„Hráči byli absolutně soustředění, bezvýhradně přesvědčiví a ochotní udělat pro záměry autora naprosto cokoliv.“

„Horáková ukázala, že kromě vynikající houslistky je také velmi schopnou vokalistkou zvládající vše od ševelivých zvuků přes plný zpěvní projev až po výkřiky, a to i za současného hraní na housle.“

„Zvuk souboru byl díky skladatelovým instrumentačním schopnostem i nasazení hráčů plný, takže v nejhlasitějších částech vyzníval mohutně, přestože se jednalo pouze o tři nástroje.“

Závěrečný koncert 29. ročníku mezinárodního festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se odehrává na půdě brněnské JAMU, proběhl 10. prosince. Večer patřil klavírnímu triu ve složení: houslistka Tereza Horáková, violoncellista Matthias Lorenz a klavírista Miroslav Beinhauer. Program zahrnoval čtyři skladby českých žijících autorů: Blurs od Ivo Medka, 24 preludií – v 72 preludiích od Jana Dobiáše, Dog Variations od Petra Bakly a Trio pro housle, violoncello a klavír od Luboše Mrkvičky.

Festival Setkávání nové hudby Plus je každoroční záležitostí, která do Brna na Hudební fakultu JAMU přitáhne zajímavé osobnosti české i zahraniční soudobé scény. Festival dává také příležitosti pro mladé umělce a studenty. Poslední koncert z letošního ročníku byl v pořadí třináctý. Před ním zazněly například skladby v podání českých interpretek Sáry Medkové a Hany Hány, islandské flétnistky Ashildur Haraldsdottir nebo českého Mucha tria. Pro studenty kompozice je to unikátní možnost, jak být velmi snadno v kontaktu se soudobou hudbou. Přijít však může samozřejmě kdokoliv.

Tento koncert se odehrával jako obvykle v Komorním sálu Hudební fakulty, byl poměrně plný a přišel nás uvítat místní pedagog kompozice, hlavní organizátor festivalu a také první z hraných autorů večera Ivo Medek. Na pódium přišli již očekávaní interpreti. Koncert byl rozdělen na dvě poloviny, všechny skladby byly poměrně dlouhé. Obsazení zůstávalo vždy stejné.

Ačkoliv všichni tři interpreti dosahují mimořádných kvalit, německý violoncellista Matthias Lorenz má jméno asi nejzvučnější. Ve své hráčské profesi se zaměřuje výhradně na soudobou hudbu, je členem Neues Klaviertrio Dresden. S Miroslavem Beinhauerem spolu odehráli již řadu koncertů. Také Beinhauer se zaměřuje na interpretaci soudobé hudby a také na hudbu 20. století. Kromě klavíru je hráčem i na šestinotónové harmonium a koncertuje různě po světě. Nejmladší Tereza Horáková, která je studentkou na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber ve třídě prof. Natalie Prischepenko, je výjimečně nadanou houslistkou se zvláštním zájmem o soudobou a starou hudbu.

Nutno předznamenat, že výkon všech tří byl ve všech skladbách a po celou dobu excelentní. Hráči byli absolutně soustředění, bezvýhradně přesvědčiví a ochotní udělat pro záměry autora naprosto cokoliv. Dokonalá ukázka profesionality.

První skladbou večera bylo Blurs (2025) Ivo Medka. Inspirací pro tuto skladbu byl význam tohoto anglického slova, které by se do češtiny dalo přeložit jako rozostření, rozmazání nebo neostrost. Autor se podle svých slov snažil znázornit procesy mísení, rozpouštění a proplétání, které mají své analogie jak v přírodě, tak ve výtvarném umění.

Houslistka s violoncellistou zaujali místa naproti sobě, klavírista byl připraven stoje nad klavírem. Začalo se. Lehký pohyb po strunách (později jsem zahlédla v ruce klavíristově paličku na bicí nástroje) byl tajemný. Do takto nastolené atmosféry vplul dech houslistky, která jako jediná musela obstarat jak svůj houslový, tak i vokální part. Její amplifikované dýchání se s již rozvinutou strukturou zvukově hezky propojilo. Začátek skladby patřil rozvíjení tichých zvuků ve všech nástrojích. Ozývaly se tóny smyčcových nástrojů hrané lehkým smykem, flažolety, šustivé pískání houslistky a další jemné rozšířené techniky.

S glissandem přišlo náhlé zesílení a první z mnoha působivých gradací. Nástroje jako kdyby byly čtyři, protože vokální part houslistky byl přítomný často. Horáková ukázala, že kromě vynikající houslistky je také velmi schopnou vokalistkou zvládající vše od ševelivých zvuků přes plný zpěvní projev až po výkřiky, a to i za současného hraní na housle. Její vokální zapojení skladbu barevně i výrazově obohacovalo. Kompozice byla členitá, účinně využívající napětí a uvolnění či různou míru zahuštěnosti. Objevily se také perkusivní zvuky ve všech nástrojích. Velmi působivé pro mě byly pasáže houslí a zpěvu v unisonu. Byla to mimořádně bohatá skladba.

Před skladbou Jana Dobiáše bylo potřeba klavír upravit a smyčce znovu naladit. 24 preludií v 72 preludiích (2025) podle slov autora vznikalo hravě, kdy mu postupně vykrystalizovalo čtyřiadvacet heterofonních dvojhlasů – preludií. Ta byla dále kombinována do čtyřhlasých preludií, kterých je dvaasedmdesát. Ve skladbě je uplatněna jak náhoda (v pořadí kombinací preludií), tak přísnost (v organizovanosti hudební struktury).

Začátek skladby patřil expresivnímu běhu v partu klavíru. Dalším zvukem bylo tření smyčcem po strunách violoncella, které předznamenalo rozsáhlost využití rozšířených technik ve smyčcových nástrojích. Různá místa preludií byla obarvována glissandy, hrou pizzicato, bartókovým pizzicatem nebo zvýšeným tlakem smyčce. To poslední mělo za následek, že se několik žíní violoncellistovi zcela potrhalo a po zbytek skladby vlálo při pohybech smyčcem vzduchem. Na zvukovou kvalitu to ovšem nemělo žádný vliv.

Skladatel pracoval s bohatými kontrasty, nikde jsme nebyli „doma“. Protože jsem neměla k dispozici text o skladbě předem, že se pracuje s návraty jednotlivých částí, jsem to jenom tušila. Autor vytvářel členitý prostor, ve kterém se objevovaly třeba zajímavé polyrytmické struktury, střídání poloh v rejstřících nástrojů, údery do těla klavíru rukou nebo svérázné, rytmicky bohaté melodie. Vše plynulo v jednom celku, předěly se děly kontrastem částí nebo změnou počtu hrajících nástrojů, mezi nimiž se tvořily zajímavé vztahy. Přítomny byly také gradace, které byly obecně velmi působivé. Zvuk souboru byl díky skladatelovým instrumentačním schopnostem i nasazením hráčů plný, takže v nejhlasitějších částech vyzníval mohutně, přestože se jednalo pouze o tři nástroje. Virtuózní skladba pro mě skončila překvapivě náhle.

Svou kompoziční strategii pro skladbu Dog variation (2013/2015), tedy psí variace, popsal Petr Bakla jako „čuchání psa“. Psa, který běží krajinou, zkoumá ji. Zkoumanou krajinou v případě této skladby se stalo stoupající gesto. Ono gesto se poprvé objevilo s chromatickým nádechem v klavíru, ve kterém se projevovalo nejčastěji. Ostatní nástroje se přidaly později. Po ponoření se do skladby jsem snad správně odhalila, že gesto je na začátku složeno z chromatiky a končí celými tóny. Tento základní stavební prvek byl nejrůznějšími způsoby opracováván, nebo, jak poznamenával autor, prozkoumáván.

Smyčcové nástroje byly mnohem úsečnější, někdy se v nich objevil dokonce protipohyb. Stoupající kroky měly různé počty a byly různě tvarované, pomocí artikulace, akcentů, výškové polohy či dynamiky. Dominantní roli hrál klavír, jehož pedál způsoboval další obarvení výchozího prvku. Autor pracoval také s vrstvením či pauzami. Později se po dokončení „výjezdu“ objevilo hned i pár tónů z nového gesta. Interpreti byli přesní, tvarující hudbu do nejmenších detailů. Konec skladby mě svým nečekaným utichnutím opět překvapil.

Pro kompozice Luboše Mrkvičky je charakteristické, že se v nich nepracuje s kontrasty, ale s jedním materiálem, na který autor nahlíží a odhaluje jeho perspektivy. A v tomto duchu je i jeho skladba Trio pro housle, violoncello a klavír, část A (2022), která svou povahou navázala na předchozí kompozici. Východiskem pro Trio byla představa hudby, která se objevuje ve třech polohách – v hluboké ve fff využívající trioly, ve střední v mp pulzující v šestnáctinách a ve vysoké běží v kvintolách. Tolik k tomu, co je možné dozvědět se od autora.

Proud, který dělal drobné vlny, se začal valit. Kontrasty produkovala odlišná dynamika v různých polohách. Možná proto, že podvědomě kontrasty hledám, jsem při poslechu rozlišila dvě struktury – jednu agresivnější, silnější a druhou lyričtější s delšími tóny. Nástroje hrály drtivou většinu času společně. Hudba mě svou zamýšlenou neproměnlivostí uváděla jakoby do transu. Byla striktní, přesná a přísná. Byla to mimořádně obtížná skladba. Proud se zničehonic přerušil. Poslední skladba odezněla.

foto archiv pořadatele