Gruzínská mezzosopranistka Ekaterine Buachidze v loňském roce uchvátila porotu Operalie svou strhující interpretaci árie z Rossiniho Popelky a odnesla si hlavní cenu, cenu v kategorii Zarzuela i cenu Rolex. Ekaterine vystoupila na významných scénách v Římě, Mnichově či v legendární Aréně di Verona a od září 2024 je členkou Operního studia Bavorské státní opery. 16. března pěvkyně debutuje v Praze na Novoměstské radnici při koncertu pořádaném Spolkem přátel hudebních talentů. Doprovodí ji česká pianistka Kateřina Ochmanová a německý houslista Kurt Mitterfellner.

Na mladou pěvkyni, která nepochází z České republiky, máte již značné zkušenosti s českým repertoárem. V Mnichově jste v Bavorské státní opeře zpívala Kuchtíka ve Dvořákově Rusalce a Glašu v nové inscenaci Káti Kabanové, v Římě jste ztvárnila Pastuchyňu v Janáčkově Její pastorkyni. Je to náhoda, nebo v tom byl záměr? A jak se vám zpívá v češtině?

Byla to krásná náhoda. Měla jsem štěstí, že mě vybrali pro tyto role jak v Římě, tak v Mnichově, a byla jsem nadšená, že se mohu učit hudbu a ponořit se do jazyka. Česká hudba má hlubokou emocionální intenzitu, která je velmi fascinující. Jazyk je náročný kvůli souhláskám a rytmu, ale jakmile se usadí v hlase, stává se neskutečně expresivním. Jako Gruzínka jsem si všimla určitých podobností se svou řečí, což mi pomohlo rychle se přizpůsobit.

Jaké další role v české opeře vás lákají?

Ráda bych i nadále objevovala český repertoár – například Varvaru v Kátě Kabanové bych si zazpívala s velkou chutí. 

Povězte nám o svých zkušenostech v operních studiích v Římě a Mnichově. Jak tyto programy pomáhají mladému zpěvákovi najít svůj hlas – doslova i přeneseně?

Operní studia mi opravdu pomohla růst – jako umělkyni, profesionálně i jako člověku. Žít v jiné zemi, daleko od domova a rodiny, je samo o sobě velkou výzvou a není to jednoduché. Zpívat každý den, s náročným rozvrhem, na skvělých scénách a mezi mimořádnými umělci mě posunulo za hranice mých možností a naučilo věřit něčemu většímu, než jsem já sama. Pro mě měla operní studia obrovský a pozitivní vliv a formovala mě v rozhodujícím období mého života.

V rámci studií a vaší hudební cesty se účastníte mnoha pěveckých mistrovských kurzů. Každý lektor má svůj pohled a přináší různé rady. Jak tyto názory filtrujete? Jak se rozhodujete, jaké rady si vzít k srdci a na jaké zapomenout?

S úctou naslouchám každému názoru, protože každé stanovisko přináší zkušenost a něco nového. Postupem času se ale naučíte rozeznávat, co skutečně vašemu hlasu slouží. Pokud něco zní v mém „nástroji“ přirozeně a upřímně, ponechám si to. Pokud ne, nechám to s vděkem odplynout. Ale máte pravdu, že mladá pěvkyně či pěvec na cestě potkávají mnoho lidí, kteří mají formativní názory na vývoj hlasu a je snadné se v těch radách ztratit. Nakonec je však nejdůležitější váš vlastní úsudek. Musíte znát svůj hlas, důvěřovat instinktům a nést odpovědnost za své umělecké volby.

Operní studio v Mnichově patří mezi nejprestižnější. Jak náročné je přijímací řízení? Kromě hudebního a scénického vzdělávání, co dalšího studio mladým zpěvákům nabízí?

Samozřejmě to byl jeden z největších okamžiků mého života a konkurence byla obrovská, takže jsem byla nesmírně šťastná, že mě přijali. Přihlásila jsem se ještě před ukončením programu v Římě a jakmile jsem byla přijata, přestěhovala jsem se do Mnichova.

Toto studio mi ukázalo profesionalitu na zcela nové úrovni – naučila jsem se rychle přizpůsobovat, pracovat s hudebníky, zkoušet efektivně a pečovat o hlas i při velmi nabitém programu. Tobias Truniger, vedoucí studia, je skvělý mentor – podporuje nás, ale také nás tlačí k tomu, abychom se zlepšovali. Už jen to, že jste obklopeni talentovanými lidmi, vás nesmírně posouvá. Myslím, že je to jedno z nejlepších operních studií a během toho roku jsem, jak už jsem naznačila, vyrostla jako zpěvačka i jako člověk.

Určitě jste na tuto otázku odpovídala už mnohokrát, ale jaké to bylo vyhrát Operalii? Můžete se podělit o své pocity s našimi čtenáři? Co vám to přineslo kromě hlavní ceny?

Vítězství v Operalii bylo magickým zážitkem a velmi emotivním okamžikem. Kromě cen mi přineslo sebedůvěru a ujištění, že jdu po správné cestě. Také mě to velmi zviditelnilo a přineslo větší zodpovědnost, ale i motivaci pracovat na sobě ještě víc.

Některé pěvkyně mi v rozhovorech zmiňovaly nezdravou rivalitu v soutěžích. Setkala jste se s něčím podobným?

Soutěže jsou přirozeně intenzivní a emoce mohou být silné, to je normální. Snažila jsem se ale vždy soustředit na své vlastní vystoupení a rozvoj. Když se zaměříte na sebe, všechno funguje.

Zazpíváte na pražském koncertě také árie, jimiž jste oslnila porotu Operalie?

Ano, určitě, koncert otevírám Rossiniho árií Una voce poco fa z Lazebníka sevilského – je to moje nejoblíbenější úvodní árie, která publiku okamžitě předá energii i jiskru. Zazní také zarzuela skladatele Ruperta Chapí, kterou jsem získala ocenění právě za interpretaci zarzuely a na závěr jsem zvolila brilantní Non più mesta z Rossiniho Popelky, kterou jsem zpívala ve finále. 

Na co dalšího se mohou posluchači těšit?

Chtěla jsem sestavit večer, který bude pestrý a interpretačně náročný, ale zároveň mi bude velmi blízký. Zazpívám tři canzonetty z Rossiniho Benátské regaty: písně o mladé Anzoletě, která povzbuzuje svého milého při závodě gondol. Jsou slavnostní, radostné a plné života. Poté přijde na řadu jiná tvář Rossiniho: Desdemonina árie Canzone del Salice z Othella. Je to její teskná, niterná modlitba těsně před tragickým koncem – hudba intimní, křehká a hluboce emotivní, která do večera vnese zcela odlišnou atmosféru.

V druhé polovině zazní Bizetovy slavné árie Habanera a Seguidilla z Carmen. Do programu jsem zařadila i Vavilovo Ave Maria s houslemi, které přinese ztišený okamžik rozjímání. Připravili jsme i krásný přídavek, který večer uzavře v intimnějším duchu. Celý program tak vnímám jako cestu napříč emocemi, styly i charaktery – a nesmírně se těším, až se o tuto cestu podělím s posluchači.

Všimla jste si nějakého rozdílu, jak je s vámi jako s umělkyní zacházeno doma a jak na Západě? Setkala jste se někdy jako žena-umělkyně s nerovným přístupem nebo dokonce misogynií v tomto oboru?

Měla jsem štěstí, že jsem pracovala v profesionálním a respektujícím prostředí, doma i v zahraničí, takže osobně jsem se s nespravedlností nesetkala. Samozřejmě, že nerovnoprávnost se může vyskytnout všude. V Gruzii je společnost malá a každý každého zná, takže neprofesionální chování se těžko skryje. Ve větších a anonymnějších prostředích je pravděpodobnost vyšší. Snažím se být sebevědomá ve svém hlasu obrazně i doslova a podporovat ostatní ženy v oboru. Pro mě je důležité soustředit se na nejlepší výkon – talent, příprava a autenticita vždy mluví hlasitěji než cokoli jiného.

Jste ráda, že jsem mezzosopranistkou?

Miluju mezzosopránový obor a svůj hlas. Nicméně mi připadá, že žijeme v době, která je posedlá přesným zařazováním hlasů. Od puberty mě fascinoval zázrak lidského hlasu – dvě malá hlasová vaziva, která mohou přivést lidi k slzám či radosti – a přesto se snažíme tento zázrak zaškatulkovat. Maria Callas je skvělým příkladem: lidé stále diskutují o jejím typu hlasu – Ale proč? Koho to zajímá? Důležité je, jak se hlas cítí, zda spojuje s publikem. Callas na masterclassech říkala, že zpěvák musí zvládnout vše – koloratury, trylky, vysoké, střední i nízké tóny. To je i mým cílem. Samozřejmě si užívám to, že jsem mezzosopranistkou a miluju svůj repertoár, ale láká mě prozkoumat i role mimo mou škatulku a jít tam, kam mě hlas a inspirace samy zavedou.

Kdybyste si mohla na jeden den vyzkoušet jiný hlasový obor – mužský či ženský –, kterou roli byste si vybrala?

Ráda bych zkusila Pucciniho sopránové role, například Madama Butterfly nebo Mimi v La bohème. Jsou nesmírně krásné a dojemné. Z mužských rolí by to byl libovolný tenor – Rodolfo z La bohème, Edgardo z Lucie z Lammermooru, Canio z Pagliacci, Alfredo z La traviaty, Cavaradossi a mnoho dalších.

Které současné mezzosopranistky považujete za své vzory?

Vyzdvihla bych zejména Aigul Akhmetshinu, která je dle mého názoru úžasná ve všech směrech. Vždy jsem také obdivovala Elīnu Garanču.

Můžete popsat okamžik, kdy jste se rozhodla věnovat život opeře? Byl to jediný zlomový okamžik, nebo spíše postupný proces? Podporovala vás vaše rodina?

Nikdy jsem si nemyslela, že budu operní zpěvačkou, ale vždy mě přitahovalo umění. Hudba byla v mé rodině vždy důležitá, i když nikdo nebyl profesionální hudebník. Maminka chtěla, abychom se sestrou měly hudební vzdělání, takže jsme začaly hrát na klavír v hudební škole v Tbilisi. Klavír mi dal mnoho, prohloubil mou lásku k uměleckému vyjádření. Současně jsem zpívala v gruzínském folklorním sboru a tam si lidé všimli mého hlasu. Ve čtrnácti jsme se doma rozhodli, že studium klasického zpěvu je pro mě to pravé a to všechno změnilo – objevila jsem skutečnou vášeň pro operu. Zásadní zlom nastal, když jsem byla přijata do programu mladých umělců „Fabbrica“ v Teatro dell’Opera v Římě a kvůli hudbě odešla z domova. Náhle jsem pracovala v profesionálním prostředí s opravdovými očekáváními a zodpovědností. Tehdy jsem pochopila, že to není jen vášeň, ale že to bude moje profese.

Působíte jako opravdu aktivní člověk. Čím mimo opery ještě žijete?

No, ve skutečnosti moc aktivní nejsem. (úsměv) Nejvíc relaxuju, když jsem v klidu a třeba si píšu deník nebo poslouchám hudbu, čtu nebo sleduju něco zajímavého – to mi pomáhá znovu se naladit. Největší radost mi ale přinášejí chvíle s rodinou a přáteli.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z opery na sklenku vína, koho byste vybrala a jak byste večer strávila? Daly byste si silné gruzínské kvevri víno, nebo raději německý Riesling?

Za společnici bych si vybrala bych Carmen. Je odvážná, nebojácná a za každé situace sama sebou – to bych si moc užila. Samozřejmě bych podávala silné gruzínské kvevri víno. Německý Riesling je pěkný, ale Carmen by určitě ocenila něco silnějšího, možná i gruzínskou čaču. Určitě by to byl dobrodružný, zábavný a zajímavý večer.

Foto: Maja Lazarevska, OperaBase, facebook Ekaterine Buachidze

Facebook X E-mail WhatsApp