„Speciální představení v roce 2003 inicioval slavný japonský dirigent Seiji Ozawa společně s Ioanem Holenderem, tehdejším ředitelem Státní opery.“

„Děti spontánně reagují, tu se smějí, tu tleskají, tu křičí či naopak zcela ztichnou.“

„Kdo ví, kolik návštěvníků díky speciálnímu projektu Kouzelné flétny našlo zalíbení nejenom v Mozartovi či opeře, ale v umění vůbec?“

Ještě před několika hodinami se na obrovském tanečním parketu, ve který se už po šestašedesáté proměnila vídeňská Státní opera, nejenom ve valčíkovém rytmu vlnily stovky párů v plesových robách a vzduchem se vznášela vůně parfémů a pudřenek. Vystřídaly je svetříky i bavlněné punčocháče s medvídky. Ba dokonce dupačky. Majestátní slavný operní dům totiž zaplnily děti z celého Rakouska, které zažily nejenom pohádkový příběh Kouzelné flétny, ale hlavně kouzlo opery a divadla přímo na dosah i na dotek.

Dvacetiletá tradice a pieta za otce projektu

Speciální představení v roce 2003 inicioval slavný japonský dirigent Seiji Ozawa společně s Ioanem Holenderem, tehdejším ředitelem Státní opery. Ozawa, který v jednom z nejvýznamnějších operních domů světa dirigoval 180 představení a výraznou stopu zanechal i jako hudební ředitel, vedl toto speciální uvedení Kouzelné flétny osmkrát. Jeho skon, jen tři dny před dalším ročníkem projektu, Státní operu hluboce zasáhl a na jeho počest se na budově objevila černá vlajka.

Projekt Státní opery a Spolkového ministerstva pro vzdělávání, vědu a výzkum zahrnuje dvě odpolední uvedení jedné z nejoblíbenějších oper Wolfganga Amadea Mozarta, která byla rovněž jeho poslední. Německy psaná opera libretisty Emanuela Schikanedera měla ve Vídni premiéru 30. září 1791 a Mozart jí složil už těžce nemocný. Devět týdnů poté umírá. Premiérové publikum, jak už to často bývá, jí tehdy přijalo docela vlažně, nicméně s dalšími reprízami její obliba raketově rostla a záhy se stala fenoménem. Druhým městem, kde Kouzelná flétna po Vídni zazněla, byla Praha, a to 25. října 1792. Dva roky poté byla přeložena do italštiny a posléze do češtiny.

Nejenom pro školáky

Představení se konají od 14:30 a od 17:00 ve zkrácené, zhruba hodinové verzi a jsou určena pro žáky čtvrtých a pátých tříd základních škol z celého Rakouska. Za den je zhlédne na sedm tisíc dětí včetně pedagogického doprovodu. Pro mnohé je to často nejenom první kontakt s věhlasným divadlem, ale i operou jako takovou. Pro některé je to často i vůbec první návštěva rakouské metropole. Za dvacet let existence projektu vidělo představení přes 140.000 dětí.

Je pozdní odpoledne. Do druhého představení zbývá necelá hodina. Všemi směry se k budově Státní opery linou menší či větší skupinky dětí, většinou s rodiči či kamarády. Tento termín sice podle obvyklého rozdělovacího klíče patří školákům z Vídně, Dolních Rakous a Vorarlberska (první tradičně obsazují žáci z ostatních koutů republiky). Protože ale žáci v těchto třech spolkových zemích mají zrovna jarní prázdniny, vstupenky byly dány volně k dispozici a zájemci si je mohli od loňského prvního prosince objednat online. A byly samozřejmě zdarma. Pokud by druhý termín nekolidoval se školními prázdninami, probíhala by celá organizace podobně jako u prvního termínu přes rezort školství. Zájem o uvolněné vstupenky byl obrovský. Byť má Státní opera na repertoáru nejedno dílo určené různým věkovým kategoriím těch nejmladších, tento projekt je svou koncepcí unikátní.

Před hlavním vchodem u Ringstrasse, proslulé Okružní třídy kolem historického centra ještě nestačili demontovat zbytky techniky, kterou instalovali kvůli plesu, jenž se konal den předtím. Sílící dav pomalu pohlcuje velkolepá budova, která se proměňuje v mraveniště. Či spíše, vzhledem k ruchu, šumu a štěbetání, ve včelí úl. Návštěvníci, malí i velcí, na kterých je znát jistá nervozita nebo spíše nedočkavost být už uvnitř, drží v ruce vstupenky, živě gestikulují, vyhlížejí přátele, mávají si navzájem, někteří hledají ratolesti, které se už stačily ztratit. Uvaděči každému pečlivě kontrolují vstupenky a zdvořile a velmi trpělivě posílají jejich majitele správným směrem. Na schodech je už dlouhá fronta, každý se chce totiž na červeném koberci a v nádherných prostorách zvěčnit. Lóže se zaplňují a téměř plný už je i parter. Spíše bych měla napsat parket. Protože tradiční divadelní uspořádání, tedy rozdělení na jeviště a hlediště i orchestřiště na tomto představení neočekávejte. Kouzelná flétna pro děti se totiž odehrává v kulisách resp. aranžmá plesu z předešlého dne, kvůli kterému se parter proměnil v jeden obrovský taneční parket, pochopitelně bez sedadel. Děti a jejich doprovod usedají na podlahu, kde jsou lepící páskou vyznačeny sektory. Mezi některými vedou úzké uličky, kterými již za pár minut budou kráčet účinkující.

Pa, pa, pa… Villazón!

Jako první se na parketu za nadšeného potlesku objevuje orchestr Vídeňských filharmoniků s dirigentem Philippem Jordanem, hudebním ředitelem opery. Pozornost publika na sebe vzápětí strhává jeden z nejznámějších současných pěvců, Rolando Villazón co by ptáčník Papageno. Tato postava je tradičně průvodcem operou. Vynikajícímu tenoristovi, ale také nadanému herci se od počátku daří vtáhnout děti do děje. Příběh o souboji dobra a zla, plný také nadpřirozených bytostí i symboliky, žertovných i dramatických scén vysvětluje s vervou, srozumitelně. Světoznámý umělec má na repertoáru nejednu mozartovskou roli a od roku 2017 je uměleckým ředitelem festivalu Mozartův týden v Salzburgu, rodišti geniálního skladatele.

Roli Papagena si Villazón vyloženě vychutnává, pojal jí se sobě vlastní lehkostí, vtipem, empatií, šarmem a vitalitou. Své role si evidentně užívají i další účinkující, představitelé Tamina, Paminy, Sarastra, Královny noci, Monostata, Papageny, třech dam královniny družiny a tří kluků, géniů. Děti spontánně reagují, tu se smějí, tu tleskají, tu křičí či naopak zcela ztichnou. Na to, že jsou to ještě děti, mi často přijdou až nesmírně ukázněné. Podle grimas, které na několika tvářičkách zahlédnu, jim Královna noci plná nenávisti a touhy po mstě rozhodně není sympatická a některým snad až nahání strach. Trojice malých slečen v sukýnkách hned za orchestrem ladně tančí v rytmu, občas nějaká maminka s dítětem někam odbíhá nebo naopak, nějaké dítko se jaksi „trhne“ ze svého místa a vydává se zvídavě mezi zpěváky či k orchestru. Výskot provází zejména světelné efekty i příchod herců převlečených za zakletá zvířata. Natahují za nimi ručičky ve snaze si je pohladit. Některé malé návštěvníky ale árie či duety až tak neberou a pozorují raději okolí, ti na balkónech třeba svítící lampičky, dekorace nebo hladí bordový sametový potah. Občas se ozývá dětský pláč, což ale s operou asi přímo nesouvisí. V publiku jsem totiž zahlédla i rodiče s několikaměsíčním miminkem. Ovace sklizí roztomilý chlapeček, kterému mohou být tak tři roky. Je oblečený jako malý Papageno a ke konci docela „krade“ Villazónovi alias Papagenovi show. Spontánně se totiž k němu rozebíhá a prozrazuje nadcházející happyend, kdy se Papageno shledá s Papagenou a oba se těší, až se jim z jejich lásky narodí potomci.

Ještě před tím ale dostává prostor roztančený Philippe Jordan. Postupně představuje hudební nástroje a hráče, kteří na ně vyluzují tóny na motivy známých melodií. Sálem znějí kupříkladu housle, viola, kontrabas, flétna, pikola či fagot. Když se z pozounu ozve známý motiv z filmu Růžový panter, děti nadšeně luskají prsty do rytmu. Villazón alias Papageno vybízí orchestr, aby zahrál pianissimo, pak fortissimo, ale i různá tempa, jako například molto vivace.

Je pár minut po šesté a Kouzelná flétna končí. Operou se ozývá dlouhý vřelý potlesk, děti a účinkující si vzájemně mávají a rázem to opět hučí jako v úlu. Někteří zůstávají sedět, vstřebávají atmosféru, možná by ještě uvítali přídavek či pokračování, pořizují selfíčka, jiní v různém tempu odcházejí. Chodby a schodiště opět přetékají davem. Pár rodičů s dětmi na náměstí Herberta von Karajana už číhá u jednoho z vchodů na umělce a autogram.

Kdo ví, kolik návštěvníků díky speciálnímu projektu Kouzelné flétny našlo zalíbení nejenom v Mozartovi či opeře, ale v umění vůbec? Každopádně dostali úžasnou možnost zažít kouzlo divadla na vlastní oči. Soudě podle toho, jak v nich mnozí měli ono zvláštní světlo radosti, vzrušení z objevování něčeho nového bych si tipla, že se u nich zrodila láska na celý život.

Foto: Státní opera Vídeň / Michael Poehn