„Program večera byl sympatický svou přidanou hodnotou.“

„Sólista i orchestr udrželi vysokou kvalitu vyznění.“

„Pomyslným hudebním vrcholem koncertu se stalo následné provedení Rumunských tanců Bély Bartóka.“

Donátorská řada Lobkowicz abonmá orchestru PKF – Prague Philharmonia je svého druhu specifickým cyklem směřovaným zejména mecenášům. Pro letošní rok organizátoři připravili čtyři koncerty, přičemž celá řada má podtitul Setkání s příběhy umění. Zahajovací koncert nazvaný Bach. Popper. Rossini proběhl ve čtvrtek 4. dubna v reprezentativních prostorách Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě. Orchestr se představil bez dirigenta ve velmi komorní, pouze smyčcové sestavě, přičemž sólistou večera byl ázerbajdžánský violoncellista Jamal Aliyev.

Program večera byl velmi sympatický svou přidanou hodnotou, neboť nesestával pouze z hudební části, ale obsahoval také welcome drink, komentovanou ukázku moderního umění z Lobkowiczkých sbírek a také bohaté závěrečné pohoštění. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil až patnáct minut před samotným koncertem, tak mě bohužel úvodní přednáška minula. Naštěstí jsem se ale záhy potkal s ředitelkou donátorské řady Danou Syrovou, která mi přislíbila seznámení s kurátorkami sbírek později po koncertě. Ale to už nastupovaly smyčce PKF – Prague Philharmonia vedené svou uměleckou vedoucí, koncertní mistryní Romanou Špačkovou na pódium.

První skladbou koncertu bylo Adagio a Fuga g moll Františka Xavera Richtera. O tomto působivém kusu bylo v programu mimo jiné možno se dočíst, že pochází „z doby Richterovy mannheimské slávy“. Orchestr kompozici provedl čistě a s přehledem, a vlastně bylo milé, že se hudebníci nepokoušeli o nějakou autentickou interpretaci. Hráli s pro ně typickou romantickou zvukovou estetikou a já jim to prostě věřil.

To Jamal Aliyev, který se svým Guarneriho violoncellem přišel s orchestrem zahrát druhou skladbu programu, notoricky známý Bachův Air ze Suity č. 3 D dur, se ve své hře pokoušel o „barokářské banány“. Někdy jsou prvky autentické interpretace staré hudby implementované do moderního způsobu hry poněkud problematické, ale v tomto případě šlo o velmi kultivovaný mix. Přiznám se, že jsem měl před začátkem trochu pochybnosti, vždyť Air můžeme v různých podobách slyšet snad na každé druhé svatbě, nicméně Aliyev překvapil – nesóloval, ale dobarvoval svým zpěvným tónem celkový zvukový obraz ansámblu. Výsledek tedy nakonec potěšil.

Třetí skladbou v pořadí byla Smyčcová sonáta č. 3 C dur Gioacchina Rossiniho. Instrumentální Rossiniho skladby možná nejsou v našich končinách tak populární jako jeho operní dílo, ale smyčcové ansámbly občas některou ze šesti sonát, které autor zkomponoval již jako dvanáctiletý, nasazují. Co se týká interpretace, tak jsem trochu na vážkách, jak ji pojmenovat. Asi nejpříhodnější bude „tak nějak po našem“. Nevím, zda to bylo dáno také problematickou akustikou s velkým dozvukem, ale prostě žádný velký „ťukec po italsku“ se nekonal.

Blíže k němu mělo provedení skladby Variace na téma z Rossiniho opery Mojžíš v Egyptě Niccola Paganiniho. K orchestru se opět připojil Jamal Aliyev a evidentně si vystoupení užíval. Publikum tak mohlo vychutnávat jeho výbornou techniku i radost z komorní spolupráce s orchestrem. Pár drobných kazů ve flažoletech a v technicky exponovaném závěru mě osobně nerušilo, sólista i orchestr udrželi vysokou kvalitu celkového vyznění.

Pomyslným hudebním vrcholem koncertu se stalo následné provedení Rumunských tanců Bély Bartóka. Tuto původně klavírní skladbu z roku 1915 sám autor později instrumentoval také pro komorní ansámbl. Publikum v sále Lobkowiczkého paláce však mělo možnost slyšet velmi zdařilou verzi pro smyčce, kterou vytvořil mezinárodně úspěšný skladatel a pedagog původem z Teplic Arthur Willner. Orchestr byl při provedení této skladby jako doma a mě uchvátila nejen energická hra všech muzikantů, ale také nádherná houslová sóla v podání Romany Špačkové.

Následně se na pódiu opět k orchestru připojil Jamal Aliyev, aby společnými silami připravili publiku působivý závěr. Šlo o provedení Uherské rapsodie, op. 68 Davida Poppera. Kromě precizní techniky předvedl violoncellista tentokrát také „plnotučný“ tón svého Guarneriho, a to zejména v dramatičtějších pasážích skladby. Bravo!

Podobné akce jsou také o setkání a já měl to štěstí, že jsem cestou na raut potkal sympatickou houslistku Lucii Fulka Kopsovou. Neviděli jsme se mnoho let a tak byla hezká možnost o ledasčem pohovořit. Na svůj slib nezapomněla ani Dana Syrová a záhy mě seznámila s ředitelkou Správy lobkowiczkých sbírek a edukačních programů Ditou Baker a asistentkou kurátora Veronikou Červenou. Obě sympatické dámy mi daly exkluzivní individuální výklad o pokladech Lobkowiczké sbírky z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století a já tak mohl odcházet domů obohacen také o spoustu zajímavých kunsthistorických informací.

Foto: PKF – Prague Philharmonia / Petra Hajská