„Měla jsem obrovské štěstí, když jsem se v roce 1986 dostala do prvního ročníku Gustav Mahler Jugendorchester, který založil Claudio Abbado.“

„Harfa je jistě součást mého života, ale rodina je nenahraditelná.“

„Slavná melodie As Time Goes By z filmu Casablanca, která mne inspirovala k názvu celého alba.“

Harfistku Kateřinu Englichovou není nutné dlouze představovat. Je interpretkou evropského formátu a také vyučující na Pražské konzervatoři. Na závěr ledna je připraven její další koncertní počin Ekstase 2.0, společný s hobojistou Vilémem Veverkou a sopranistkou Alžbětou Poláčkovou, při kterém bude navíc pokřtěno hráččino nové sólové CD u vydavatelství ArcoDiva.

Při této příležitosti jsme se sešly k zamyšlení nad uměleckou poutí k milovanému nástroji a pohovořily o studiích, koncertování po světě, setkáních s mimořádnými osobnostmi a také o osobním životě, v němž pilířem úspěšné harfistky je rodina – čas prožitý společně s ní je pro umělkyni i při velkém pracovním nasazení nezbytný.

Základ ke hře na harfu vám poskytla profesorka Libuše Váchalová na Pražské konzervatoři. Patřila k našim nejlepším harfistkám a její pedagogické vedení bylo rovněž vynikající. To není u tak zdatných interpretů běžné…

Hrála jsem nejprve na flétnu a na klavír a myslím, že dobře, chtěla jsem ho studovat i jako hlavní obor. Na harfu jsem začala hrát jen rok předtím, než jsem nastoupila na Pražskou konzervatoř, kde jsem se dostala do třídy profesorky Váchalové. Nebylo to mezi námi vždy jednoduché, ale oceňuji, že jsem pod jejím vedením nastudovala širokou škálu repertoáru; psali pro ni mnozí skladatelé, jako například Jan Hanuš, Jindřich Feld, Jiří Teml či Petr Eben. Soudobá hudba byla důležitá jak pro techniku hry, tak i pro rozhled nás studentů. Světová literatura Ravela, Debussyho či Hindemitha, ale i dobré transkripce klasiků se výtečně propojovaly právě se soudobou tvorbou.

Na vaše domácí studium navázalo studium na prestižním Curtisově hudebním institutu, kterého se vám dostalo na základě Fullbrightova stipendia v USA. Město Philadelphia se vám stalo na pět let domovem.

Musím přiznat, že první dojem z vysoké školy ve Filadelfii byl pro mě úžasem, jak neskutečné možnosti se mi nástupem do této školy otevřely. Úroveň výuky a především kontakty s osobnostmi, o kterých jsme tady jen slyšeli nebo jejich jména četli na gramofonových deskách. Hraní pod dirigenty Leonardem Bernsteinem či Charlesem Dutoitem, Kurtem Masurem, setkávání s Mstislavem Rostropovičem, Yo-Yo Mou, Itzakem Perlmanem, Pinchasem Zukermanem, členy Amadeus kvarteta…

Zkušenosti s koncertováním v zahraničí jste ovšem získala ještě během studia na Pražské konzervatoři…

Měla jsem obrovské štěstí, když jsem se v roce 1986 dostala do prvního ročníku Gustav Mahler Jugendorchester, který založil Claudio Abbado ve Vídni. Konkurz pro mladé hudebníky byl vyhlášen i pro nás v Československu, jen jsme netušili, jak složité bylo prosazení konkurzu u nás. Řada lidí se nám tenkrát snažila pomoct, zejména zástupce ředitele konzervatoře, nedávno zesnulý pan Oldřich Semerák, ale i mnozí další, kterým se podařilo prosadit, aby konkurz vůbec proběhl. Od paní profesorky Váchalové jsme šly ke konkurzu čtyři – do harfovny za Sukovou síní, kde vyučoval prof. Karel Patras, přijeli z Vídně asistenti Claudia Abbada, James Judd a posléze Manfred Honeck. Podařilo se mi vyhrát a dostala jsem neuvěřitelnou příležitost procestovat s mládežnickým orchestrem během dvou let Evropu. Víza do všech zemí zajišťoval Pragokoncert a vím, že dámy, které měly tuto agendu, nám velice pomáhaly osobním nasazením, aby vše proběhlo rychle a bezproblémově, doslova nám fandily. Nejprve jsme absolvovali měsíční soustředění v rakouském Oberschützenu a potom se rozjeli do Marseilles, Paříže, Amsterodamu… byla to neuvěřitelná místa. Pro mě to znamenalo uvědomění, že tohle je skutečně cesta, po které chci jít, pokusit se a stále se pokoušet o nejvyšší úroveň, protože jinak to nemá význam. Otevřel se nám svět, o kterém jsme skoro nic nevěděli, setkávání se špičkovými umělci, poznávání měst a sálů, života tolik odlišného; pro nás dívky třeba i neskutečné oblečení od značky Armani, která pro orchestr ušila koncertní oblečení. V každém případě to byla fantastická dvě léta s Gustav Mahler Jugendorchesterem.

V roce 1994 jste v USA dostudovala a vrátila se „zabydlovat“ na domácí hudební scéně. Jak se vám to dařilo?

Někdy lépe, někdy hůře. Byla jsem nadšená, že právě vznikal orchestr PKF, dnes Prague Philharmonia, který soustřeďoval zejména mladé hudebníky. Byla jsem vděčná, že s nimi mohu hrát, a také jsem vypomáhala, kde mě potřebovali – v Národním divadle a v FOK (do obou těchto orchestrů jsem ještě za studií na konzervatoři udělala konkurz). Po výhře soutěže v New Yorku jsem dostávala nabídky na koncerty doslova po celém světě, byla jsem na cestách skoro pět let a prodloužila si tak vlastně volný umělecký život. V New Yorku Carnegie Hall, v Los Angeles, Hongkongu, kam se ráda vracím dodnes, letos na podzim tam budu opět vystupovat; také Japonsko, Itálie, Francie… pět let jsem vlastně byla doslova „v kufrech“, prostě na cestách.

Vraťme se ještě k domácí scéně, kde jste působila v devadesátých letech. Tehdy Jiří Bělohlávek založil PKF a spojil entuziasmus mladých muzikantů se špičkovou interpretací.

Mé působení v tomto tělesu mi připadalo zcela přirozené po mých zkušenostech s Gustav Mahler Jugendorchester a studiu a koncertování v Americe. Do Pražské komorní filharmonie přišlo mnoho kamarádů, kolegů právě z „GMJO“. Základem orchestru bylo spojení osobnosti Jiřího Bělohlávka s nadšením nás mladých, kteří si vážili mimořádné příležitosti hrát pod jeho vedením s maximálními požadavky, a PKF ze svých výborných kvalit neustoupila dodnes. Obdivuhodné to bylo na přelomu devadesátých let a začátku nového století, kdy mizerná nálada v orchestrech a znechucenost poměry vedla ke zpochybňování hodnot a vůbec významu kultury ve společnosti. Naštěstí jsem měla v té době agenta v Německu a mohla jsem odjíždět často na koncerty do Německa, po Evropě i u nás; hrála jsem opravdu, kde jsem mohla a kde byl zájem – v Rudolfinu či v malém městečku, pro znalce i laiky. V podstatě jsem tak zahájila svoji sólovou dráhu.

A v této době jste se také vdala a založila rodinu?

Nejen hudbou živ je člověk. Nejsem z těch, co by u nástroje museli sedět pořád. Ráda cestuji i bez harfy (úsměv), poznávám nové kraje, jedu si zalyžovat, projít se po horách nebo se jet koupat k jezeru či k moři, přečíst si knížku. Rodinu jsem chtěla, nedovedu si představit být bez ní. Pocházím z rodiny, kde držíme při sobě, často se vídáme a jsme rádi, že se máme. Samozřejmě, když jsem se vdala a měla dceru Johanku, tak ať chcete nebo nechcete, musíte přehodnotit, jak vše uspořádat. Po pár letech přibyl do rodiny ještě syn Vašík a když si na tu dobu vzpomínám, bylo to trošku šílené a přitom krásné – dodnes to vlastně neskončilo; jsou to dvě věci, které mě zcela naplňují. Já bych neustoupila ani jedné z nich. Harfa je jistě součást mého života, ale rodina je nenahraditelná. Můj manžel měl a má velmi vypjaté zaměstnání, cestuje do zahraničí, a tak jsme se museli naučit čas pečlivě organizovat. Není to jednoduché, ale snažíme se a myslím, velmi neskromně, že naše bezvadné děti jsou toho výsledkem. To mi dělá opravdu velkou radost, není to zadarmo, je to odměna každodenní práce.

V době po studiu jsem také uvítala nabídku spolupráce s Oldřichem Vlčkem a jeho Virtuosi di Praga, mohla jsem si s nimi zahrát a dával mi prostor i jako sólistce, velmi mi vycházel vstříc. Projekty velké komořiny mě moc bavily a navíc jsem se ostřílela jako sólistka doma i v zahraničí.

Nově nabyté zkušenosti jste mohla využít v sólovém i komorním koncertování.

V roce 2005 jsem zahájila spolupráci v hobojistou Vilémem Veverkou a trvá dodnes. Společně jsme nastudovali repertoár nebývalých rozměrů, originální koncerty pro toto nástrojové spojení jsme nahráli téměř všechny – Lutosławski, Schnittke, Martin, Yun, některé i v české premiéře. Veverkův již druhý projekt Ekstase 2.0, připravený na 29. ledna na Novoměstské radnici společně se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou, je právě jedním z mimořádných koncertů propojujících hudbu se scénickým projevem. Jednou z premiér bude i kompozice Petra Wajsara Kraftwerk, tedy techno pro hoboj a harfu (úsměv). Druhá premiéra budou shakespearovské Sonety pro soprán, hoboj a harfu zhudebněné Martinem Hyblerem. Zazní ale i skladby Benjamina Brittena, Almy Mahler a slavná Vltava od Hanuše Trnečka.

Kolem roku 2006 jsem založila také Bohemia Luxembourg Trio s violistkou Jitkou Hosprovou a flétnistou Carlem Jansem. Repertoár jsme vybudovali velký pro mnoho koncertů po Evropě a nahrávky s hudbou starší i psanou přímo pro naše trio.

A s báječnou zpěvačkou Kateřinou Kněžíkovou máme již od roku 2017 duo K2, získaly jsme cenu Prague Classic Award a natočily stejnojmenné album – toto spojení mě hodně baví.

Na koncertu Ekstase 2.0 bude pokřtěno vaše nové CD, které vydává ArcoDiva, a kmotrem se stane Jaromír Hanzlík.

Těším se na tohle album, utvořené ze skladeb, ke kterým mám vztah. Je sólové s jednou výjimkou, kde ve skladbě Sylvie Bodorové Grido del pastore (Pastýřův pláč) hrajeme s Vilémem Veverkou. Je to překrásná hudba, která osvěžujícím způsobem zpestří nahrávku jediného drnkacího nástroje. Vilém se kromě hoboje věnuje fotografování a je autorem všech fotografií v albu včetně coveru. Najdete zde skladby spíše drobnějšího charakteru snad kromě Trnečkovy Parafráze na Smetanovu Vltavu. Vybírala jsem z věcí, které jsem za ta léta hodně hrála, na které se moje publikum ptá… anebo díla, která byla pro mě napsána – třeba kompozice od mé kamarádky z Itálie Laury Caramellino; vedle hudby soudobé je Karel Kovařovic, harfový autor Alphonse Hasselmans, Gymnopédia Erika Satieho, Debussyho Svit luny, romantismus i moderna, brilantní čísla i kontemplativní Metamorphoses Philipa Glasse a dokonce slavná melodie As Time Goes By z filmu Casablanca, která mne inspirovala k názvu celého alba.

Učíte na Pražské konzervatoři. Přijala jste nabídku vracet studentům vklad, který jste kdysi přijímala sama od profesorky Váchalové?

I tak se to dá nazvat. Dlouho jsem se tomu bránila, je to obrovská zodpovědnost. Mám ale tuto práci moc ráda a snažím se být ke svým studentům otevřená. Vstoupit do světa hudby znamená celý život se učit. Nejen hudbě, technice a výrazu, ale všemu, co je se životem hudebníka nerozlučně spojené včetně cestování, jazyků, kontaktů a třeba i finančních znalostí, je to nikdy nekončící práce. Proto jsem vděčná za svou rodinu, přátele a kolegy, kteří mně podrží, inspirují a tím umožňují moji náročnou práci zvládat lépe a snad občas i s nadhledem. Je to vzácné a moc si toho vážím.

Foto: archiv a Facebook K. Englichové, Ilona Sochorová, Facebook / Volmanova vila / Levým okem, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, Vilém Veverka