Koncert An Index of Metals zahájil 3. října v brněnském prostoru Under Zone 38. ročník Expozice nové hudby, letos s podtitulem ArsSpectrum. Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra uvedl Griseyho Périodes, světovou premiéru skladby A Game of Chess Michala Rataje a Romitelliho An Index of Metals, kterou zpívala Kaoko Amano. Tři skladby spojovalo soustředění na zvuk jako na proměnlivý materiál, každá s ním ale pracovala jinak.

Brněnské garáže Under Zone nejsou pro koncert AnIndexofMetals neutrálním místem – nízký strop, sloupy, betonové konstrukce a dozvuk vytvářejí akustiku, která se do poslechu neustále vrací. U programu zaměřeného na spektrální hudbu, jejíž formu před začátkem v kontextu „Ars Spectrum“ uvedl Viktor Pantůček, to nebyla zanedbatelná okolnost; zvuk zde nebylo možné vnímat odděleně od prostoru, ve kterém vznikal. Périodes Gérarda Griseyho proto na začátku večera působily přirozeně. Skladba z roku 1974 je založena na práci s harmonickým spektrem a periodicitou; Grisey v ní rozlišuje stavy napětí, uvolnění a statičnosti, které nechává postupně přecházet jeden v druhý. Z dlouhých tónů a jejich rezonance postupně vznikala plocha, která se někdy měnila téměř nepozorovatelně, aby jinde působila kontrastně. Nízké polohy a táhlé tóny nechávaly v prostoru dlouze doznívat jednotlivé frekvenční složky. Když přišel rychlý kontrast mezi forte a pianissimem, nezměnila se pouze dynamika, ale i hustota zvuku a způsob, kterým jsem vnímal samotný prostor. V hlasitých pasážích se mi jednotlivé hlasy místy slévaly, zatímco v tichých jsem se mohl soustředit na drobné nuance v rezonanci a na doznívání tónů. Působivá byla také práce s tichem, jež nebylo pouhou přestávkou mezi dvěma zvuky. Když se hudební materiál stáhl, začal být slyšitelný samotný prostor garáží. Do doznívajícího zvuku vstupovala akustika Under Zone a posluchač najednou mohl sledovat, co s tónem dělá jeho okolí. Griseyho práce s periodicitou tím dostala velmi konkrétní podobu – hudba se vracela k podobným stavům, ale pokaždé trochu jinak. Nejvýraznější pro mě byly momenty, kdy se z těchto ploch náhle vynořily kontrastní běhy v partech celého ansámblu. Po dlouhém soustředění na pomalé změny působily jako skutečné vychýlení, nikoli jako efektní vložka. Podobně fungovala pizzicata nebo vysoko nasazené tóny; posluchač je po předchozí zamlžené statičnosti nemusel očekávat, a proto měly ještě větší účinek. V jedné z polyfonnějších period se jednotlivé motivy rychle míhaly a disharmonicky rezonovaly; výsledkem byl pro mě jakýsi uspořádaný chaos. Griseyho „vnitřek zvuku“ se dal vnímat i jako vnitřek samotného místa a nešlo přitom pouze o efektní využití industriálního prostředí, ale o situaci, kdy se akustika stala součástí posluchačské zkušenosti!

Po první skladbě se projevily technické potíže s nastavením projekce a následovala krátká prodleva, po které zazněla premiéra díla Michala Rataje A Game of Chess. Kompozice na rozdíl od Griseyho Périodes nestavěla hudební čas pouze podle předem určeného procesu. A Game of Chess vznikla na objednávku Brno Contemporary Orchestra a její světová premiéra byla spojena se skutečnou šachovou partií, kterou hráli Michal Rataj a Pavel Blažek. Jednotlivé tahy ovlivňovaly průběh skladby a posouvaly ansámbl v čase. Začátek s tikáním hodin byl jednoduchý, ale přesný, tudíž čas byl najednou „slyšitelný“. Do tikání vstupovaly tahy, na něž reagovaly hudební události a postupně se rozvíjela hra i party orchestru. Zatímco u Griseyho jsem sledoval hudební proces, u Rataje jsem čekal na rozhodnutí hráčů, jejichž tahy komplikovaly i práci dirigenta. Přistihl jsem se, že vedle hudby sleduji také šachovnici a přemýšlím, jak se další tah promítne do zvuku. S narůstající komplikovaností partie houstla i hudební struktura. Dlouhé tóny se střídaly s pohyblivějšími motivy, do zvuku vstupovalo klepání a další neobvyklé způsoby instrumentace. Ticho zde fungovalo jinak než u Griseyho, protože nebylo jen součástí pomalého dýchání formy, ale vznikalo také jako důsledek rozhodnutí a čekání. Výraznou úlohu měl klavír – umístění dvou skupin hráčů kolem něj vytvářelo dojem spojovacího bodu mezi jednotlivými hudebními reakcemi. Klavír jsem vnímal téměř jako prostředníka mezi šachovou hrou a orchestrem. Zatímco šachisté řešili další tah, hudebníci zpracovávali jeho důsledek a dirigent držel celý proces pohromadě. Ratajova skladba tím změnila i význam dirigenta. Pavel Šnajdr nemohl rozhodovat o celém průběhu skladby sám, protože část struktury vznikala až v průběhu partie. Hudebníci přitom museli reagovat na konkrétní situace, jež se nemusely zopakovat při dalším provedení. Oficiální popis skladby proto správně zdůrazňuje, že při každé hře vzniká jiný časový průběh partitury. Závěr po podání rukou obou hráčů na mě působil jako uzavření celého herního sporu. Do té doby byla hudba spojena s jednotlivými rozhodnutími a změnami na šachovnici, najednou však zazněl společný orchestrální motiv, jenž pro mě nebyl ani tak komentářem vítězství či porážky jako spíše usmířením a znamením, že samotná hra skončila a hudba ji může uzavřít.

Dílo An Index of Metals Fausta Romitelliho pro soprán, ansámbl, elektroniku a projekci, které zaznělo po přestávce, rozprostřelo zvuk po celém prostoru hlediště. Reproduktory byly rozmístěny kolem publika a zvuk se přesouval zleva doprava, zezadu dopředu a zase zpět. Proti tomu zůstával Brno Contemporary Orchestra soustředěný uprostřed před posluchači. Rozdíl byl výrazný – elektronika prostor obklopovala, zatímco orchestr měl konkrétní fyzické místo. Ticho, šum, pískání, klepání i zkreslený zvuk elektrické kytary zde měly stejnou váhu jako tón. Interpretující zpěvačka Kaoko Amano se pohybovala mezi dalšími zvukovými vrstvami; místy její hlas působil téměř jako součást instrumentální textury, jindy vystoupil do popředí. Ve spojení s elektrickou kytarou získával místy až „metalový“ charakter. Stejně důležitá byla projekce Paola Pachiniho a Martina Svobodníka, která pracovala s pomalým chvěním, statickými obrazy, rychlými změnami i symetrickými tvary připomínajícími mandaly. Obraz přitom nebyl vždy přímým odrazem hudby – někdy se s ní synchronizoval, jindy pokračoval vlastním směrem. U An Index of Metals jsem si uvědomoval i pečlivou práci zvukaře; elektronika zde nebyla jen reprodukovaná nahrávka, ale aktivní součást provedení, jejíž prostorové a spektrální vlastnosti zásadně ovlivnily výsledný dojem. Nabízí se proto otázka, zda by podobným způsobem nemohl procházet prostorem i zvuk orchestru. Jeho ponechání vpředu ale zároveň zachovalo čitelnost živých nástrojů a zpěvu. Drobnou výhradu mám k projekci, jejíž horní část se nevešla na plátno a přesouvala se na strop – u díla, v němž obraz není dekorací, ale jednou z hlavních složek, to bylo poněkud rušivé. Přesto závěr celé akce fungoval velmi přesvědčivě. Orchestr, zkreslená kytara, soprán a elektronika zaplnily prostor a industriální charakter garáží najednou působil jako přirozená součást hudby. Kovové zvuky a šum ve mně nakonec nezanechaly pocit efektního finále, ale spíše melancholickou představu prostředí, v němž se hudba a kov stávají téměř stejným materiálem. Závěrečné záběry nejen drcení a třídění kovů také v posluchači mohly vyvolat jakési environmentální úvahy.

Tři skladby večera tedy nabídly tři různé způsoby práce se zvukem – Grisey jej rozložil na jeho vnitřní složky a nechal je postupně proměňovat, Rataj nechal hudební čas určovat skutečnou hru a přenesl část rozhodování mimo partituru a Romitelli spojil zvuk s prostorem, elektronikou a obrazem tak těsně, že hranice mezi jednotlivými médii přestala být podstatná. Nejvíc si z koncertu odnáším právě tuto proměnu role posluchače. Zvuk mě obklopil a v druhé a třetí kompozici přítomný obraz k němu vytvořil další vrstvu. Under Zone tak nebylo pouze místem, kde se koncert konal, v závěru se pro mě stalo jedním z jeho nástrojů.

foto: Štěpán Plucar / Expozice nové hudby

Facebook X E-mail WhatsApp