„Martinů pro sebe v polovině padesátých let znovu objevil okouzlující svět impresionismu, se kterým se rozloučil na počátku dvacátých let.
„Když se rozhodl zážitek z renesančních fresek fixovat hudbou, nepřistoupil k popisnosti, ale pokusil se zachytit atmosféru, kterou vyzařují.“
„Je tu přítomna zajímavá koexistence přehledného strukturování mistrovsky instrumentované kompozice s její poměrně volnou formu.“
Rok 1956 byl pro Bohuslava Martinů časem několikaměsíčního posledního pobytu v New Yorku, kde dokomponoval Čtvrtý klavírní koncert zvaný Inkantace a kde začal komponovat první verzi opery Řecké pašije. Byl to také rok, kdy dostal diplom Kruhu newyorských kritiků označující Symfonické fantazie, jeho šestou a poslední symfonii, za nejlepší symfonické dílo provedené ve městě v předchozím roce. A v létě 1956 na Salcburském festivalu Vídeňští filharmonikové řízení Rafaelem Kubelíkem uvedli v premiéře třívětou orchestrální fantazijní suitu nazvanou Fresky Piera della Francesca. Stalo se tak 26. srpna před sedmdesáti lety. O tři roky později, 28. srpna 1959, Martinů zemřel.
8 minut čtení Číst dál…
