Pěvecká soutěž Operalia, spojená se jménem Plácida Dominga, se loni na podzim konala v bulharské Sofii. První cenu získala gruzínská sopranistka Ekaterine Buachidze, kterou si jen pár měsíců po triumfu, konkrétně 16. března, mohlo poslechnout i tuzemské publikum v pražské Novoměstské radnici zásluhou Spolku přátel hudebních talentů. To je samozřejmě skvělé. Ale jak čerstvá vítězka zapůsobila?

23letá rodačka z Tbilisi získala na Operalii kromě hlavní ceny v ženské kategorii i cenu v kategorii zarzuela a cenu publika. Vypadá to tedy, že dojem, který zanechala, byl silný. Ostatně z jejího životopisu vyplývá, že co do muzikality a navázání kontaktu s publikem může stavět na pevných základech – hudbě a zpěvu se věnuje od dětství. Dle jejího životopisu jako dítě účinkovala ve folklórním souboru, pak studovala na konzervatoři v Tbilisi a roku 2023 byla přijata do programu pro mladé umělce při opeře v Římě. Od roku 2024 je členkou Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově (kde mimo jiné zpívala i Glašu v Kátě Kabanové a Kuchtíka v Rusalce).

Svůj pražský recitál, který se konal 16. března a který na klavír zkušeně doprovázela Kateřina Ochmanová, začala árií Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. A okamžitě zaujala hlasovým materiálem. Příroda k ní opravdu byla štědrá, darovala jí bohatý, sytý a barevný zvuk a krom toho i přirozený šarm a komunikační schopnosti. Na jevišti určitě bude nepřehlédnutelná díky svému exotickému půvabu a nepřeslechnutelná díky osobitému hlasu.

Asi právě tyto dvě přednosti porota nejvíc ocenila. Ano, divadlo potřebuje velké hlasy a zvlášť v dnešní době i krásné tváře. Poslechla jsem si nicméně některé výkony soutěžících z dotyčné loňské Operalie, dohledatelné na internetu. A i když jde o zprostředkovaný dojem, jenž se může lišit od dojmu v sále, tak pokud se soustředím na dámy, asi bych nevěděla, kterou vybrat. Předváděly spíš duté, vibrující, tlačené a bledé hlasy bez substance a barevnosti ve zvuku. Z tohoto pohledu Gruzínka skutečně vnesla na pódium sílu přírody, živočišnou jiskru a kouzlo osobnosti. Asi bych jí za těchto okolností první cenu také přiřkla. Otázka je, o čem to vypovídá…

Ona nepřeslechnutelost může být dvojznačná. Čím déle jsem mladičkou zpěvačku poslouchala zpívat šibalskou árii Rosiny, tím více mi její zpěv připadal jako zvuková exhibice, která ale přehlíží všechny jemnosti, které právě dělají Rosinu Rosinou a obecně vzato bel canto bel cantem. To, že má pěvkyně velký přírodní hlas a zpívá s vervou, je skvělé, posluchač to rychle zjistí. Ale není třeba to zdůrazňovat celou árii, naopak, pěvkyně by měla ukázat, že s hlasem umí tvořit, a to i v jiné dynamice, než je něco mezi mezzoforte a forte. Navíc mi připadalo, že střední polohu má zatím dost matnou a hrudní rejstřík není náležitě vypracovaný.

Tří méně známé Rossiniho kanconety tvořící minicyklus Benátská regata také zpívala stále naplno, jenže text o benátské dívce, která sleduje a povzbuzuje svého milého gondoliéra při závodech, je hravý a žertovný. Jsou to tři drobnosti, z nichž každá má vlastní náladu, ale vystihnout ji se pěvkyni příliš nedařilo, zůstávala poněkud strnulá.

Lépe jí vyšla melancholická krása Desdemoniny písně o jívě z Rossiniho Otella, asi nejlépe se zřejmě cítila ve dvou slavných číslech z Carmen, v nichž se o výraz snažila, ale zkrotit hlas do rytmické působivosti přirozeně také není snadné. Své hlasové energii pak dala průchod v ukázce ze zarzuely El barquillero od Ruperta Chapího. Při závěrečné velké árii Angeliny z Rossiniho Popelky, kterou zpívala i ve finále Operalie, už jsem se neubránila pocitu, že se jí do zpěvu vkrádají nepříjemná forze a ostrost. Možná známka únavy, ale také možná nedostatečné techniky.

Jako host na koncertu vystoupil německý houslista Kurt Mitterfellner, koncertní mistr Orchestru mladých Gustava Mahlera, který zahrál rapsodii Cikán od Maurice Ravela. Hrál pěkně, večer tím jistě příjemně ozvláštnil, stejně jako provedením Ave Maria od Vladimira Vavilova, což je lehce obskurní skladba, kdysi vydávaná za dílo barokního autora Giulia Cacciniho, každopádně však jímavě melodická. V tištěném programu byl sice kromě houslí a klavíru avizován i zpěv, pěvkyně však možná raději šetřila síly na závěrečnou Popelku a pak ještě na přídavek, píseň Somewhere Over the Rainbow.

Jak dojmy z koncertu shrnout? V textu k programu, který Ekaterine Buachidze (rozhovor s pěvkyní čtěte ZDE) sama napsala, zdůraznila, že dramaturgii vnímá jako cestu napříč emocemi, styly i charaktery, jenže právě práci na tom, aby toto všechno dokázala odlišit, má ještě před sebou. Ale je opravdu mladičká, na úplném prahu své kariéry, kterou jí vítězství v soutěži Operalia bezesporu pomůže nastartovat.

Určitě začne brzy čelit nabídkám na všechny možné Dalily, Amneris a tak dále, zkrátka jak to v operním světě chodí. Uvidíme, jak si s tím vším poradí. Jen s přírodním materiálem a mladistvou energií se navěky vystačit nedá. Ale na každém hlase se dá pracovat a rozhodující bude, jak na tom sympatická Gruzínka bude za deset, patnáct, neřkuli dvacet let.

Foto: Petr Dryc

Facebook X E-mail WhatsApp