutěží 7. března. Přemluvili mně k tomu mí bývalí žáci. Na koncertě vystoupili vítězové ročníků 2018 až 2023. A jak jsem říkala, myslím, že nikdo z těchto absolutních vítězů nedosáhl titulu hned napoprvé. Jezdili na soutěž od dětství, od těch sedmi, osmi let, častokrát získali čestné uznání, druhou cenu, občas první cenu. Ale až na několikátý pokus a v té poslední kategorii zvítězili. Už se stalo, že přijeli dokonce i žáci těch, kteří soutěžili v prvních ročnících (smích). A to mě hodně potěšilo.

Jak četné je uplatnění úspěšných kytaristů v jejich budoucí kariéře?

Ti vítězové nebo vítězky, kteří jsou výbornými hráči, pokračují většinou na konzervatoři a na vysokých školách i v cizině a opravdu se hudbě věnují profesionálně. Hrají sólově a v různých komorních uskupeních a vyučují. Moje „první dítě“ Barbora Kubíková, která teď ještě studuje, myslím na vysoké škole ve Výmaru, hraje koncerty různě ve Španělsku a po světě a vyučuje. Dominika a Hedvika Švendovy, sestry které vystudovaly v Pardubicích u Petra Saidla, odešly do Francie. A vidím na sociálních sítích, že tam hrají. A také proto tuhle soutěž mám, jedna stránka věci.

Barbora Kubíková studuje na Hochschule für Musik Franz Liszt v německém Výmaru pod vedením Ricarda Galléna.

Ta soutěž je moc důležitá pro normálně šikovné nadané děti, aby se naučily zvládnout trému, naučily se hrát zpaměti, vystoupit na pódium, předvést nějaký výkon. Kolikrát mi pak i říkají, že studují něco jiného nebo že se věnují něčemu jinému, ale že jim život s kytarou a soutěž hodně daly. A já, která jsem romantička, si myslím, že když někdo dokáže vlastníma rukama rozeznít nástroj tak intimní, jako je kytara, a vytvořit krásný tón – na každý nástroj je potřeba to umět, ale u kytary je to ještě násobně umocněno – a když dokáže oslovit někoho tím, že něco zahraje… Myslím si, že v takových lidech zůstává něco dobrého. Říkám si, že v tomhle světě kolem nás si musíme uchovávat alespoň krásu hudby. Když vychovávám ročně desítky dětí k tomu, aby si uměly sednout, vzít do ruky kytaru a za týden mi přišly něco zahrát, dělám pro ně nějakou službu, která vůbec není o tom hrát správně stupnice. Proto taky učím, proto se to pro mě stalo – já to slovo nemám ráda – posláním. Došlo k tomu v průběhu let, ne hned na začátku; chtěla bych, aby děti byly obklopeny něčím hezčím než tím, čím jsou v podstatě obklopeny celé dny, když chodí po ulicích. Takže to si myslím, přibližně tak to mám.

Máte v pravidlech soutěže předepsanou povinnou skladbu?

Není povinná skladba. To je taky rys dnešní doby, děti nemají rády, když se jim něco předepisuje (smích). Ale zpočátku jsme měli povinné skladby. Pak jsme ale zjistili, že když posloucháme podvacáté povinnou skladbu, je to monotónní. Tak jsme třeba jeden čas dávali volitelnou skladbu. V průběhu let pravidla měníme… Chtěli jsme třeba, aby v určitých kategoriích byla volitelná skladba z některých stylových období, klasicismu, romantismu nebo baroka. A máme třeba cenu Štěpána Raka, příští rok bude mít jubileum a dokonce slíbil, že napíše novou volitelnou skladbu do poslední kategorie. Pravidla soutěže uvádějí v každé kategorii minutáž se spodní i vrchní hranicí. A pak soutěžící musejí předvést skladby alespoň ze dvou stylových období, aby se nehrála jenom španělská nebo barokní hudba.

Stává se, že se do soutěže přihlásí až moc dětí?

Jednou se stalo, že jsem týden před uzávěrkou musela vyhlásit stop stav a vypnula přihlášky. Porotci jsou také jenom lidi a vydržet hodnotit třeba třicet dětí za den je mezní. A také by to nebylo slušné vůči těm soutěžícím. Proto mám uzávěrku a je to v pravidlech napsáno: „Neváhejte a neposílejte přihlášky na poslední chvíli, protože riskujete, že byste už nemuseli být do soutěže přijati.“

Letos jsem viděl v porotě, jejíž předsedou byl Petr Saidl, člena Pražského kytarového kvarteta Marka Velemínského.

Ano, ale nebyla to velká změna. Snažím se zvát pedagogy, kteří učí na konzervatořích a na vysokých školách, a přitom také ty, kteří učí i malé děti. U nich je ta rozhodovací schopnost velká a všichni jsou empatičtí muzikanti, výkonní kytaristé. Já v podstatě říkám, že když něco funguje, nikdy nemá cenu to měnit. Takže porota je vlastně více méně stejná s drobnými obměnami.

Letos to byli Marie Hovorková z Konzervatoře Brno, Anna Hronová, která učí na HAMU v Praze a Konzervatoři Pardubice, Ondřej Gillig z Janáčkovy konzervatoře Ostrava a Ozren Mutak, který působí na HAMU v Praze a Konzervatoři Plzeň. Marek Velemínský působí na ZUŠ Zbraslav-Praha 5. A Taťána Klánská s působností na Gymnáziu a hudební škole hl. m. Prahy a ZUŠ Říčany.

Jaké skladby se v soutěži objevují?

Repertoár se pohybuje od staré renesanční hudby až do současnosti, včetně nových skladeb. Vedle českých autorů, třeba Milana Zelenky a Štěpána Raka, máme zajímavé latinskoamerické skladby a mým velmi oblíbeným autorem je francouzský skladatel a kytarista Roland Dyens.

Zažila jsem ho na brněnském festivalu, kde všechny uchvátil jako improvizátor. Brzy nato umřel. A napsal opravdu nádherné věci pro kytaru, velice těžké, ale také psal pro děti. Velmi ráda mám „latinu“, skladby autorů z Argentiny, Brazilie nebo Kolumbie. Ono se tradovalo, že nejsou kytarové skladby; že je jich málo. Vůbec to není pravda, pro kytaru existuje spousta kvalitních skladeb, jen člověk musí mít noty. Za poslední roky se jich už hodně objevilo. Já když jsem studovala na konzervatoři, tak nikdo nehrál skladby Johanna Kaspara Mertze, a teď vidíme, že napsal neuvěřitelné množství hudby. Vedle toho je k dispozici spousta věcí od italských skladatelů z období přelomu klasicismu. Pak máme dost španělských skladeb a z baroka hlavně transkripce hudby pro loutnu, housle nebo violoncello. A také skladby z doby renesance. Literatury je prostě opravdu dost.

Foto: archiv soutěže PRAGuitarra Clásica a T. Klánské