„For 14 vyznívá posluchačsky velmi příjemně a oceňuji zde především hru ansámblu v nízkých dynamikách.“

„Na společnou performanci navázal hudební blok ansámblu, který se nesl v tíživých disonantních souzvucích.“

„Již poněkolikáté mě Petra Šuško přesvědčila o svém tvůrčím nadání.“

Sounds of Diversity je nový projekt organizovaný Ostravským tvůrčím centrem, přičemž na něm participují umělci z České republiky, Slovenska a Polska. Jedná se o komplexní celovečerní dílo složené jak z hudebních, tak z výtvarných, performativních a improvizačních prvků.

Na celku se podíleli svými skladbami Markéta Dvořáková, Przemysław Scheller, Matej Sloboda a Petra Šuško, přičemž jejich díla propojují improvizační sekvence Daniela Skály. Hudební složka je doplněna výtvarným objektem, který vytvořili Magdalena Zezulová s Jakubem Černým a scénický celek je pak výsledkem režie Tomáše Volkmera, jenž je zároveň autorem videoprojekce.

Měl jsem možnost zhlédnout a vyslechnout premiérové uvedení projektu, které proběhlo 18. března v novém sále City Campusu Ostravské Univerzity (reprízy byly provedeny 19. března v Katowicích a 20. března v Žilině). Toto provedení bylo zároveň zahajovacím koncertem letošního, již padesátého ročníku festivalu Hudební současnost, tedy akce rovněž organizované Ostravským tvůrčím centrem.

Ke svému příjemnému překvapení jsem ještě před vstupem do sálu potkal svou dávnou komorní spoluhráčku, klavíristku Martinu Faranu, toho času proděkanku Fakulty umění Ostravské univerzity, a mohli jsme tak celý večer strávit a sdílet společně. Když jsme vstupovali, nafasovali jsme od organizátorů archy papíru a mě hlavou na okamžik problesklo, zda náhodou nejdeme nacvičovat choreo na příští zápas fotbalistů Baníku. Naštěstí tomu tak nebylo, protože jak se za chvilku ukázalo, papír byl v rámci večera důležitým hudebním nástrojem. Než jsme se to však dozvěděli, nastoupila na pódium Marcela Kysová, hlavní organizátorka projektu a ředitelka festivalu Hudební současnost. Ve stručnosti publiku projekt Sounds of Diversity představila a předala slovo dvojici Daniel Skála a Tomáš Volkmer, kteří se jali zasvěcovat přítomné do tajů tohoto multidisciplinárního díla. Při jejich improvizované úvodní scénce jsme se mimo jiné doslechli, že papíry můžeme všelijak trhat, mačkat, muchlat, házet i všelijak překrucovat a co víc, pokud by nám prý došel, můžeme si i s otevřenými ústy dát pár facek nebo pohlavků, což také vytváří pěkný zvuk… Přestože byl tento úvod velmi vtipný, bohužel jsme s Martinou nepochopili, že hrát na papír se má až na povel dirigenta či jiných obskurních postav pohybujících se po jevišti, takže jsme hráli jako o život už od úvodních tónů. Když po asi půlhodině opravdu přišel nástup, už jsem neměl co trhat a musel jsem si tak nakonec opravdu „zabubnovat“ na tváře. Buď jak buď, již při proslovu dvojice Volkmer-Skála se začali na pódium (konkrétně do pravé poloviny z pohledu diváků) trousit hudebníci a začali vytvářet různorodé zvuky. A protože do toho dvojice stále hovořila (dozvěděli jsme se třeba, že nápad vznikl při cestě vlakem do Brna, že publikum má tleskat až na konci, nebo že Daniel Skála nejí buřty a navíc také mnoho dalších podivuhodných informací), tak již tento improvizovaný úvod evokoval dvouvrstvý zvukový objekt a posloužil jako svého druhu předehra k dalšímu dění. Improvizace totiž plynule přešla do úvodní skladby, kterou svým gestem odstartoval Matej Sloboda.

Šlo o kompozici For 14 Markéty Dvořákové. Autorka ke skladbě v programu říká: „Skladba zcela záměrně rezignuje na přesné určení tónových výšek. Udává pouze metrum, rytmus, dynamiku a směr pohybu…“ Kromě toho je možné se v programu dočíst, že tvůrčí inspirací byl pro ni kalendář pro rok 2021 od Lucie Ernestové, který obsahuje myšlenky z knihy Miluj svůj život Louse Haye. „Vybrala jsem čtyři témata (měsíce), která jsou mému srdci nejbližší a přiřadila je jednotlivým členům mé rodiny. Manželovi Pozornost, Ellie Proměnlivost, Verunce hravost a Janičce pokoru,“ dodává Dvořáková v autorském komentáři. První část Pozornost působí jako celek velmi klidným dojmem, obsahuje však řadu dynamických a tempových vzruchů, které místy přináší také určité vnitřní napětí. Část druhá Proměnlivost působí naopak velmi dramaticky a část třetí Hravost zase dostává svému názvu svou živostí a rozverností. Závěrečná věta Pokora je od předchozích částí značně odlišná a působí až mysteriózním dojmem. Jak jsem se dozvěděl od autorky, perkusionista který udržuje svými dřívky pravidelný rytmus a korzuje po prostoru ansámblu, si postupně vybírá pět hráčů, kteří hrou představí svou individuální modlitbu. Při ostravském provedení tak bylo možno modlitbu slyšet v podání kontrabasu, violoncella, zpěvu, akordeonu a klavíru. Ještě před oslovením klavíru vyzval perkusionista ke společnému intermezzu i publikum, takže jsme si na své papíry opět mohli pořádně zahrát. Větu i celou skladbu efektně uzavírá krátký vzrušený motiv celého ansámblu. For 14 vyznívá posluchačsky velmi příjemně a oceňuji zde především hru ansámblu v nízkých dynamikách.

Než přišla na řadu druhá skladba, jednotliví hráči se začali procházet po sále a podobně jako na začátku večera při tom vyluzovali všelijaké roztodivné tóny, přičemž se Daniel Skála otočil k publiku a naznačil, aby si posluchači své papíry pro tuto chvíli odložili. Když se hudebníci dostatečně prošli, počali postupně zaujímat své pozice, tentokrát na levé straně pódia. Daniel Skála se postavil za dirigentský pult a s jeho gestem začala druhá skladba Layers of Delusion, kterou zkomponoval mladý polský skladatel Przemysław Scheller. Hudba tohoto absolventa Akademie Karola Szymanowského v Katowicích a Conservatoire Supériour de Musique et Danse v Lyonu na mě ze všech čtyřech kompozic večera působila nejblíže západoevropské Nové hudbě. O skladbě říká: „Vychází z jediného motivu, který se neustále opakuje a transformuje a ukazuje postupné vrstvy své fascinující iluze.“ Po razantním nástupu celého ansámblu se Scheller ve své skladbě držel na víceméně meditativní rovině, která byla obohacena občasnými témbrovými prvky v perkusích. To opravdu přineslo svého druhu iluzorní vyznění celku. Napětí ve skladbě také podporovaly občasné emoční vzruchy, které elegantně držely celkovou přitažlivost formy skladby.

Před třetí skladbou večera se ansámbl přesunul opět na pravou stranu pódia. Daniel Skála sice naznačil nástup, ale k velkému překvapení se následně otočil k publiku a odstartoval tak další improvizovanou mezihru, do níž se mohlo zapojit i publikum. Tentokrát už souhra zafungovala na výbornou a za doprovodu bubínku se vytvořilo zvukové pásmo, které vtipně odměnil ansámbl sborovým „Bravo!“. Na společnou performanci navázal hudební blok ansámblu, který se nesl v tíživých disonantních souzvucích. Celé toto dění předznamenalo kompozici Mateje Slobody, kterou autor nazval Object: 90. Ke skladbě v autorském komentáři říká: „Série kompozic Object: 90 zkoumá možnosti různých konfigurací rozdělení vybraných prostor do devíti stejných etap. Standardních dvanáct tónů v oktávě je tak nahrazeno ekvivalentem rovnoměrně laděných devíti tónů buď v oktávě, nóně, duodecimě, kvartdecimě, případně malé sextě.“ Pravdou je, že po více než hodině trvání hudebního spektáklu byla Slobodova skladba již poněkud náročná na udržení pozornosti. Pokud se však člověk zaposlouchal a zároveň na sebe nechal působit videoprojekci, byl odměněn silným psychedelickým zážitkem.

Třetí mezihru uvedl fantazijním preludováním klavír, aby se následně rozjela strhující poloimprovizovaná hudební plocha spolu s expresivním cimbálem Daniela Skály, tajemným kontrabasem a pochodujícím Matejem Slobodou hrajícím na píšťalku. Následně se Matej Sloboda přesunul za dirigentský pult na levé straně pódia, načež začala závěrečná skladba Ex.press-sure?, kterou zkomponovala Petra Šuško. „Centrálním slovem v názvu je zde „Press“ (tlak). Někdy je ho dost, někdy málo, téměř vždy ale vyvolává nějaký následný efekt a reakci, která může, ale také nemusí být vždy příjemná,“ píše skladatelka v komentáři ke svému dílu. Již poněkolikáté mě Petra Šuško přesvědčila o svém tvůrčím nadání. Kromě jiného ve skladbě použila lidové motivy, modernistické prvky a také jogínské dýchání, do kterého zapojila také publikum, takže jsme v určitý moment dýchali v sále všichni společně. Výsledný efekt tohoto mixu byl až magický a přes značnou délku programu jsem byl na závěr celkovým obrazem večera naprosto unešen.

Když jsme po tomto zážitku vycházeli ze sálu, bylo možno vidět řadu rozzářených obličejů, takže mohu pravdivě napsat, že projekt Sounds of Diversity přes posluchačskou náročnost naplnil své cíle. Progresivní dramaturgie, kvalitní autorská hudba, skvělá intepretace a plné sály – to jsou atributy, kterými se omlazené Tvůrčí centrum Ostrava, potažmo projekt Sounds of Diversity, mohou chlubit. V Ostravě to prostě v posledních letech dělají opravdu dobře! A co víc, odjížděl jsem s příjemným pocitem, že jsme si s Martinou Faranou, sic jen na papír, zase zahráli.

Foto: archiv festivalu Hudební současnost