„Koncert zahájila příjemným úvodním slovem ředitelka Hudební současnosti Marcela Kysová.“

„Vyváženost formy i obsahu, expresi i několik ve skladbě užitých postmoderních odkazů ke staré hudbě podtrhl skvělou interpretací houslista Jakub Černohorský.“

„Závěr koncertu obstarala energická a razantní skladba neméně energické a razantní skladatelky Petry Šuško.“

Jako svou desátou letošní akci představil 49. ročník festivalu Hudební současnost koncert nazvaný Večer ostravských skladatelů. Program 15. listopadu prezentující práce místních a regionálních autorů je již od doby založení festivalu každoročně jeho nedílnou součástí. Jde totiž o dramaturgický a obsahový prvek, který tomuto tradičnímu hudebnímu setkání organizovaného Ostravským tvůrčím centrem dává jeho základní podstatu. Svá díla na něm letos představilo hned osm s Ostravou spjatých autorů a autorek, přičemž bylo velmi sympatické, že program reprezentoval novou tvorbu hned několika generací zdejších skladatelů.

Koncert zahájila příjemným úvodním slovem ředitelka Hudební současnosti Marcela Kysová, od níž se publikum mělo možnost dozvědět, že uslyší hned sedm světových premiér skladeb vzniklých na zakázku festivalu a kromě toho také jednu premiéru ostravskou. Po tomto úvodu pak mohl začít samotný hudební program.

První z premiér, které mělo možnost slyšet dobře naladěné publikum v důstojně zaplněném komorním sále Fakulty umění Ostravské Univerzity, nese jméno Monology pro klarinet a klavír. Dílo zkomponovala zkušená autorka Blanka Hosová. V úvodu komentáře ke své skladbě píše: „Společným jmenovatelem kompozice o pěti částech je láska, její podoby, komunikace, inspiračním zdrojem pak Sonety W. Shakespeara“. Interpretace se ujali klarinetista Daniel Svoboda (jemuž je skladba věnována) a sama autorka na klavír. První část skladby je melancholickým sólem klarinetu, k němuž se klavír přidává až v závěru několika akordy. Ve druhé a třetí části skladby pak dochází mezi těmito nástroji k místy až dramatickému rozhovoru, který graduje v části čtvrté, jíž dodávají neotřelost také zajímavé perkusivní motivy. Závěrečná věta je pak příhodně nazvaná Zrcadlení a tvoří ji na rozdíl od části první rozsáhlé sólo klavíru, k němuž se až v závěru připojuje několika málo tóny klarinet. Autorce se tak podařilo vytvořit kompaktní a díky zřetelným lidovým motivům místy až „janáčkovsky“ působící hudební oblouk.

Mladý skladatel z ostravské líhně Daniel Poledňák následně představil v premiéře svůj cyklus šesti písní nazvaný K zamyšlení… na texty Matěje Juchelky. Tak jako v případě Blanky Hosové byl i v tomto případě autor také spoluinterpretem vlastní skladby. Pějícího Poledňáka doprovodila u klavíru Eva Kolková. Autor ve skladbě naznačil nadějný cit pro práci s lidským hlasem i určitý obsahový potenciál. Bude jistě zajímavé sledovat, kam se jeho umělecké kroky budou ubírat dál.

Svého druhu melodram s tanečními prvky, či spíše pódiovou performance nazvanou Amber vytvořil na vlastní texty další zástupce mladé ostravské generace Benedikt Holčák. Skladba je koncipována pro vibrafon, perkuse, recitátora a dva tanečníky. Také Holčák se ujal jednoho z partů, konkrétně perkusí. Kolegy mu byli recitátorka Tereza Kalníková, vibrafonista Jan Borák a tanečníci Timea Fajglová se Zdeňkem Krulichem. Z mého subjektivního pohledu je dílo svým charakterem velmi blízko experimentální undergroundové tvorbě. Za velmi pozitivní se dá považovat Holčákova instrumentační práce s bicími nástroji a také on vzbuzuje do budoucna nadějná očekávání.

Posledním dílem před pauzou byl cyklus Židovské písně, které napsal legendární ostravský skladatel a také pedagog, který vychoval celou řadu úspěšných autorů, Edvard Schiffauer. Jde o výběr pěti jímavých židovských písní, jež skladatel instrumentoval s doprovodem cimbálu. Velmi sugestivní interpretaci předvedli zpěvačka Barbora Baranová a cimbalistka Gabriela Krchňáčková. V celku cyklus působí jemně a plasticky, přičemž však bylo posluchačsky velmi působivé autorovo využití dramatických kontrastů v jednotlivých písních. Je zřejmé, že skladbu napsal ostřílený tvůrce a dodám, že vyznění svým výborným výkonem podpořily obě interpretky. Šlo o jedinou skladbu večera, která měla „pouze“ ostravskou premiéru, neboť úplně poprvé zazněla již o něco dříve na letošních Dnech soudobé hudby v Praze.

Jako první po přestávce zazněla skladba František Emmert, sonáta pro sólové housle, jíž vzdává poctu svému dávnému spolužákovi ze třídy Miloslava Ištvana na brněnské JAMU další ostravský matador Jan Grossmann. Osobně je mi Grossmannova skladba velmi blízká. Jako častý interpret Emmertových děl musím s hlubokou úctou napsat, že se Grossmannovi podařilo výborně vystihnout kolegův hudební jazyk a zároveň jej obohatit o vlastní, originální pohled. Vyváženost formy i obsahu, expresi i několik ve skladbě užitých postmoderních odkazů ke staré hudbě podtrhl skvělou interpretací houslista Jakub Černohorský, primárius Bendova kvarteta a koncertní mistr Janáčkovy filharmonie Ostrava. Spolu s autorem vysloužili bouřlivé ovace publika.

Inspiraci starou hudbou nezapřela ani následující skladba pro sólový klavír nazvaná Ozvěny času. Její autor Petr Hanousek, skvělý klavírista a další z vynikajících skladatelů starší generace z moravskoslezského kraje, v ní totiž použil efekt alikvotní rezonance strun. Tento efekt pak v prvních dvou částech evokoval snad až anticky působící zvukové objekty, které intenzivně podněcovaly imaginaci posluchačů. Ve větě třetí mi přišlo jako bych opět slyšel inspiraci Leošem Janáčkem, ale možná to byl jen takový prchavý pocit z místy až varhanního zvuku. Ve čtvrté a páté větě se autor dostal blíže světským žánrům, ale zatímco v té čtvrté jsem měl spíš pocit renesanční písně, věta závěrečná vyznívala více jako moderní chanson a jistě by se neztratila ani jako podklad nějakého romantického filmu.

Cyklus tří brilantně zkomponovaných písní-miniatur pro tři ženské hlasy a cappella pojmenovala Markéta Dvořáková Děkuji, že jsi, přičemž dílko bylo napsáno na verše Daniely Džorové Waldhans. Skladatelka k tomu v autorském komentáři dodává: „Setkání s její (Waldhans) poezií pro mne bylo zjevením, ohromením a vyjádřením přesně mých myšlenek.“ Skvělé a čisté provedení zajistilo skladbě trio zpěvaček Gabriela Bjolková, Daniela Střílková a Lucie Waldrová. A můj dojem z této kompozice? Jen se potvrdilo, co vím už dávno – Markéta Dvořáková s lidským hlasem prostě pracovat umí.

Závěr koncertu obstarala energická a razantní skladba neméně energické a razantní skladatelky a klavíristky Petry Šuško nazvaná Returns. Širší veřejnost si pravděpodobně autorku spojuje zejména s mediálně známým a mezinárodně oceňovaným filmovým projektem doku-opery KaprKód, nicméně na letošním ostravském pódiu se Šuško představila s klasicky napsanou, výsostně artificiální komorní skladbou a nutno dodat, že skvělou! Trio instrumentované pro krásně barevnou kombinaci nástrojů klarinet, violoncello a klavír provedli klarinetista Daniel Svoboda, violoncellistka Markéta Brixi a klavíristka Eva Kolková. Svým precizním výkonem jen zvýraznili kvalitu samotné kompozice, která se stala strhujícím vyvrcholením celého koncertu.

Na závěr bych rád pogratuloval všem autorům, interpretům i organizátorům festivalu Hudební současnost za výborný zážitek. Takto dobře dramaturgicky poskládané, generačně i žánrově rozmanité a výborně provedené pořady potřebuje scéna současné artificiální tvorby v České republice jako sůl!

Foto: Martin Straka