„Je skvělé, že se management orchestru Plzeňské filharmonie soustavně věnuje uvádění děl soudobých českých autorů.“

„Provedení Bachova koncertu d moll Barbarou Marií Willi bylo jednoduše zážitkem.“

„Vrchol koncertu přišel až po přestávce.“

Dalším, předposledním koncertem abonentní řady Diamant orchestru Plzeňské filharmonie pokračovala s dramaturgicky skvělým programem koncertní sezóna orchestru doma, v Plzni.  22. května dirigoval šéfdirigent Chuhei Iwasaki. Na programu byla díla letošního jubilanta Jiřího Temla, Johanna Sebastiana Bacha a Bohuslava Martinů. Roli sólistky večera přijala Barbara Maria Willi.

Je skvělé, že se management orchestru Plzeňské filharmonie soustavně věnuje uvádění děl soudobých českých autorů, a to zvlášť v případě, že mají vztah k Plzni. Jiří Teml působil v Plzni před více, než čtyřiceti lety krátce jako dramaturg a šéf hudebního vysílání tehdejšího Československého, dnes Českého rozhlasu. V zaplněném sále plzeňské Besedy seděli na koncertě jeho blízcí spolupracovníci, třeba bývalá redaktorka Hana Benešová. Dle jejích slov byl „oblíbeným šéfem“. Jiří Teml věnoval Plzni a interpretům zde působícím řadu kompozic. Vzpomínám si na interpretace jeho klavírních děl svým profesorem klavírní hry na konzervatoři Jindřichem Durasem (třeba jemu věnovaných 5 malých etud pro klavír). Pro město Plzeň napsal autor k výročí 700 let oslav jeho založení Omaggi, Slavnostní hudbu. Dílo, které bylo uvedeno na nynějším abonentním večeru pochází z autorova mládí a jeho skladatelských začátků. Suita giocosa vznikla roku 1973 a pro současné provedení v Plzni ji autor ještě nově revidoval. Dílo má tři části a jeho hudební řeč, jako by vycházela z raných kompozic Sergeje Prokofjeva nebo Igora Stravinského. Pokud bych se měl pokusit charakterizovat Temlovu hudební řeč z této doby, jedná se o velmi svěží, vtipnou kompozici, v každé části s vkusným motivem, ne příliš dlouze rozpracovaným. Všechny části suity, Pochod, Valčík, Kvapík, jsou napsány ve formě A B A s kontrastní myšlenkou ve středním díle. Dílo je zajímavě instrumentováno, kvůli barvě je přítomen třeba i klavír. Je pozoruhodné, jak autor ovládal své „řemeslo“ již v době svého mládí. (Ostatně nahrávka díla v interpretaci tehdejšího Plzeňského rozhlasového orchestru je volně dostupná na platformě YouTube.)

Dalším velmi dobrým tahem managementu orchestru bylo přizvání vynikající hráčky na cembalo a zapálené teoretičky barokní interpretace Barbory Marii Willi k provedení sólového partu Koncertu pro cembalo a smyčce č. 1 d moll, BWV 1052 Johanna Sebastiana Bacha. Umělkyně, jejíž jméno je spjato s prací pro Janáčkovu akademii múzických umění nebo festival staré hudby Concentus Moraviae je ve svém věku neobyčejně energickým člověkem, který radost z interpretace dovede přenést na každého posluchače. Na své vystoupení v Plzni, které bylo dle jejích slov úvodem první, se velmi těšila. Spolupráci s „mezinárodním orchestrem“, jak jej nazvala, si velmi užila. Ostatně s vynikajícími interprety z Brna a okolí plzeňský orchestr spolupracuje rád a soustavně. Vzpomeňme třeba nedávného rezidenčního sólistu Igora Ardaševa. K interpretaci známého Bachova koncertu přistoupila poctivě, s úsměvem na tváři, se svěže volenými tempy obou krajních vět a tím obrovským tahem na bránu. Určitá, poměrně velká rozvolnění, si dovolila na základě harmonických vztahů uplatnit pouze v sólových kadencích. Přestože si oba manuály na svém nástroji z dílny Petra Šefla spojila až ve třetí větě koncertu, byl zvuk cembala hlavně díky úsporně zvolenému „baroknímu“ orchestru skvěle vybraných prvních hráčů orchestru pod vedením nového koncertního mistra Mishiya Nojiri od prvních tónů koncertu bezproblémově slyšet. V několika chvílích nechal dirigent hrát vedoucí skupin pouze jednotlivě, což rovněž přispělo ke zvukově průzračnému provedení. Navíc hráči se díky dirigentu Chuhei Iwasakimu sladili se sólistkou i v naprosto shodném frázování. Zážitkem bylo sledovat sólistku na začátku Adagia v unisonu s basem continuem a vlastně všemi party, kdy byla svým pohledem upřena zcela na dirigenta a hrála zpaměti a po hmatu. V závěrečném Allegru jí síla její muzikality v jednu chvíli až nadzvedávala ze židle, byť samozřejmě, že silnější tón z nástroje již nedostala. Ostatně v úvodní řeči také přiznala, že jí na zkoušce praskla struna… Provedení Bachova koncertu d moll Barbarou Marií Willi bylo jednoduše zážitkem.

Vrchol koncertu však přišel až po přestávce. Chuhei Iwasaki do programů pravidelně zařazuje díla Bohuslava Martinů, byť by díky své národnosti k nim vůbec nemusel mít žádný vztah. Tentokráte vybral skladatelovu Čtvrtou symfonii, H 305. Dílo, které dle obsáhlých a věcných programových poznámek Lenky Bočanové vzniklo ke konci druhé světové války a stalo se jednou z nejhranějších Martinů symfonií, bylo orchestrem Plzeňské filharmonie pod vedením svého šéfa zahráno skvěle. Martinů do partitury předepsal řadu dalších nástrojů, hrají tři trubky, tři flétny i pikola, tři hoboje i anglický roh, tři klarinety, tři trombóny, tuba, řada bicích nástrojů a „martinůovsky“ téměř všudypřítomný klavír. Jeho hudební řeč je zde již typická, v určitých místech bojovná, ale většinou hravá, místy vřelá. Martinů u svých děl neoznačuje tóninu, maximálně například v některých klavírních dílech, předepisuje in D, in A apod… Proto naprosto úžasným dojmem působí třeba v této symfonii v samotném závěru první věty čistý B dur akord, v závěru třetí věty čistý D dur akord. Mimochodem v této větě a její interpretaci Plzeňskou filharmonií mne velmi zaujal vřelý tón smyčcových skupin, které zde dlouhou dobu hrají samostatně. Ve druhé větě se osvědčily zvláště skupiny fagotů a trubek v obou krajních dílech A, a to díky své rytmické pregnanci. Dirigent naprosto přesvědčivě vystavěl i závěr této části. Čtvrtá věta zazněla výborně ve svém typickém neklidu, který způsobují drobné notové hodnoty, trioly a šestnáctiny. Symfonie jako celek byla provedena vynikajícím způsobem.

Foto: Jan Kantor / Plzeňská filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp