„Zdeněk Seidl pro mě byl patrně nejdůležitější. Skoro bych řekl takový můj druhý táta.“

„Jít na JAMU bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat.“

„Je málo skladeb, které doslova nemám rád.“

Marek Pavíček patří mezi nejnadanější mladé klarinetisty. Student Janáčkovy akademie múzických umění se ve svých čtyřiadvaceti letech chopil pozice prvního klarinetisty ve Filharmonii Hradec Králové a navíc byl vybrán do Orchestrální akademie České filharmonie, kde se, podle svých slov, učí od těch nejlepších. V osobním rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mimo jiné prozradil, co ho jako dítě přivedlo k hudbě, proč si občas rád zahraje šumařinu nebo jaké je to sedět mezi hráči České filharmonie.

Marku, vy pocházíte z hudební rodiny?

Ne, nepocházím. Moje maminka ani tatínek hudbu nestudovali a mamka na rozdíl od táty ani nemá hudební sluch. Jediného muzikanta, kterého bychom mohli u nás v rodině najít, je strýček z tátovy strany, který ještě před pěti lety hrál na violu v České filharmonii.

Vidíte, a vy ho tak trochu následujete, ale o tom až za chvíli. Tak co vás přivedlo k hudbě?

Byl to pan učitel Machač od nás z vesnice, který mě a další děti naučil hrát na různé hudební nástroje. Já k němu chodil od úplného dětství hrát na zobcovou flétnu a pak jsme přešli ke klarinetu. On sám byl trumpetista. A byl to právě on, kdo mi dokázal předat tu lásku k hudbě. A nejen mně, ale i ostatním dětem. Poskládal nás všechny do dechového orchestru a s dechovkou jsme objížděli okolí. (smích)

To jste měl takové hudební dětství…

Je to pravda! Trávili jsme u něj skoro všechen volný čas, jak s kamarády, tak s oběma bratry, mým dvojčetem Tomášem a starším bratrem Petrem.

Jste všichni muzikanti?

Ano, jsme. Tomáš letos dostudoval bakaláře v Praze na Akademii múzických umění a Petr si dal po Pardubické konzervatoři od školy chvíli pauzu a teď studuje kontrabas v Bratislavě.

Zahrajete si takhle někdy doma společně?

No, více než doma spolu hrajeme v různých kapelách a na různých akcích.

A co na vás tři hudebníky říkají rodiče? Tušili, že se všichni vydáte touhle cestou?

Myslím, že ne. Ale moc nás v tom podporují! Je to tak, že oba rodiče moc klasickou hudbu neposlouchají…

To jste je to ještě nenaučili?

Bohužel nenaučili. (smích) Takže je to spíš o tom, že nás nechávají dělat naši práci a bavíme se o tom ve smyslu té práce.

Ovlivnilo vás tohle hudební dětství tak, že jste se rozhodl v tom pokračovat profesionálně?

Ano, to určitě. Já už od dětství věděl, že chci studoval klarinet. Na chvíli, asi na rok, mě to přešlo, ale pak jsem se k téhle myšlence zase vrátil.

Podařilo se panu Machačovi vychovat víc profesionálních muzikantů a muzikantek než vás tři bratry?

Ano, a dokonce několik! Třeba moji kamarádku hornistku nebo kamaráda trumpetistu. Nebo třeba další dvojčata, co dnes studují konzervatoř a hrají na trubku a trombón. Těch dětí, co od něj šly studovat konzervatoř, je opravdu hodně.

Vy jste vystudoval klarinet na Konzervatoři v Pardubicích a pak vás to nasměřovalo na JAMU do Brna na bakaláře.

Ano. A po bakaláři jsem letos začal studovat magistra u profesora Poláka a docenta Spilky.

Je někdo, na koho byste, mimo pana Machače, ve vaší profesní dráze také rád vzpomenul?

Na klarinetistu Davida Langáška, který je teď můj kolega ve Filharmonii v Hradci Králové, a byl to právě on, kdo mě v Holicích na ZUŠce připravil na přijímačky na konzervatoř. Naučil mě i hráčské poctivosti a drobnohledu. Na konzervatoři jsem chodil k panu profesorovi Zdeňku Seidlovi, což je člověk, který mě ovlivnil asi nejvíce, včetně té mé lidské stránky. Každý pedagog mě v hudbě posunul nějakým způsobem dál, ale Zdeněk Seidl pro mě byl patrně nejdůležitější. Skoro bych řekl takový můj druhý táta.

Co říkáte studiu na JAMU?

Myslím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat. Oba vyučující, profesor Polák i docent Spilka, toho mně i mým spolužákům předávají opravdu maximum. Je tam skvělý kolektiv klarinetistů, se kterými se potkáváme každý den, cvičíme spolu, tvoříme. Je to pro mě hodně inspirativní prostředí.

Pokud dobře počítám, tak jste bakaláře studoval zrovna když byla pandemie covidu. Bylo to pro vás náročné?

Já nastoupil do Brna a po týdnu přišla uzávěra a všechny nás poslali domů. Takže se studium přesunulo do on-line prostředí. Měli jsme on-line hodiny, posílali jsme nahrávky…

Jde vůbec studovat hru na hudební nástroj on-line?

Je to určitě náročnější než prezenčně. Na druhou stranu vás to naučí samostatnosti. Myslím, že na vysoké škole je to určitě jednodušší, než kdybych takhle měl studovat na konzervatoři. Nejnáročnější pro mě bylo učit děti v ZUŠce. Působím totiž také jako učitel na Základní umělecké škole v Holicích. A přes mikrofon prostě neuslyšíte spousta věcí. Když jsme se pak s dětmi vrátili do normálu, tak jsem se až zhrozil, kolik jsem toho přes mikrofon neslyšel! (smích)

Říká se, že covid a celý lockdown jeden nebo dva ročníky dětí dost poznamenal. Myslíte, že to někoho odradilo v tom studovat a dělat hudbu?

Určitě to někoho poznamenalo, ale já naštěstí nikoho v mém okolí neznám. Naopak si myslím, že nám to pozitivně pomohlo v té samostatnosti, o které jsem už mluvil.

Nějaký studijní výjezd do zahraničí vás neláká?

Neřekl bych, že by mě nelákal, ale bylo by to pro mě z jazykového hlediska trochu náročné. A pak hlavně bych tady musel zanechat spoustu pracovních povinností, což by vlastně ani nešlo.

Určitě myslíte vaše aktuální angažmá ve Filharmonii Hradec Králové, kde jste prvním klarinetistou.

Ano, přesně tak. Působím na té pozici od letošního srpna. A jak jsem říkal, učím na Základní umělecké škole v Holicích, čehož bych taky nerad zanechal.

A pak musíme prozradit, že v letošní koncertní sezoně jste vstoupil do Orchestrální akademie České filharmonie.

Z toho mám obrovskou radost!

To všechno zní ve vašich čtyřiadvaceti jako velký úspěch. Vedle prvního klarinetisty v Hradci je studentské angažmá v České filharmonií další velkou příležitostí. Povězte mi, jaká máte očekávání?

Mám samozřejmě trochu strach, protože v Hradci i Praze se ode mě něco očekává, ale zároveň to vnímám jako velkou příležitost. V Hradci ten kolektiv přece jenom trochu znám a cítím se tam s nimi dobře, takže ta tréma je trochu menší. V České filharmonii se zase těším na tu velkou zkušenost a inspiraci od hráčů, protože je to nejlepší český orchestr a učit se tam budu od těch nejlepších!

Jaké máte zatím z Orchestrální akademie pocity?

S Českou filharmonií jsem si doteď zahrál dva programy a pokaždé to byl zážitek. Mám z toho velkou radost a těším na další koncert! Snažím se k tomu přistupovat zodpovědně a připravovat se co možná nejlépe to jde. Vždy se tam těším i z důvodu, že všichni jsou moc milí a ochotní. A vlastně vesměs to samé platí i o České studentské filharmonii, kde jsem odehrál jeden projekt. Je to samozřejmě trochu jiná práce a jako studenti nemáme ještě tolik zkušeností, ale snažím se k tomu přistupovat stejně jako k profesionálnímu orchestru. Je to všechno pro mě velká šance!

Zároveň vy už nějaké zkušenosti s velkými orchestry máte…

Ano, hrál jsem jako sólista s Filharmonií Hradec Králové nebo Komorní filharmonií Pardubice. S oběma v rámci svého studia na konzervatoři, kdy jsem na základě konkurzu dostal prostor zahrát si s nimi vybranou skladbu.

A co jste si vybral?

V Pardubicích jsem hrál Kramářův Koncert pro klarinet a v Hradci Klarinetový koncert od Mozarta.

Jaký repertoár je vám vlastně bližší?

Já se v každé skladbě snažím najít něco, co mě opravdu zaujme, a je málo konkrétních skladeb, které doslova nemám rád. Co je pro mě náročnější, je přece jenom tvorba 20. století. K tomu si člověk musí najít cestu. Určitě inklinuji k romantismu. Brahms, Dvořák, Smetana…

Předpokládám, že romantismus nabízí hodně prostoru pro klarinet?

Ano, tam si člověk může pořádně zahrát. Ale i v klasicismu. Mým velkým snem je Dvořákova Serenáda pro dechové nástroje. Tu bych si moc chtěl zahrát, ale zatím se mi to nepoštěstilo.

Ponořil jste se taky třeba do něčeho novějšího? Co soudobá hudba?

Když jsem studoval bakaláře, tak jsem si párkrát zahrál s Brno Contemporary Orchestra.

Co jste hrál za autory?

Hráli jsme Xenakise a pak ještě další, ale ty si dobře nevybavuji. Dokonce jsem s nimi i nahrával.

Vidíte, a já bych řekl, že tahle hudba není úplně váš šálek čaje.

Ono, když to hrajete s někým, kdo se na to specializuje, tak je to úplně jiná situace. Byl to pro mě úplně jiný zážitek a velká zkušenost zároveň. Postupně, co jsme zkoušeli, jsem si k téhle hudbě našel cestu. Je to vlastně dost komorní hra, každý nástroj je tam slyšet.

Zahrajete si někdy i s amatérskými hudebníky, stejně jako v dětství ve vesnické kapele?

Ano, to dělám moc rád! Chodím třeba do Dechového orchestru kulturního domu města Holic, kde hrajeme dechovku a občas pořádáme různé větší koncerty s filmovou a muzikálovou hudbou, někdy i trochu jazz. A pak jsem členem kapely Bumble Bee Band z Trutnovska, kde hraji na tenorsaxofon, klarinet nebo flétnu. Jezdíme hlavně po zábavách, svatbách a plesech. A tam si tu šumařinu užiju dost!

Nebojíte se, že při všech těch aktivitách nebudete stíhat studium?

Myslím, že to nějak zvládnu. V Brně mi všichni mí profesoři pomáhají a pokud bude potřeba, požádám si o individuální studijní plán. Stejně tak u filharmonie v Hradci, kde mám skvělé kolegy, kteří mi slíbili, že mi pomohou, jak to půjde. Nejsložitější asi bude skloubit to s mým působením učitele v Holicích. Nahrazování hodin není dobré ani pro děti, ani pro rodiče. Nejvíc práce bude asi s tím vše to dobře naplánovat.

Jaké máte plány do budoucna?

Chtěl bych určitě hrát v orchestru a pak učit děti na ZUŠce. To je taková dvojice, co by mě určitě nejvíce naplňovala. Mám to vlastně rád tak, jak to je, jen tu školu musím dokončit. A pokud se k tomu všemu naskytne si párkrát do roku zahrát sólově, tak budu asi nejspokojenější.

Co na to všechno říká pan Machač?

On má z toho všeho velkou radost! Vždycky nám říkal, že člověk musí učit svoje žáky tak, aby mu dokázali přebírat jeho kšefty. (smích) Tak to vidíte, snad se mu to povedlo.

Foto: archiv M. Pavíčka, Pavel Fíšera