„Slavnostní uvedení v rámci 60. Smetanovy Litomyšle, ve stém roce československé státnosti.“

„I provedení bez některých jevištních prvků a triků vzbudilo v autorově rodišti nadšení.“

„Nelze upřít právě skladateli hlavní podíl“

„Jediného duetu se dočkáme až mezi Libuší a Přemyslem ve třetím jednání.“

„Vznikla inscenace, se kterou můžeme důstojně oslavit 100 let Československa.“

Slavnostním uvedením v rámci 60. Smetanovy Litomyšle, ve stém roce československé státnosti, představila opera Národního divadla v Praze novou inscenaci Libuše Bedřicha Smetany. Regulérní premiéru se všemi jevištními prvky a triky sice bude mít až 14. a 16. září na domovské scéně, přesto i její upravené provedení vzbudilo v autorově rodišti nadšení.

Od smetanovsky naladěného publika se to jistě dá očekávat, přesto ale nelze upřít právě skladateli hlavní podíl. K Libuši se musí dospět. Setřít z ní mnohé pomyslné pavučiny, nánosy dobového prachu, oprostit se od legendárních výkonů i ne příliš kvalitních černobílých záznamů kdysi uváděných v televizi a soustředit se na hudbu – na hudbu mistrně propracovanou, hluboce strukturovanou, plnou vřelých melodií, vášnivých i niterních míst, na hudbu vyspělou, která přesahuje svoji dobu a naznačuje její další směry. Zajímavé je, že kromě sborových scén se sólové hlasy střídají, jediného duetu se dočkáme až mezi Libuší a Přemyslem ve třetím jednání.

Režisér a ředitel Národního divadla Jan Burian si přizval ke spolupráci scénografa Daniela Dvořáka a kostýmní výtvarnici Kateřinu Štefkovou, pohyb svěřil někdejšímu šéfovi baletu Petru Zuskovi a hudební nastudování hudebnímu řediteli opery ND Jaroslavu Kyzlinkovi. Vznikla tradičně laděná inscenace plná živých scénických obrazů i přirozeněji odehraných dialogů, vyvážená co do nároků na její slavnostní ráz, na to, že je otiskem mytologie bez dramatického děje, i na současný vývoj v opeře, který inklinuje k přirozenému projevu a herectví současně s pěveckými výkony. Scéna byla jednoduchá, nenápadná, dominoval jen podsvícený knížecí trůn nebo náhrobní kameny v druhém jednání. Slavné fanfáry, které dodnes provázejí příchod prezidenta republiky, zazněly nejen v orchestru, ale také z druhého zámeckého ochozu v průběhu opery, kde jsou několikrát citlivě zakomponované. Musíme se ale ještě nechat překvapit, kam je tvůrci umístí v historické budově Národního divadla. Sbor místy připomínal živé sochy, i když v druhém dějství po příchodu z pole naopak ženy odhalily ramena a atmosféra se tak na chvíli změnila na venkovskou a hravou. Kostýmy byly stylově jednotné, v různých odstínech bílé, krémové a šedé. Lichotily době i postavám, zejména Přemyslovi, který vypadal velmi mužně, což je ale i zásluha jeho představitele.

Svatopluk Sem opět ukázal, že patří mezi naše přední pěvce. Jeho sytě barevný hlas je nosný a znělý, postavu knížete ztvárnil důstojně, charismaticky a bez patosu, vůbec nemá smysl se pozastavovat nad výpadkem dvou tří slov, které asi jen málokdo postřehl. Dana Burešová to jako novodobá Libuše vůbec neměla jednoduché, ale zhostila se této úlohy dobře. Dokázala si podmanit pozornost, byla ušlechtile jemnou kněžnou, ovšem přesvědčivější víc v pasážích, kde mohla dát vyniknout ženskosti role, než jako mocná vládkyně. V závěrečné věštbě pak dokázala citlivě skloubit obojí a celkový dojem tak vyzněl příznivě. Nadějným hlasem je Miloš Horák, který ztvárnil Chrudoše, jeho příjemně výrazné hlubší i střední polohy ovšem kazily výšky, které zněly zastřeně a ne tak přesvědčivě. Svojí jistě dvoumetrovou a mužnou postavou ale jinak temperamentního a bojovného velmože vystihl. Také Aleši Brisceinovi sedla role jeho mladšího bratra Šťáhlava. Solidní výkony podali Jiří Sulženko jako Lutobor, Petra Alvarez Šimková jako jeho dcera Krasava, Kateřina Jalovcová jako Radmila i Roman Janál coby Radovan, i když u něj jsme zvyklí na jistější a přesnější projev. 

Samozřejmě si lze představit o něco precizněji hrající i dokonaleji ladící orchestr, jednotnější nástupy apod., než předvedl orchestr Národního divadla, nebo můžeme vzpomínat na slavné představitele titulních rolí dob minulých. Nesmíme ale zapomínat, že open air jeviště nabízí vždy o něco méně pohodlí a možností než domovské. Hlavní je, že náš stát má tuto národní operu a že vznikla inscenace, se kterou můžeme důstojně oslavit 100 let Československa.

—
Publikováno na webu Divadelních novin:
http://www.divadelni-noviny.cz/k-libusi-se-musi-dospet