Třetí kolo 32. ročníku Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně postavilo tubu a lesní roh do bezprostředního dialogu s orchestrem. V Besedním domě tak bylo možné sledovat nejen interpretační stránku jednotlivých výkonů, ale především rozdílné zvukové a výrazové možnosti obou nástrojů v koncertantním kontextu. Tuba se pohybovala mezi funkcí harmonického a zvukového fundamentu a melodickou samostatností, zatímco lesní roh uplatňoval svou charakteristickou schopnost spojovat se s různými skupinami orchestru a současně vystupovat jako výrazný sólový hlas. Celé třetí kolo dirigoval Robert Kružík stojící před Filharmonií Bohuslava Martinů.

U Concertina pro tubu a smyčcový orchestr, op. 77 Jana Koetsiera, které si vybrali všichni čtyři finalisté soutěžící v oboru tuby – José Guilherme Neves, Jakub Maňák, Nándor Vincze a Junxian Zhao – spočíval vztah sólového nástroje a orchestru na koncertantním průběžném předávání motivického materiálu. Druhou možnou volbou pro třetí kolo oboru tuby bylo Concerto for Tuba and Strings Arilda Plaua. V první větě Allegro con brio vstupovala sólová tuba do dialogu se smyčci nejprve v hluboké poloze, kde se její frekvenční spektrum přibližovalo oblasti kontrabasů, následně však přebírala výraznější tematickou funkci. V průběhu několika taktů se tak měnil poměr mezi hlubokým fundamentem a melodickou linií. Tento princip dále rozvíjela unisona a střídání motivických vstupů mezi tubou a houslemi či violami. Výrazný byl také rozsah sólového partu – hluboké tóny se střídaly s vysokou polohou, často prostřednictvím rychlých vzestupných a sestupných figur. Při velmi silném nasazení se přitom v některých místech výrazněji prosazovaly vyšší alikvotní složky a vnímaný tón tak získával méně jednoznačný obrys. 

Ve druhé větě Romanza e scherzino se těžiště přesouvalo ke kantiléně. Smyčce nejprve vytvářely měkký doprovod a tematický materiál postupně přecházel mezi jednotlivými hlasy. V sólovém partu se zde uplatňovaly delší fráze a jemnější dynamické odstíny, zatímco změny barvy vyplývaly také z proměnlivého poměru mezi tubou a smyčcovým doprovodem.

Zcela jiný charakter měla třetí věta Rondo bavarese, jejíž počátek stavěl do prudkého kontrastu hluboký vstup tuby a vysoko položenou odpověď smyčců. Následovaly rychlé motivické výměny, v nichž se sólový nástroj střídal s houslemi, zatímco violoncella a kontrabasy vytvářely harmonicko-rytmickou oporu. Dynamické vrcholy tak vznikaly v součinnosti několika odlišných oblastí orchestrální faktury. Čtyři provedení Koetsierova Concertina se při poslechu jemně lišila v barevném profilu a způsobu artikulačního utváření rychlých figur. U Maňáka se místy výrazněji prosazovala střední frekvenční oblast, u Vinczeho působil témbr otevřeněji a v některých rychlých pasážích u Zhaa více vystupovaly do popředí vyšší alikvotní složky. 

Koncert pro lesní roh a orchestr Jiřího Pauera si pro třetí kolo zvolili Alois Stavárek a Darius Andrei Cirstulescu. Už v první větě Allegro patetico se při poslechu výrazně uplatňovalo střídání sólové linie s jednotlivými vstupy orchestru. Lesní roh se dostával do dialogu s violoncelly a kontrabasy a v dalších úsecích také s pozouny. Ve vyšší poloze se jeho témbr mohl přiblížit jasnějšímu, téměř trumpetovému zabarvení, zatímco v tišších bězích se místy prosazovaly vyšší alikvotní složky, které lehounce znejasňovaly konkrétní obrys tónů. V některých místech přebíraly melodický materiál housle, takže vznikal kontrast mezi jejich sestupnými figurami a vzestupně vedenou linií lesního rohu. Výraznější dynamické úseky současně ukazovaly, jak se charakter sólového témbru proměňoval v závislosti na síle nasazení a hustotě okolní orchestrální faktury.

Komornější charakter měla od počátku druhá věta Andante. Po velmi tichém začátku se sólový lesní roh pohyboval nad jemným pianissimem smyčců a v jedné z výrazných barevných kombinací se jeho melodická linie spojovala s hobojem v unisonu. Stejná melodie tak získávala odlišné spektrální složení díky spojení měkčího témbru lesního rohu s jasněji konturovaným zvukem hoboje. V dalších úsecích se motivický materiál opět přesouval mezi sólovým nástrojem a orchestrem. Dlouze držené tóny houslí ve vysokých polohách kontrastovaly se staccatovými vstupy violoncell a kontrabasů a vytvářely diferencovanou fakturu. Objevovaly se zde také výrazné, až polyrytmické drobné motivky rytmické sekce a například i celesty.

Třetí věta Allegro giocoso následně otevřela prostor plnější orchestrální faktuře výrazným dialogem mezi houslemi a sólovým nástrojem, přičemž téma přebírala i žesťová sekce. Výsledný charakter tak vznikal především z kontrastu různých barev, dynamických úrovní a hustoty faktury – instrumentace zde byla možná nejbohatší, kompozici podpořily i rytmické a perkusivní nástroje včetně zmíněné celesty.

Druhou repertoárovou možnost pro soutěžící s lesním rohem představoval Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse. Jhon Kevin Lopez Morales a Brendan Connellan, kteří si tento Straussův koncert zvolili, zahájili první větu Allegro rychlou figurací, na niž navázaly smyčce. V tematických úsecích se sólová linie lesního rohu střídala s odpověďmi smyčcové sekce a při akcentovaných bězích vystupovala do popředí. V lyričtějších pasážích se barva lesního rohu přibližovala ostatním dechovým nástrojům, zatímco při forte se výrazněji prosazovaly vyšší alikvotní složky a měnil se zejména spektrální charakter tónu. V provedení Brendana Connellana působil v některých zdůrazněnějších vstupech témbr ostřeji a při silných dynamických vrcholech se výrazněji prosazovala vyšší část sonického spektra. Ve figuracích, v nichž se výška tónu měnila bez změny prstokladu, bylo možné slyšet jemné intonační proměny související s koordinací nátisku a dechového proudu.

Ve druhé větě Andante con moto se sólový part objevoval v návaznosti na materiál jednotlivých orchestrálních nástrojů a následně vstupoval do společných figur se smyčci i dechovými nástroji. Dynamický rozsah zde sahal od velmi tichých pasáží až k výrazně exponovaným vstupům, takže se spolu s intenzitou měnil také barevný a spektrální charakter lesního rohu.

Třetí věta Rondo. Allegro molto pracovala s rychlým střídáním sólových a orchestrálních vstupů, s unisonovými úseky a s kontrastními doprovodnými figurami. V dynamicky exponovaných místech se sólový part dostával do hustší orchestrální faktury, takže jeho charakter bylo možné vnímat především v souvislosti s okolní instrumentací. Zde se ukazovala odlišná akustická role lesního rohu a tuby – zatímco tuba v Koetsierově skladbě často vycházela z hlubší polohy a postupně se přesouvala do v melodii výše exponovaných poloh, Straussův lesní roh se střídavě prosazoval v sólových pasážích a v jiných úsecích se barevně spojoval s jednotlivými orchestrálními nástroji.

Třetí kolo obou oborů doprovázené Filharmonií Bohuslava Martinů a řízené jejím šéfem Robertem Kružíkem tak nebylo zajímavé pouze jako poslední stupeň soutěžního procesu – z posluchačského hlediska nabídnulo především možnost sledovat dva nástroje, které bývají v běžném orchestrálním provozu vnímány především podle své funkce v celkové faktuře. Tuba bývá někdy spojována s hlubokým zvukovým podkladem, ale Koetsierův part ukázal, jak výrazně se tento nástroj může pohybovat také v melodické a virtuózní oblasti. Lesní roh naopak během Pauerova a Straussova koncertu vstupoval do velmi rozdílných kombinací se smyčci, dechovými nástroji, žesťovou sekcí i perkusemi či celestou. Poslech třetího kola tak ukázal, že charakter obou nástrojů není dán pouze jejich tradiční orchestrální funkcí, ale také konkrétní dynamikou, artikulací a přímou interakcí s orchestrem.

***

O výsledcích Janáčkovy soutěže KlasikaPlus.cz informovala ZDE.

Foto: Štěpán Pulcar

Facebook X E-mail WhatsApp