KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Stoletá Lyrická symfonie aneb Zemlinsky mezi Almou a Gustavem english

„Zemlinského hudba je postupně objevována, po roce 1990 i v tuzemsku. Další pozitiva přinesl nedávno končený projekt Musica non grata.“

„Jeho hudba je nejkrásnější, když vyjadřuje beznaděj.“

„Ženský a mužský hlas vedou milostný dialog. Hudba doříkává mnohé další.“

Rakouský skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky patří nezanedbatelným způsobem do hudebních dějin Prahy. Od roku 1911 vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla. V československé metropoli vznikla a před sto lety, 4. června roku 1924, měla premiéru Lyrická symfonie na verše Rabindranátha Thákura, jeho stěžejní koncertní dílo. Nahrávka dirigenta Bohumila Gregora z druhé poloviny 80. let je nadále jediná tuzemská. A stále podnětná.

Alexander Zemlinsky zemřel v roce 1942 v New Yorku, v americkém exilu, kam se mu podařilo ještě včas odjet s rodinou po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu. Jeho život se uzavřel, když mu bylo jedenasedmdesát. Jako skladatel byl zapomenut. Až vlna obecného zájmu o umění z přelomu 19. a 20. století dala jeho hudbě šanci nového života. Od poslední čtvrtiny dvacátého století je postupně, přinejmenším Evropou objevována.

Alexander Zemlinsky

Po roce 1990 – kdy padly zábrany hovořit otevřeně o hodnotné staleté česko-německé výměně v kultuře, přervané až válkou a v roce 1945 pak vysídlením německy hovořícího obyvatelstva – i v tuzemsku. Praha je městem s velkými hudebními tradicemi, ale Zemlinsky dosud není naplno jejich součástí. Mohl by být. Snažilo se o to v 90. letech umělecké vedení Státní opery Praha, další pozitiva přinesl nedávno končený projekt Musica non grata, který s německou finanční podporou zpřítomnil mnoho umělecké počiny minulosti, poznamenané nepřízní národněsocialistického režimu a perzekucí umělců, kteří nevyhovovali rasovým a dalším parametrům stanoveným hitlerovským Německem.

Nahrávka pořízená na přelomu let 1987 a 1988 ve Dvořákově síni v Praze byla ve své době záznamem dramaturgického objevu, jednotlivostí, první vlaštovkou. Soustavnější pozornost Zemlinského hudbě přišla až potom.

Jeho hudba je nejkrásnější, když vyjadřuje beznaděj, řekl o Zemlinském před lety britský dirigent a muzikolog Antony Beaumont. K nejlepšímu ho podle jeho slov stimulovaly temné, smutné věci. Na léta ho zničilo, když ho opustila Alma Schindlerová a vzala si Gustava Mahlera. Mladý talentovaný skladatel Zemlinsky se tím však proměnil ve velkého skladatele. Tento druh příbuznosti mezi životem a hudbou je právě pro něj velmi typický, tvrdí Beaumont.

Gustav Mahler

Právě v Lyrické symfonii se – dle mnohých – vypsal Zemlinsky ze svého vztahu s Almou. Současně je tato kompozice nejzřetelnější mahlerovskou reminiscencí v jeho tvorbě. Sám se vyjádřil, a bylo by to tak z hudby rovněž i bez jeho upozornění slyšet, že Lyrická symfonie je blízkou příbuznou o jedno desetiletí starší Mahlerovy Písně o zemi. Blízkost obou děl je možné doložit námětem a volbou textů, ale také koncepcí a zpracováním.

Alma Mahler

Písňová Lyrische Symphonie zhudebňuje v sedmi částech motivy indických básní Rabindranátha Thákura. Mahlerova Lied von der Erde, v šesti částech a také pro dva sólisty a orchestr, je založena na čínských básních – na sbírce Die chinesische Flöte, za kterou stojí básník Hans Bethge. Zemlinsky je ve výsledku a účinku o dost osobnější, protože jde zjevně o něho samotného: o jeho sny a nikdy neukojené touhy. Ryze hudebně je příbuznost s Mahlerem však patrná docela patrná.

Thákurova poezie oslovovala evropské skladatele květnatostí mluvy, vnitřní harmonií i východní atmosférou. Byl ostatně nositelem Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913. Lyrická symfonie těží z veršů sbírky Zahradník. Sestava částí v Zemlinského pořadí dala slovům volnou obsahovou vazbu, ženský a mužský hlas jako kdyby vedly milostný dialog. Ozývají se však i jiné motivy – cesta, světlo, volání… Hudba doříkává mnohé další.

Rabindranáth Thákur

Zemlinsky se stylově ve svých kompozicích po celý život pohyboval na samé hranici tonality; znaky a tradice pozdního romantismu zajímavě propojoval s přístupy druhé vídeňské školy. V něčem je blízký Mahlerovi, v něčem jiném pozdějšímu expresionismu. V mnohém se obejde i bez vlivu Schönbergovy estetiky… Stál na přelomu epoch a stylů a vytěžil z toho vlastní zajímavý hudební jazyk.

Premiéra měla zřejmě být ve Vídni v říjnu 1923, ale rukopisná partitura se ztratila kdesi mezi Vídní a Berlínem, kde měl dirigent Heinrich Jalowetz postupně vyhotovit klavírní výtah. Ztracený manuskript se objevil v Berlíně až počátkem prosince. Asi jen díky tomu si pak mohla 4. června 1924 připsat světovou premiéru Praha.

Nové německé divadlo

Bohumil Gregor dává partituře expresivní i lyrickou vypjatost, Česká filharmonie skutečně mahlerovský zvuk, který v 70. a 80. letech pilovala s Václavem Neumannem na jeho kompletu symfonií. Ivan Kusnjer tehdy uplatnil vše ze svého nosného kantabilního projevu, jasných výšek, mužné dikce a zřetelné deklamace. Karan Armstrong přidává dramatické zkušenosti.

Bohumil Gregor

Zemlinského hudba je úžasně barevná a plná energie, je hladší než Mahlerova, ale zadírá se do srdce, uší a mysli obdobně. Už dříve lze v jeho dílech z mládí slyšet místa, která dávají najevo osvobozování od vlivu romantiků a ve výrazu jsou příkladem hudebního směřování vpřed. V Lyrické symfonii jde dál. I když ví o druhé vídeňské škole, atonalitě a racionálních kompozičních principech, přesto však zůstává ukotven i v minulosti.

Foto: Supraphon, wikipedia / Volné dílo, archiv ND Praha

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky