Stoletá Lyrická symfonie aneb Zemlinsky mezi Almou a Gustavem
„Zemlinského hudba je postupně objevována, po roce 1990 i v tuzemsku. Další pozitiva přinesl nedávno končený projekt Musica non grata.“
„Jeho hudba je nejkrásnější, když vyjadřuje beznaděj.“
„Ženský a mužský hlas vedou milostný dialog. Hudba doříkává mnohé další.“

Rakouský skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky patří nezanedbatelným způsobem do hudebních dějin Prahy. Od roku 1911 vedl šestnáct let operní soubor Nového německého divadla, ve dvojjazyčném městě významný protějšek českého Národního divadla. V československé metropoli vznikla a před sto lety, 4. června roku 1924, měla premiéru Lyrická symfonie na verše Rabindranátha Thákura, jeho stěžejní koncertní dílo. Nahrávka dirigenta Bohumila Gregora z druhé poloviny 80. let je nadále jediná tuzemská. A stále podnětná.
Alexander Zemlinsky zemřel v roce 1942 v New Yorku, v americkém exilu, kam se mu podařilo ještě včas odjet s rodinou po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu. Jeho život se uzavřel, když mu bylo jedenasedmdesát. Jako skladatel byl zapomenut. Až vlna obecného zájmu o umění z přelomu 19. a 20. století dala jeho hudbě šanci nového života. Od poslední čtvrtiny dvacátého století je postupně, přinejmenším Evropou objevována.

Po roce 1990 – kdy padly zábrany hovořit otevřeně o hodnotné staleté česko-německé výměně v kultuře, přervané až válkou a v roce 1945 pak vysídlením německy hovořícího obyvatelstva – i v tuzemsku. Praha je městem s velkými hudebními tradicemi, ale Zemlinsky dosud není naplno jejich součástí. Mohl by být. Snažilo se o to v 90. letech umělecké vedení Státní opery Praha, další pozitiva přinesl nedávno končený projekt Musica non grata, který s německou finanční podporou zpřítomnil mnoho umělecké počiny minulosti, poznamenané nepřízní národněsocialistického režimu a perzekucí umělců, kteří nevyhovovali rasovým a dalším parametrům stanoveným hitlerovským Německem.
Nahrávka pořízená na přelomu let 1987 a 1988 ve Dvořákově síni v Praze byla ve své době záznamem dramaturgického objevu, jednotlivostí, první vlaštovkou. Soustavnější pozornost Zemlinského hudbě přišla až potom.
Jeho hudba je nejkrásnější, když vyjadřuje beznaděj, řekl o Zemlinském před lety britský dirigent a muzikolog Antony Beaumont. K nejlepšímu ho podle jeho slov stimulovaly temné, smutné věci. Na léta ho zničilo, když ho opustila Alma Schindlerová a vzala si Gustava Mahlera. Mladý talentovaný skladatel Zemlinsky se tím však proměnil ve velkého skladatele. Tento druh příbuznosti mezi životem a hudbou je právě pro něj velmi typický, tvrdí Beaumont.

Právě v Lyrické symfonii se – dle mnohých – vypsal Zemlinsky ze svého vztahu s Almou. Současně je tato kompozice nejzřetelnější mahlerovskou reminiscencí v jeho tvorbě. Sám se vyjádřil, a bylo by to tak z hudby rovněž i bez jeho upozornění slyšet, že Lyrická symfonie je blízkou příbuznou o jedno desetiletí starší Mahlerovy Písně o zemi. Blízkost obou děl je možné doložit námětem a volbou textů, ale také koncepcí a zpracováním.

Písňová Lyrische Symphonie zhudebňuje v sedmi částech motivy indických básní Rabindranátha Thákura. Mahlerova Lied von der Erde, v šesti částech a také pro dva sólisty a orchestr, je založena na čínských básních – na sbírce Die chinesische Flöte, za kterou stojí básník Hans Bethge. Zemlinsky je ve výsledku a účinku o dost osobnější, protože jde zjevně o něho samotného: o jeho sny a nikdy neukojené touhy. Ryze hudebně je příbuznost s Mahlerem však patrná docela patrná.
Thákurova poezie oslovovala evropské skladatele květnatostí mluvy, vnitřní harmonií i východní atmosférou. Byl ostatně nositelem Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913. Lyrická symfonie těží z veršů sbírky Zahradník. Sestava částí v Zemlinského pořadí dala slovům volnou obsahovou vazbu, ženský a mužský hlas jako kdyby vedly milostný dialog. Ozývají se však i jiné motivy – cesta, světlo, volání… Hudba doříkává mnohé další.

Zemlinsky se stylově ve svých kompozicích po celý život pohyboval na samé hranici tonality; znaky a tradice pozdního romantismu zajímavě propojoval s přístupy druhé vídeňské školy. V něčem je blízký Mahlerovi, v něčem jiném pozdějšímu expresionismu. V mnohém se obejde i bez vlivu Schönbergovy estetiky… Stál na přelomu epoch a stylů a vytěžil z toho vlastní zajímavý hudební jazyk.
Premiéra měla zřejmě být ve Vídni v říjnu 1923, ale rukopisná partitura se ztratila kdesi mezi Vídní a Berlínem, kde měl dirigent Heinrich Jalowetz postupně vyhotovit klavírní výtah. Ztracený manuskript se objevil v Berlíně až počátkem prosince. Asi jen díky tomu si pak mohla 4. června 1924 připsat světovou premiéru Praha.

Bohumil Gregor dává partituře expresivní i lyrickou vypjatost, Česká filharmonie skutečně mahlerovský zvuk, který v 70. a 80. letech pilovala s Václavem Neumannem na jeho kompletu symfonií. Ivan Kusnjer tehdy uplatnil vše ze svého nosného kantabilního projevu, jasných výšek, mužné dikce a zřetelné deklamace. Karan Armstrong přidává dramatické zkušenosti.

Zemlinského hudba je úžasně barevná a plná energie, je hladší než Mahlerova, ale zadírá se do srdce, uší a mysli obdobně. Už dříve lze v jeho dílech z mládí slyšet místa, která dávají najevo osvobozování od vlivu romantiků a ve výrazu jsou příkladem hudebního směřování vpřed. V Lyrické symfonii jde dál. I když ví o druhé vídeňské škole, atonalitě a racionálních kompozičních principech, přesto však zůstává ukotven i v minulosti.
Foto: Supraphon, wikipedia / Volné dílo, archiv ND Praha
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Káťa Kabanová tak trochu komorně
Více z této rubriky
- Humperdinckův Jeníček s Mařenkou na špičkové nahrávce sira Jeffreyho
- Chvála koled. Brittenova anglicko-latinská oslava Narození Páně
- Jiří Bělohlávek a Česká rapsodie vlastence Bohuslava Martinů
- Claudio Abbado a Gustav Mahler
- The Three Tenors Christmas. Carreras, Domingo, Pavarotti a jejich vánoční rozloučení
- Jan Hus v romantickém oratoriu Carla Loeweho
- Mladý Libor Pešek
- Šostakovičova Třináctá, ta nejlepší
- War Requiem, protiválečné dílo Benjamina Brittena, slaví šedesátiny
- Osanna, Rex Israel!
Helmuth Rilling a Lisztovo oratorium Christus