Program prvního koncertu 16. ročníku koncertní řady Kühnova smíšeného sboru tvořily duchovní skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Josefa Bohuslava Foerstera, moteto, píseň a sborová balada Johannesa Brahmse a Otčenáš Leoše Janáčka. Koncert se konal ve čtvrtek 5. února v kostele sv. Šimona a Judy v Praze na Starém Městě. Sólisté byli Přemysl Kšica (varhany), Ondřej Holub (tenor) a Minja Stojanović (harfa). Sbor vedli Marek Vorlíček a Igor Karpilovskij.

Kühnův smíšený sbor, který v roce 1959 založil sbormistr Pavel Kühn, zahájil letos 67. rok své existence. Má za sebou mnoho úspěchů doma i v cizině – vystoupil na festivalu Pražské jaro, festivalu Smetanova Litomyšl či roku 2022 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu a v papežské bazilice sv. Jana v Lateráně s oratoriem Nádech věčnosti Jana Zástěry. K nesčetným skvělým nahrávkám patří také realizace kompletu sborových skladeb Bohuslava Martinů, epochální nahrávka trilogie Hippodamie Zdeňka Fibicha neboopera Lancelot Luboše Fišera.

V letošním roce pokračuje činnost sboru už 16. ročníkem koncertních řad a zahájil celoroční projekt Tři tváře sborové hudby. Jeho součástí budou tři workshopy Setkání nad sborovou partiturou, určené studentům, sbormistrům, dirigentům i dalším zájemcům o sborový zpěv. Unikátní celoroční projekt uvedl právě koncert s motem Hlasy duše, který naplnily skladby pozdního romantismu a duchovní hudba českých a německých skladatelů. Kühnův smíšený sbor vystoupil v sestavě osmdesáti pěvců.

Úvodem koncertu uvedl Kühnův smíšený sbor dvě části z cyklu Drei Psalmen, op. 78 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tato skladba vznikla vletech 1843–44, v době, kdy skladatel, hudební ředitel pruského krále, revidoval na jeho přání církevní hudbu na berlínském dvoře. Pro potřeby protestanské liturgie vycházel z textů Martina Luthera. V programu koncertu zaznělo nejprve zhudebnění žalmu č. 22 Mein Gott, warum has du mich verlassene (Můj Bože, pro jsi mně opustil). Úvodní slova žalmu jsou zároveň posledními slovy Ježíšovými na kříži před jeho skonem a jsou plny hluboké úzkosti, opuštěnosti a zároveň touhy po Bohu, které Mendelssohn-Bartholdy zhudebnil v romantickém pojetí duchovní hudby.

Významnou úlohu v citlivém a působivém interpretačním ztvárnění měl tenorista Ondřej Holub. Jeho sólové výstupy utlumily úzkostný a žalný obsah textu do čistě meditativně neseného tónu, který nezakolísal. Srozumitelnost textu sólových výstupů, podpořená prodlouženými vokály, byla zároveň sladěným kontrastem se sborových chórem, který sbormistr Marek Vorlíček vedl v propracovaných a působivých dynamických peripetiích. Věrné zobrazení pokory v úvodních verších proměnil sbor v plnozvučný velebící chorál a také hymnicky velebný projev včetně závěrečného zpěvu „Vždyť Hospodinovo je království“. Působivá sóla ze sboru dodávala svým jasem a citovou výrazností barvitost a vzrušení. Dramatickou účinností byl obdařen dvojzpěv altu a tenoru ve slovech „smečka psů se na mě sbíhá“ a sopránová proklamace „Ty však Hospodine, nevzdaluj se mi“ měla pel zjevení. Uklidňující střídavá sóla tenoru jako zvolání a odpověď sopránu nesly slova naděje, jimiž také sborová harmonie žalm uzavřela.

Biblická slova naděje v mír a spasení, tak potřebná v současné době zmaru a válečných událostí nejen v Evropě nalezla pokračování ve druhé části cyklu Drei Psalmen, op. 78, zhudebňující žalm č. 43 s titulem Richte mich, Gott (Dopomoz mi, Pane). Kratší se dvou částí cyklu přinesla oproti předchozímu emotivnímu, dramaticky rozmanitému zhudebnění dvojsborové struktury kontrastní projev. Uklidňující a prosté schéma střídání a propojování mužského a ženského sboru se skvělo terasovitou dynamikou ve společném nasazení obou složek i romantickou zvukovou proměnlivostí. Jas a průzračnost textu dovedla sbor k jasné katarzi Mendelssohnova sborového cyklu.

Další skladba programu byla opět dramaturgicky sofistikovaným aktem. Po hudbě, která kombinovala barokní motetový styl s romantickou expresivitou, zařadila dramaturgie do programu skladbu o téměř půlstoletí vzdálenou. Stabat Mater, op. 56 českého lyrika konce 19. a první poloviny 20. století Josefa Bohuslava Foerstera vzniklo v jeho prvním tvůrčím období roku 1892. Kühnův smíšený sbor zpíval s mistrným nasazením průběžně nízké dynamiky, bez dramatických vzruchů. Varhaník Přemysl Kšica uvedl skladbu jemným zvukem a po celou dobu, až na pár taktů, Stabat Mater doprovázel a také ve smírném dohasínající zvuku ji uzavřel. Kšica byl báječný ve skrývání zvuku pod tichým zpěvem sboru i v pregnantních sólech. Pohyb hudby se realizoval v kanonickém vedení, repeticích a tutti hlasových skupin, přičemž prim jako by vedl ženský sbor. Marek Vorlíček zesílil dynamiku až v při závěrečných slovech čtvrté sloky „muka milovaného syna“, která výrazově oživila lyrické dění skladby. Druhé dynamické rozčeření vložil Foerster a sbor přesvědčivě provedl v repríze šestnácté sloky (z dvaceti) ve verši “plagas recolere“ (uvažovat o jeho ranách). Také tempo vedl dirigent ve zdánlivě jednotvárném pohybu, který se pohnul pro desátou sloku „Učiň, ať mé srdce plane láskou ke Kristu Bohu, abych se mu zalíbil“. Foerster nepochybně vložil do svého Stabat Mater i žal nad skonem své matky, která ho opustila před ukončením jeho studia na střední škole. Maturoval v roce 1878 a tehdy napsal pro svou matku píseň, svou první skladbu. Foersterovo Stabat Mater je intimně subjektivní, lyrické a zádumčivé a nepříliš dramatická hudba.

Druhou část koncertu Hlasy duše sbormistroval po přestávce Igor Karpilovskij a uvedl ji duchovním motetem O Heiland reiβ die Himmel auf (Ó Spasiteli, roztáhni nebesa) Johannesa Brahmse. Autorem textu adventního hymnu, který byl vydán tiskem roku 1622, je údajně Friedrich Spee, německý jezuita, teolog a básník. Kromě psaní hymnů se proslavil jako kritik čarodějnických procesů. Volání po příchodu Spasitele odráží dobu všech osudových ran počátku 17. století, vedle moru a procesů s čarodějnicemi zvláště toho času rozpoutané třicetileté války. Brahms napsal moteto nejspíše v roce 1864. Má pět slok – první tři ve spěšném tempu vzývají Spasitele, mraky a zemi, čtvrtá zpomalí běh hudby, neboť vypráví o bídě a smrti. Finále je hybným chvalozpěvem s krásným celosborovým melismatem. Odlišný charakter a výraz hudby prezentoval sbor se svým novým kolegou, který je už druhým rokem jedním ze sbormistrů Kühnova smíšeného sboru.

Brahmsova světská sborová hudba našla svou inspiraci také v tvorbě české a souhrnně slovanské provenience. A to je pro mnohé současníky radostným objevem. Nejen Dvořák byl přítelem váženého vídeňského komponisty, ale také Josef Wenzig. Německy píšící český vlastenec, libretista původních německých textů oper Dalibor a Libuše Bedřicha Smetany je významná osobnost českého národa. Jeho jméno je zapsáno mezi dvaasedmdesáti jmény české historie na tabulce na fasádě pod okny budovy Národního muzea v Praze. V roce 1857 vydal sbírku Západoslovanská pokladnice pohádek obsahující legendy, pohádky a lidové písně z Čech, Moravy a Slovenska. Do němčiny ji přeložil pod názvem Westslawischer Märchenschatz. Johannes Brahms si od Wenziga vybral báseň Ztracené mládí, k níž byl spisovatel inspirován slovenským lidovým textem. A proto je u Brahmse jeho Verlorene Jugend z cyklu Fünf Gesänge, op. 104 uvedeno jako skladba podle „Böhmischer“ textu Josefa Wenziga. Karpilovskij pěkně vedl sbor ve výstižně rozdílných tempech. Po úvodní sloce ze čtyř v tempu „Živě, ale ne příliš rychle“, dozpíval sbor v příznivě kontrastním „mírně zdrženlivém“ tempu, což náladově harmonizovalo hlaholící evokaci a následnou lítost textu.

Třetí skladbou z Brahmsova sborového odkazu bylo zhudebnění textu Johanna Gottfrieda Herdera, který vycházel z keltské legendy Ossiana (mystifikace Jamese Macphersona). Brahms ji zařadil cyklu Drei Gesänge, op. 42 pod názvem Darthulas Grabesgesang (Darthulina pohřební píseň). Cyklus vznikl v letech 1859–61 pro šestihlasý sbor. Skladbu na údajně starodávný text zpíval sbor ve stylu legendy bez emočního vzruchu, jen s nedramatickým dynamickým zvlněním.

Finále koncertu Hlasy duše patřilo sborové skladbě Otčenáš od Leoše Janáčka ve verzi pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany z roku 1906. Je to skladba o pěti částech původně komponovaná jako hudba k živému obrazu s využitím prací polského malíře Józefa Meçiny-Krzesze. Koncertní večer Hlasy duše se v provedení Kühnova smíšeného sboru, Přemysla Kšici, Ondřeje Holuba a Minji Stojanović, hráčky naharfu, pod vedením Igora Karpilovského dočkal finále, které korunovalo dílo. Skutečně náladotvorný podíl harfy a varhan doprovázel celý Otčenáš a blahodárně působil v častých instrumentální mezihrách. Tenorista Ondřej Holub znásobil velmi dobrý dojem z vystoupení v úvodním žalmu Mendelssohna-Bartholdyho a sbor – přesný, znělý a s jasnou artikulací textu – suverénně reagoval na dirigentovy pokyny. Janáčkův Otčenáš naplnil vizi dramaturgie v symbolickém uzavření koncertu Hlasy duše.

Foto: Ivan Malý, facebook Kühnova smíšeného sboru

Facebook X E-mail WhatsApp