„Barevná a pečlivě prokomponovaná Kukalova Symfonie č. 1 přinesla jasné okamžiky i varovné až výhružné tóny.“

„Christian Gerhaher přednesl Wo die Trompetten blasen jemným hlasem krásné barvy s precizní artikulací a plným výrazem.“

„Prožitá válečná léta s utrpením a miliony mrtvých byla Honeggerem v Liturgické symfonii vložena do syrové harmonické struktury.“

Hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša vystoupil ve středu 14. února na svém prvním sezónním koncertu základní abonentní řady České filharmonie s programem reflektujícím současnou válku na Ukrajině a bohužel i nový konflikt v Izraeli. Válka, zkáza, krev, jak označila téma koncertu v programové brožuře Vlasta Reittererová, se prolínalo celým večerem až k proslulé Symfonii č. 3 „Liturgické“ Arthura Honeggera, dokončené v roce 1946.

Úvod koncertu byl věnován letošnímu jubilantu Ondřeji Kukalovi, který v srpnu oslaví své 60. narozeniny. Namísto původně ohlášené Písně vojáka šílence pro baryton a orchestr, op. 19 byla po dohodě se sólistou, německým barytonistou Christianem Gerhaherem, uvedena Symfonie č. 1, op. 15 „Se zvonkohrou“ téhož autora. Ondřej Kukal, dirigent, houslista a skladatel působil v 90. letech jako šéfdirigent Jihočeské komorní filharmonie a v roce 1999 přešel v rámci stipendia bavorské vlády jako dirigent do Německa, kde tuto rozsáhlou skladbu dokončil. Premiéru uvedl hned následující rok s Jihočeskou komorní filharmonií a v roce 2005 získala Symfonie č. 1 Výroční cenu OSA.

Pod taktovkou Jakuba Hrůši zahájila Česká filharmonie v nádherně ztišeném tónu s intrádami znějícími jakoby zdáli provázené jemným trianglem a bicími, nad nimiž se klenula melodická projasněná linka nabývající na síle a přesto váhající. Velmi volné tempo Andante spiritoso vystihovala Hrůšova mírná gesta s pečlivostí a oduševnělostí, na něž hráči České filharmonie výtečně reagovali. Propojení dirigenta s orchestrem bylo od počátku silným a určujícím zážitkem, který provázel celý večer a nastolilo vysokou úroveň koncertního provedení, které posluchače naplněné Dvořákovy síně doslova vtáhlo do hry. Kukalova symfonie se rozezpívala v houslích, ale dechy nabíraly na síle, až doslova křičely, dynamika stoupala k závratnému fortissimu za temných neúprosných tónů tympánů a kontrabasů, aby vzápětí do úplného ztišení pomalu a nesměle znovu vstávala z popela. Violové sólo s půvabnou melodií převzaly flétny, dechová sekce dostala prostor střídáním všech nástrojů a smyčce se zvyšující se dynamikou vrcholily v tutti celého tělesa. Barevná a pečlivě prokomponovaná Kukalova symfonie přinesla jasné okamžiky i varovné až výhružné tóny, které se snažily světlo překrýt. Zvonkohra v závěru dodala radost svou zvukomalebností, a byť poslední tóny patřily tichým varovným kontrabasům, skladba zanechala projasněný pocit smíření. Jakub Hrůša svá gesta odvažoval s precizností, mírností a jemnými pohyby prstů, až ve vrcholných sekvencích nešetřil výraznými širokými gesty i pohybem celého těla. Právě tento prožitek byl určujícím pro filharmoniky ve všech skladbách, které na koncertu zazněly – hudbou zcela prodchnutý dirigent je součástí tělesa, které vede k vynikajícím výkonům.

Náročnou Kukalovu Symfonii č. 1 se střídáním nálad a rytmů, které nastínily neustálý souboj dobra se zlem, vystřídala půvabná skladba Blumine Gustava Mahlera. Původně věta První symfonie, již skladatel po několika úpravách osamostatnil, přinesla v podání České filharmonie radost a vřelost s krásnými melodickými sóly svěřenými trubce; po subtilním úvodu se přelévaly procítěné sekvence především v dechových nástrojích a smyčce podkreslovaly nádheru barev jemnou souhrou. Procítěnost dirigentových gest dala skladbě vyznít v plné kráse a filharmonici právem sklidili za vytříbené podání oblíbené skladby nadšený potlesk.

Gustava Mahlera si vybral host tohoto večera, německý barytonista Christian Gerhaher a přednesl ze slavné sbírky Des Knaben Wunderhorn čtyři písně s vojenskými příběhy. Wo die schönen Trompetten blasen (1898) je milostnou písní, v níž zamilovaný mladík slibuje dívce návrat až po vojenské službě a Christian Gerhaher ji přednesl jemným hlasem krásné barvy, s precizní artikulací a plným výrazem. Oduševnělost a vroucnost prýštila z každého tónu až k trubkovému sólu, které volá k vojsku. Svižná píseň Revelge (1899) je skutečným budíčkem, neúprosně volajícím do boje a pochodový rytmus s trubkami se prolíná s naříkáním raněného, který zůstává na válečném poli. Pěvec ji podal pěkným, ale přece jenom mírně slabším hlasem, který občas splýval s orchestrem. Píseň Der Tamboursg´sell (1901) je smutnou výpovědí vojenského zběha, jehož čeká smrt na šibenici. Smuteční pochod a zlověstný bubínek podtrhují atmosféru plnou smutku a strachu. Christian Gerhaher svým podáním vykreslil pocity mladého tambora až po závěrečné Gute Nacht provázené ztichlým orchestrálním dozvukem. Mahlerovy písně zakončilo Urlicht/Prasvětlo (1893) s liturgickým zbarvením textu i hudby, v citlivě oddaném zpěvu sólisty s jímavým orchestrálním doprovodem, úžasně ztvárněném s niterností až do prosvětleného nebeského jasu, v němž zanechal pěvec i orchestr silný dojem.

Druhá část večera byla věnována Symfonii č. 3 „Liturgické“ Arthura Honeggera, dokončené těsně po druhé světové válce. Prožitá válečná léta s utrpením a miliony mrtvých byla skladatelem vložena do syrové harmonické struktury plné rychlých, až hrůzu budících temporytmů hned v první větě Dies irae; druhá věta De profundis clamavi s citací biblického žalmu má velebný úvod s nádhernými smyčci plynoucí do krásné přehledné instrumentace, blížící se neblahé časy svěřil autor temným tónům dechů. Vedení Jakuba Hrůši umožnilo i mimořádně náročné party s disharmonickými sekvencemi vždy pevně ukotvit v tempu i harmonii a skladatelovu naléhavou výpověď podat v detailním obraze. Závěrečná třetí věta Dona nobis pacem s pochodovým rytmem tříští kompozici do sólových či skupinových vstupů jednotlivých dechových sekcí, také bicí nástroje vstupují do zvyšujícího se napětí, smyčce a hornová sóla věští zkázu překrývající náznaky melodie, jež si předávají pozouny s dalšími žesti. Ostrý nesmlouvavý rytmus a touha po zklidnění mizí ve smyčcích, disharmonické akordy vyvolávají obavy. Z pianissima však pozvolna vyrůstá nadějeplná melodie s překrásným sólem pikoly a posléze měkce zpěvných houslí koncertního mistra. Vroucnost orchestrálního závěru symfonie se otevírá světu bez válek, jako přání celého lidstva. Úžasný, hluboce prožitý mistrovsky výkon Jakuba Hrůši s Českou filharmonií byl odměněn dlouhotrvajícím děkovným potleskem.

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec