„Prague Philharmonia připravila pro své abonenty dramaturgicky nápaditý koncert.“

„Meyers a Glassova hudba v tomto byla vynikajícím pomocníkem. Její pojetí minimal music ani trochu nepadalo do povrchní repetitivnosti.“

„Hráčky a hráči Dvořákovu symfonii podali v plném lesku, velkolepě a až v heroických konturách.“

Atraktivní program nabídla v pondělí 8. dubna PKF – Prague Philharmonia, která pod vedením šéfdirigenta Emmanuela Villauma zařadila na program abonentního koncertu skladby od Smetany a Dvořáka, které proložila houslovým koncertem od minimalisty Philipa Glasse. V něm excelovala americká houslistka Anne Akiko Meyers, která odměnila posluchače i Dvořákovou Romancí pro housle a orchestr f moll.

PKF – Prague Philharmonia, nově zvaná zkráceně Prague Philharmonia, připravila pro své abonenty dramaturgicky nápaditý koncert. Vedle předehry k Smetanově Prodané nevěstě a Čtvrté symfonie Antonína Dvořáka, zařadil šéfdirigent Emmanuel Villaume na program i Koncert pro housle a orchestr č. 1 Philipa Glasse z roku 1987. Večer díky tomu získal zcela jinou dynamiku a poukázal především na kvality sólistky, americké houslistky Anne Akiko Meyers, která drží Glassovu hudbu pevně v rukách, chtělo by se napsat v jedné hladině. Dramaturgickou třešničkou na dortu byla třetí skladba v programu, zařazená přímo za Glasse, totiž Romance pro housle a orchestr Antonína Dvořáka. Nejen, že připomněla, jak odlišná Glassova hudba je, ale především poskytla sólistce další prostor pro ukázku hráčského umění i v čistě romantickém repertoáru. A nutno dodat, že z jejího vibrata doslova mrazilo. 

Další přidanou hodnotou zvolené dramaturgie byl i fakt, že si program takříkajíc na nic nehrála. Zvolená moderní skladba, kterou už dnes můžeme bez okolků označit za hudbu klasickou, nenabízí ani složitou sktrukturu, ani náročný posluchačský zážitek. A tak místo toho, aby posluchači soustředěně vnímali složitý hudební tok, který PKFka pravidelně servíruje v rámci jiné abonentní řady, skvělého Cyklu soudobé hudby, jen se nechali příjemně romanticky a minimalisticky nabíjet. 

Meyers a Glassova hudba v tomto byla vynikajícím pomocníkem. Její pojetí minimal music ani trochu nepadalo do povrchní repetitivnosti. Nejrůznějšími podněty naopak pomalu dosahovala postupného vývoje a skladbu vrstvila do jednotlivých ploch bez toho, aby ovšem zapomněla na její přísný řád a celek. Koncert pojala až nezvykle zasněně a náležitě vykreslovala jednotlivé melodie. Další kapitolou byl nádherně temný tón jejích houslí Vieuxtemps Guarneri del Gesù z roku 1741, jimiž dodala skladbě patřičnou melancholii a neopakovatelnou atmosféru. Nehledě na teskný náboj, který Glass kompozici vetknul, sólistka byla neustále v pohybu a předvedla čiré emoce. 

Romantismus par excelence ukázala v následující skladbě, Dvořákově Romanci pro housle a orchestr f moll, op. 11, B39. Byl to závan melodické ušlechtilosti, hráčské kultivovanosti, propracované dynamiky, kouzlení s barvou a neodolatelného tónu. Meyers dokázala zachytit srdečnost Dvořákovy řeči a uhranula i kdejakého zastánce soudobé hudby, ke kterým se autor tohoto textu řadí. Za svůj výkon si vysloužila dlouhotrvající ovace vyprodaného Rudolfina.

V interpretaci minimal music, a v případě koncertního kusu to platí dvojnásob, je nesmírně důležitá souhra orchestru a jeho přesnost. PKF – Prague Philharmonia tentokrát měla svoje limity. Pro slyšitelné chyby v nástupech i nepříliš propracovaný výraz orchestr nebyl dostatečným partnerem sólistky, jejíž výkon dosahoval jiných kvalit. Stejně tak orchestr přílišně nezaujal ani v předehře k Prodance. Chyběl dostatečný švih i tempo, i občasný humor a hravost. Ostatně, podle tváří hráček a hráčů šlo spíše o pohřební pochod než o veselou hudbu. Jediný, kdo přitom neztratil energii a úsměv na tváři byl šéfdirigent Emmanuel Villaume. 

Program koncertu dotvořila po přestávce Dvořákova Symfonie č. 4 d moll op. 13, B 41. Pojetí i výkon orchestru byly tentokrát vynikající. Hráčky a hráči ji podali v plném lesku, velkolepě a až v heroických konturách. Vyzvedli tak její kompoziční kvality a fakt, že Dvořák zde mluví jako velký evropský skladatel. V první větě to díky pevnější dynamice připomínalo až Brucknerovy velehory. Stejně jako v případě Dvořákovy Sedmé, ke které je Čtvrtá díky stejné tónině a výrazovým prostředkům připodobňována, orchestr volil větší plasticitu. Zaujaly pevné žestě i kompaktní smyčce, jež často dominovaly. Slyšeli jsme velkou kompozici, kterou orchestr nekompromisně hrnul vpřed. Možná trochu nedvořákovsky, ale ve světovém zvuku, kterého „malá Sedmička“ nabízí vrchovatě. Více takových promyšlených koncertních programů!

Foto: Prague Philharmonia / Petr Chodura