„Sedmatřicetiletý dirigent Petr Popelka stačil během prvního roku svého angažmá u SOČRu několikrát předvést, jak brilantně dokáže s orchestrem pracovat a k jakým hráčským výkonům ho umí přimět.“

„Bezesporu talentovaná houslistka a skladatelka María Dueñas pojala celý part na svůj věk velmi oduševněle a sofistikovaně, alespoň soudě podle zvuku, který doléhal do čtvrté řady na balkoně.“

„Petr Popelka zůstal kdesi mezi Abbadovými interpretacemi a strhující show, kterou ve stejném sále nedávno u pultu České filharmonie předvedl Klaus Mäkelä.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu otevřel 97. koncertní sezonu přitažlivým programem a v plném lesku. V zaplněném Rudolfinu nabídl Korngoldův Houslový koncert a Mahlerovu První symfonii. Šéfdirigent Petr Popelka si přizval teprve dvacetiletou, ve světě oceňovanou houslistku Maríu Dueñas, pro kterou byl virtuózní part ideálním prostředkem, jak se poprvé předvést v Česku. Kdo však čekal mladistvé a emocionální provedení, ten se nedočkal.

Sedmatřicetiletý dirigent Petr Popelka stačil během prvního roku svého angažmá u SOČRu několikrát předvést, jak brilantně dokáže s orchestrem pracovat a k jakým hráčským výkonům ho umí přimět. Jinak tomu nebylo v pondělí 2. října večer v Rudolfinu, kde Popelka vstoupil do svého druhého roku coby šéfdirigent repertoárem efektním a posluchačsky přitažlivým. A nutno dodat, že znovu nesmírně sugestivně a s nutnou dávkou porozumění. Vystupující umělci nastudovali Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda a Symfonii č. 1 D dur Gustava Mahlera, nazývanou „Titán“ podle hrdiny, jemuž Mahler v monumentálním závěru skladby dá zrodit se. Obě skladby v pozdně romantickém zvuku orchestru sedí a našel v nich pevnou půdu pod nohama.

První zazněl v Brně narozený Korngold. Projasněná skladba od „otce filmové hudby“ překypuje bezpočtem citových momentů a občas se dokonce zatoulává až kamsi do barvitých impresionistických dálek. Sólista zde dostává široký prostor pro uplatnění virtuozity, podpořen oslňující povahou skladby premiérované – nenechme se zmást – v roce 1945, celých 56 let od premiéry Mahlerovy První symfonie. Bezesporu talentovaná houslistka a skladatelka María Dueñas pojala celý part na svůj věk velmi oduševněle a sofistikovaně, alespoň soudě podle zvuku, který doléhal do čtvrté řady na balkoně. Hrající zpaměti, na podiu působila velice klidně a spíše než sladký tón předvedla na Korngolda nezvykle intimní atmosféru v méně sytých, dokonce snad tlumených barvách, což jistě poskytlo další pohled na toto jinak efektní dílo. Podepřena pěkně romanticky sytým zvukem orchestru a pevným tempem Petra Popelky vedla hru v jemné dynamice, štíhle, poeticky a bez nečekaných výstřelků a zběsilostí. Přes veškerou bezchybnou techniku ale jako by zapomněla kouzlit s barvami, ve skladbě natolik chtěnými, a pak také na to nejdůležitější: na spontaneitu a interpretační svobodu, díky které lze dosáhnout maxima emocí. Nic z toho nebylo v jejím esteticky vycizelovaném a dozajista precizním Korngoldovi slyšet. Emoce se však dostavily k publiku, které mimořádně talentovanou mladou sólistku ocenilo ovacemi ve stoje.

Druhá půlka koncertu patřila orchestru a jeho šéfdirigentovi. Zazněla První symfonie Gustava Mahlera, plná hudebních vzpomínek na jeho dětství na Vysočině. Výbušná, drzá, mladistvá, lákavá i odmítaná hudba v době svého vzniku působila jako zjevení a ještě dnes dokáže překvapit temperamentem a rafinovaností, kterou Mahler, jak je u něj ostatně zvykem, sází i zde zcela ironicky a bez okolků. Petr Popelka pojal celou skladbu hravě, v širokém zvuku, avšak nešel do extrémů, jak tempových, tak dynamických, a zůstal kdesi mezi Abbadovými interpretacemi a strhující show, kterou nedávno ve stejném sále u pultu České filharmonie předvedl Klaus Mäkelä. V některých momentech dokonce mírnil intenzitu, aby dal „svému“ orchestru dostatečný prostor pro rozehrání tohoto nekonečného vnitřního hudebního světa. Ve svém pojetí jako by neviděl toho mladistvého a odvážného Mahlera, ale interpretoval ho spíše prizmatem Deváté, jako zrale hovořícího skladatele s neoblomně jistou vizí. Ostatně proč ne. Mahler si zcela jistě byl mimořádným poslání své hudby vědom už v osmadvaceti letech, kdy První komponoval. Zaujal lendler druhé věty, znějící v podání rozhlasových symfoniků spíše romanticky než od podlahy. Nebo také třetí věta, v úvodu formulovaná pěkně znělými sóly kontrabasu, fagotu i tuby. Pohřební pochod spíše laškoval a sofistikovaně dráždil zvukem uštěpačné klezmerové kapely, než aby se nám do tváře ironicky vysmíval. Přes poměrně povedenou souhru by občas dechům (a obecně všem sekcím) neuškodila větší přesnost v nástupech, stejně jako preciznější frázování. Z pohledu posluchače je ale chemie mezi Popelkou a orchestrem zřejmá, což byl jeden z důvodů úspěchu večera, oceněného spokojenými abonenty a dalšími hosty ve stoje. Velkolepé finále Titána, tentokrát vedeno Popelkou k maximální dynamice směrem ke zvýraznění kontrastních poloh věty, vyvrcholilo v ohlušujícím závěru a symbolicky se tak zrodila 97. sezona s příslibem dalších uměleckých zážitků.

********

Foto: Vojtěch Brtnický