„Dílo začíná procesím Hodie Christus natus est ve stylu gregoriánského chorálu. Stejným způsobem se také uzavírá.“

„Skladba vznikala v příšerné kajutě, kde zápach a hluk byl takřka nesnesitelný. Na hudbě, jak už to tak bývá, nic z toho není poznat…“

„Brittenovu hudbu obecně dělají atraktivní vynalézavé harmonie, nejednoduchá, ale chytlavá melodika, nezaměnitelné zvukové kouzlo a jedinečná atmosféra.“

Hodie Christus natus est. Dnes se narodil Kristus, dnes se zjevil Spasitel. Těmito slovy začíná i končí vánoční sborový cyklus A Ceremony of Carols z pera Benjamina Brittena, překládaný do češtiny jako Chvála koled. Je oblíbeným a často nahrávaným opusem v britském prostředí, ale pronikl i do tuzemska. Díky mimořádně krásnému doprovodu ho rády mají v repertoáru české harfistky, s nimiž skladbu zpívají většinou ženské a dívčí sbory. Nejblíže původnímu pravému zvuku jsou však s dvacet let starou nahrávkou královéhradečtí Boni pueri. Právě chlapeckým vokálním tělesům totiž skladatel dílo primárně určil.

Pokud obsahuje nějaká skladba Benjamina Brittena part sólového tenoru, a takových je hodně, pak je téměř stoprocentně jisté, že jejím adresátem a prvním interpretem byl Peter Pears, skladatelův celoživotní přítel a partner, jeho múza. Vokální cyklus A Ceremony of Carols tenorový part neobsahuje, ale vznikal za Pearsovy přítomnosti – na lodi, na moři, když se oba mladí umělci vraceli v roce 1942 po třech letech strávených v Americe zpět do Británie.

Umění musí být užitečné, domníval se Benjamin Britten. Už tím se britský moderní klasik odlišuje od některých současníků, jimž byly cílem racionální postupy bez ohledu na posluchače. Britten je naopak umírněným novátorem, syntetikem moderny a tradic, dotýkajícím se navíc velkých témat. Psal hudbu, kterou lidé chtějí slyšet. Byl výrazným melodikem, skladatelem s mimořádnou zvukovou představivostí, senzitivním hudebníkem a mistrem krásného propojení slova a hudby.

Stal se vynikajícím operním skladatelem, na světových pódiích zakotvila zejména díla Smrt v Benátkách, Sen noci svatojánské, Billy Budd, patrně i Zneuctění Lukrécie a korunovační opus Gloriana, ale hlavně a především „mořská opera“ Peter Grimes, dávný baladický, dramatický a tragický příběh o kontroverzním samotářském rybáři, příběh z městečka, které jako kdyby svou atmosférou z oka vypadlo Aldeburghu na východním pobřeží Anglie, kde se Britten s Pearsem usadili.

Opera Peter Grimes byla v roce 1945 prvním velkým vystoupením a také úspěchem Benjamina Brittena. Se skladatelovým celoživotním partnerem Peterem Pearsem v titulní roli měla premiéru v londýnském divadle Sadler’s Wells, které se novou inscenací znovu otevřelo po válečné pauze. Dílo mělo dobrý ohlas u publika i v odborných kruzích, prodej lístků dostihl současně hrané Pucciniho opery a Britten začal být respektovanou postavou hudební současnosti.

V koncertním provozu se uplatňují Čtyři mořské mezihry z této opery, z dalších děl Simple Symphony, Variace na téma Franka Bridge, Sinfonia da Requiem, drobnější duchovní díla – a nade vším Válečné rekviem, monumentální neliturgická skladba premiérovaná v roce 1962 při otevření moderní anglikánské katedrály v Coventry na místě gotického chrámu zničeného za války.

Klavírista Britten se s pěvcem Pearsem seznámili v roce 1936 a o dva roky později měli první společný koncert. Britten byl pacifista. I to byl důvod, proč oba umělci opustili v roce 1939 Británii a tři roky působili ve Spojených státech. Když se uprostřed druhé světové války vrátili do vlasti, ucházel se o zproštění z vojenské služby; byl jejím odmítačem z důvodu svědomí. Nejprve mu pouze povolili nebojovou službu v armádě, po odvolání získal bezpodmínečnou výjimku…

Cyklus A Ceremony of Carols složil Britten ve stejné době jako Hymn to Saint Cecilia – v roce 1942 na švédské nákladní lodi Axel Johnson. Nalodili se 16. března, do Liverpoolu připluli za měsíc, v dubnu. Byla to dlouhá cesta, v moři operovaly německé ponorky… Během plavby zakotvili na nějakou dobu v Halifaxu v Novém Skotsku, kde Britten narazil na knihu středověkých básní a některé z nich pak během další cesty zhudebnil. Peter Pears později vzpomínal, že skladba, původně „Sedm vánočních koled“, vznikala v „…příšerné kajutě, velmi blízko velkého chladícího zařízení, takže zápach a hluk byl takřka nesnesitelný…“. Na hudbě, jak už to tak bývá, nic z toho není poznat…

Skladba o jedenácti částech využívá texty ze sbírky The English Galaxy of Shorter Poems, kterou na začátku čtyřicátých let upravil Gerald Bullett. Jsou psány ve střední angličtině, vývojové formě jazyka používané v Anglii od 11. do 15. století, tedy v době vrcholného a pozdního středověku. Některé části díla však užívají latinu i ranou moderní angličtinu. Britten svou poctu staré vánoční hudbě koncipoval pro tříhlasý chlapecký sbor se sóly a s doprovodem harfy. Doprovod je možná důsledkem faktu, že měl v té době v úmyslu napsat harfový koncert, a tak nástroj, kterým byl zaujat, podrobně studoval.

Původně šlo o sérii nesouvisejících písní, sjednocenou však nakonec v jeden celek odlišně znějícím zarámováním. Skladba totiž v konečné podobě začíná procesím „Hodie Christus natus est„, jednohlasým zpěvem v unisonu, vycházejícím z antifony ve stylu gregoriánského chorálu s latinským textem „Dnes se nám narodil Kristus“. Stejným způsobem se dílo také uzavírá. Při některých provedeních sbor za zpěvu těchto částí, rámujících sbírku jednotlivých písní, skutečně na pódium přichází a pak z něho zase odchází – podobně jako tomu bývá v anglikánském chrámu při začátku a konci liturgie.

Premiéra definitivní verze se uskutečnila v londýnské síni Wigmore Hall za autorova řízení 4. prosince 1943 v podání chlapeckého sboru Morriston Boys´ Choir.

Brittenovu hudbu obecně dělají atraktivní vynalézavé harmonie, nejednoduchá, ale chytlavá melodika, nezaměnitelné zvukové kouzlo a jedinečná atmosféra. Platí to i o Chvále koled. Vypráví se tu stylizovanou formou vánoční příběh. Skladba obsahuje ukolébavky, písně o lásce k Ježíši, písně připodobňující Krista k dubnové rose padající na květiny…, písně vyjadřující starost o nemluvně v jeslích, ale je tu i jarní koleda a nakonec radostné děkování Bohu v závěrečné písni Deo gracias.

Existuje nespočet autentických britských snímků díla. V tuzemsku mimo jiné také nahrávka Kühnova dětského sboru. Český chlapecký sbor Boni pueri, existující od roku 1982, natočil Chválu koled s harfistkou Hanou Müllerovou-Jouzovou a za řízení Jakuba Martince v roce 2004 v pražském studiu Domovina pro label Arco diva. Jsou tu průzračná klukovská sopránová sóla i plný zvuk, provedení má tah a náboj a pěknou výslovnost. Nahrána je ovšem čtyřhlasá podoba s harfou, úprava z pera Julia Harrisona, kterou si v roce 1955 objednalo nakladatelství Boosey & Hawkes.

Vedle Brittenovy hudby jsou na CD jsou i staré evropské vánoční koledy v aranžmá Jaroslava Krčka, doprovázené jeho souborem Musica Bohemica. I to je vlastně „chvála koled“.

Foto: archiv autora, archiv Klasiky+, archiv Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, www.bonipueri.cz