„Canellakis vedla rozhlasové symfoniky přesnými a čitelnými gesty, a především v Bartókovi a Dvořákovi představila živoucí hudbu, plnou energie.“

„Čtyři kusy pro orchestr jsou přesně tou hudbou, která orchestru sedí jako ulitá.“

„Stejně jako tehdy i nyní Canellakis zvolila verzi poslední ruky z roku 1928 a i tentokrát to byla vybroušená práce, odkazující na detaily skladby a její složitou strukturu.“

Vídeňský rozhlasový orchestr ORF uvítal na svém nedělním abonentním koncertu americkou dirigentku Karinu Canellakis. Mladá a oceňovaná umělkyně sáhla při svém nedělním debutu vedle Bartóka k české hudbě a představila Dvořákova Holoubka a Janáčkovu Glagolskou mši. K úspěšnému večeru 22. října přispěli i sólisté Kateřina Kněžíková, Lena Belkina, Aleš Briscein a Jan Martiník.

Ještě na jaře se zdálo, že existence tohoto vynikajícího rakouského orchestru v čele s šéfdirigentkou Marinou Alsop je z důvodu plánovaných úspor rakouské vlády ohrožena. K žádnému rušení naštěstí nedošlo. Přispěla k tomu i výrazná kritika hudebních osobností z celého světa včetně těch z Česka. A tak hudební těleso z roku 1969 může nadále rozvíjet svoje oceňované kvality, spočívající hlavně v hudbě od pozdního romantismu do současnosti. Přesně takový byl i koncert ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu v neděli 22. října večer, který nabídl zajímavý exkurz do kvalit orchestru díky třem svébytným skladbám, z niž dvě se nesly čistě v moderním zvuku. Zazněly Čtyři kusy pro orchestr, op. 12 Bély Bartóka, Symfonická báseň Holoubek, op. 110 Antonína Dvořáka a Glagolská mše Leoše Janáčka.

Pro dvaačtyřicetiletou Karinu Canellakis šlo o první setkání s Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem. Dirigentka a violistka, která zastává pozici šéfdirigentky u Nizozemského rozhlasového orchestru a coby hostující dirigentka působí také v Rozhlasovém symfonickém orchestru Berlín a London Philharmonic Orchestra, patří mezi nejvýraznější dirigentky své generace. Ačkoliv ona sama působí na podiu velmi empaticky a vnímavě, její dirigentský styl je velmi pevný. Vedla rozhlasové symfoniky přesnými a čitelnými gesty, a především v Bartókovi a Dvořákovi představila živoucí hudbu, plnou energie. Přispěla k tomu i vynikající souhra s orchestrem.

Právě zařazení Bartóka, Dvořáka a Janáčka se nakonec ukázalo jako povedený dramaturgický krok. Orchestru to pomohlo ještě více zdůraznit široké výrazové prostředky a v romantickém Dvořákovi navíc dostal možnost rozvinout širokou paletu barev. A na vídeňský orchestr bylo těch barev až nezvykle hodně. Přesto by pro lepší kompaktnost večera sedělo zvolit jiné pořadí skladeb a Bartóka umístit blíže k Janáčkovi, ačkoliv jeho Čtyři kusy v lecčem, alespoň symbolicky, upomínají k tradičnímu schématu symfonické básně. Přece jenom hudba Bartóka a Janáčka si je v mnoha ohledech blízká a romanticky vyprávějící Dvořák vložený mezi tuto blízkost narušoval.

Začalo se tedy Bartókem, který se vedle Dvořáka stal bezesporu vrcholem večera. Čtyři kusy pro orchestr, op. 12 jsou přesně tou hudbou, která orchestru sedí jako ulitá. Skladba z roku 1912 je zvukem blízko Schönbergovi a Webernovi, ale ve své modernosti nejde tak daleko a v mnohém reflektuje onen „starý zvuk“ a tradiční rozvržení. Pod vedením Canellakis se skladba krásně impresionisticky blýskala. Výborně hrající orchestr vycizeloval jednotlivé, zvukově odlišné části a nepotřeboval k tomu ani efektně rychlá tempa, ani přehnanou dynamiku. Skladba naopak nezvykle dýchala a především v pomalých částech odkryla několik zajímavých detailů.

Neméně působivě zazněl Holoubek. Dvořákův vynikající a mistrovský kus na motivy Erbenovy Kytice nabídl až překvapivě syté žestě a měkké smyčce. A tato široká barevná paleta prostupovala všemi náladami skladby a spojovala je v jeden homogenní celek. Neodolatelně vyzněla svatební scéna, která v podání Canellakis báječně tančila. Nechyběly vymodelované detaily žalostného vrkání holoubka v podání fléten a harfy nebo falešný pláč vdovy v podání břitkých smyčců. Hravé a veskrze pohádkové vyprávění vtáhlo publikum do děje, za což si orchestr vysloužil dlouhotrvající ovace.

Po přestávce zazněla Glagolská mše Leoše Janáčka. Skladbu, o které Simon Rattle řekl, že je to největší pohansko-náboženská skladba, která kdy byla napsána, má Karina Canellakis dokonale natrénovanou. Provedla ji mimo jiné i na zahájení BBC Proms v roce 2019 s BBC Symphony Orchestra. Stejně jako tehdy i nyní zvolila verzi poslední ruky z roku 1928 a i tentokrát to byla vybroušená práce, odkazující na detaily skladby a její složitou strukturu. Canellakis, v souladu s estetičtější podobou této verze (kterou Janáček po kritice církve upravil do přijatelnější zvukové podoby), podala mši nikoliv jako zvukově kontrastní dílo, ale jako jeden velkolepý koncertní celek, který se zároveň nebojí zjemňovat a vykreslovat. Už úvod, stejně jako části Gloria nebo Sanctus, poukázal na to, jak dirigentka dokáže pracovat s energií. Promyšlenou dynamikou ji postupně kumulovala do úplného závěru. A obdivuhodně vymodelovala i Credo nebo Agnus Dei – bez zbytečného patosu a poeticky, jako by to nebyla náboženská skladba. (A je vůbec?)

Oproti předchozím skladbám orchestru ke stoprocentnímu výkonu chyběl suverénnější rytmický aspekt včetně preciznějších nástupů. Stejně tak úplně nenadchl výkon sboru Vídeňského pěveckého spolku (Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien). Ten přes plné nasazení působil roztříštěně a v dobré akustice Zlatého sálu mu nebylo rozumět. Kdo nezklamal, byli sólisté. Vynikající Kateřina Kněžíková zazpívala sopránový part výrazově suverénně, přesto pokorně směrem k podstatě díla. Stejně tak ukrajinská mezzosopranistka Lena Belkina nabídla ve svém krátkém partu technickou jistotu a odevzdanost. Tenor Aleš Briscein zaujal naléhavostí témbru a basista Jan Martiník pro svoji výrazovou citlivost. A nelze zapomenout na mladého rakouského varhaníka Daniela Freistettera, který provedl varhanní kadenci efektně, v rychlém tempu a techniky přesně. Glagolská mše pod rukama Kariny Canellakis vždy nadchne! V podání Vídeňského rozhlasového orchestru ORF to byla poctivá práce, ale vrcholy večera je potřeba hledat v Bartókovi a Dvořákovi. Oba totiž vyzněli neodolatelně.

A malá poznámka na závěr. Jak dlouho budeme ještě čekat na to, až se renomované dirigentky jako Karina Canellakis budou objevovat u pultíků těch nejlepších českých orchestrů? Přicházíme tím o hodně!

Foto: Musikverein Wien / Raphael Mittendorfer