„Stamicovo kvarteto pojalo požadovanou vážnost se vší zodpovědností k duchu skladby a jejímu zápisu.“

„Spolu s propracovanou a pestrou paletou dynamických a tempových proměn tvořilo Stamicovo kvarteto v Novákově třetím kvartetu vzrušující rytmickou hudbu.“

„Po dvou závažně nesených opusech hrálo Stamicovo kvarteto ve finále programu dílo kontrastní povahy.“

Návštěva koncertu Stamicova kvarteta, který se konal 9. prosince v podvečer v Sukově síni Rudolfina, byla jedním z mnoha přátelských předvánočních setkání s hudbou. Pro svůj program v 131. sezoně Českého spolku pro komorní hudbu si soubor zvolil skladby Beethovena, Vítězslava Nováka a Čajkovského. Seriózní vystoupení kvarteta korunoval populární třetí kvartetní opus ruského mistra s očekávanou dávkou lyriky v Andante cantabile; a famózní přídavek mistra českého v osobě Antonína Dvořáka.

Dávné a snad první setkání se Stamicových kvartetem jsem zažil deset let poté co se kvarteto představilo veřejnosti. Bylo to 16. září roku 1985 a letos tedy slaví soubor čtyřicet let od svého založení. V lednu roku 1995 jsem zařadil do večerního času rozhlasové stanice Vltava studiový snímek Klarinetového kvintetu F dur Antonína Rejchy s Janem Budínem. Onoho 3. ledna začala naše přátelská spolupráce stvrzená prezentacemi nejen studiových rozhlasových snímků, ale množícími se nahrávkami na kompaktních discích. Stamicovo kvarteto hraje ve složení Jindřich Pazdera, Josef Kekula (housle), Jan Pěruška (viola) a Petr Hejný (violoncello).

Program koncertu v Sukově síni Rudolfina zahájil Smyčcový kvartet č. 11 f moll, op. 95 Ludwiga van Beethovena,který je závažnou součástí repertoáru Stamicova kvarteta. Což potvrzuje záznam části koncertu v Žilině z roku 2015 na internetovém serveru YouTube. Kupodivu, v diskografii kvarteta ho na příslušných stránkách nenajdeme, soubor ho nejspíše uvádí jen koncertně.Beethovenův jedenáctý kvartet je výjimečný, je poslední ze středního období a následující pozdní kvartety přicházejí až po čtrnácti letech. Použitá tónina f moll ho spojuje s klavírní sonátou Appassionatou, tedy s melodickou vášnivostí. Beethoven nepsal tento kvartet na objednávku vznešeného mecenáše, a dokonce si nepřál, aby byl veřejně provozován. Vědom si jeho experimentální povahy s proměnami tónin a výrazových prostředků určil ho jen pro malý okruh znalců. A věnoval ho příteli a hudebníkovi, kterým byl úředník uherského sněmu meškající ve Vídni Nicolaus Zmeskall von Domanovecz. Kvartet byl psán v době citového, finančního a fyzického strádání Beethovenova, v období po milostném zklamání, heiligenstadské „závěti“ a v čase obléhání Vídně napoleonským vojskem. Je označován jako kvartet „Serioso“ podle údaje na začátku a v tempovém označení třetí věty Allegro assai vivace ma serioso.

Stamicovo kvarteto pojalo požadovanou vážnost se vší zodpovědností k duchu skladby a jejímu zápisu. Veškeré dynamické výstavbě vtisklo logickou a vyváženou míru prostředků a unikátní souborovou hrou, která sloužila k hudebnímu zobrazení partitury, přesvědčil soubor o ryzím pojetí žánru smyčcového kvartetu. Nejde jen o soubor vynikajících sólistů, byť takto jsou třeba primárius Jindřich Pazdera nebo violista Jan Pěruška známi, ale o vědomé odevzdávání svých ambicí harmonii celku. Počínaje prudkostí úvodního zvuku přes vroucí pasáže, zdání klidu a opětného výrazového furioso k ztichlým závěrům a ke konečnému strhujícímu finále. Hudba prochází proměnami energického nasazení a hymnických pasáží, jaké nastoupí třeba v úvodu druhé a finální věty, dynamickými zvraty a připraveným proměnami s žádoucím napětím. Stamicovo kvarteto tlumočilo vyjádřením nálad, které Beethoven do kvartetu vložil, z nichž nejčastější je úzkost a napětí, které v širokém spektru tvoří zejména výraz finále. Doba, která vedla Beethovena ke komponování tohoto díla pro vybrané posluchače, prošla podstatnými proměnami a Stamicovo kvarteto nás všechny svým strhujícím provedením přizvalo do „malého okruhu znalců“.

Druhou skladbou koncertu byl Smyčcový kvartet č. 3 C dur, op. 66 Vítězslava Nováka. Stamicovo kvarteto ho natočilo v rámci kompletu skladatelových kvartetů u firmy Supraphon, vyšlo 4. července letošního roku. Jeho podobu určilo jednak zakotvení Nováka v inspiraci moravským a slovenským folklórem a poté doba, kdy dílo vzniklo – začal ho psát v lednu úzkostného roku 1938. Nezaměnitelný zvuk autorova pojetí folklórní inspirace, v opozici vůči Janáčkovi i Dvořákovi, prosvětlil úvodní část dvouvětého kvartetu. Její dvojitá fuga uzavřená bitonálním závěrem byla fascinující. Spolu s propracovanou a pestrou paletou dynamických a tempových proměn tvořilo Stamicovo kvarteto v Novákově třetím kvartetu vzrušující rytmickou hudbu. Bolný výraz úvodu druhé věty nadepsané Lento doloroso vedlo kvarteto přes bolestné appassionato k finálním pochodu s jistým výrazem monotónní rezignace. Smutná passacaglia druhé věty je dle autora „smuteční pochod k pohřbívání mladosti“ (první větu načrtl jako Mladost) a zároveň obava z budoucnosti nacismem ohrožené vlasti. Novákův třetí smyčcový kvartet je v kontextu koncertního dění a vydavatelských aktivit určitě událostí.

Po dvou závažně nesených opusech hrálo Stamicovo kvarteto ve finále programu dílo kontrastní povahy. Byl to Smyčcový kvartet D dur, op. 11 Petra Iljiče Čajkovského. Čtyřvětá skladba s legendární, melancholickou druhou větou Andante cantabile vyzněla jako svého druhu katarze vypjaté první poloviny koncertu. Hrála se po přestávce a skvěle kontrastovala psychologickému rozpoložení a rozhodně naplnila očekávání. Stamicovo kvarteto bylo zcela suverénní v technickém a výrazovém provedení. Hymnický úvod s následným radostným pohybem byl neomylně omamný a přechod rychlého, ohnivě tepajícího závěru do nyvého Andante měl mocný účinek. Zvláště když hra con sordino ztlumila zvuk do tajemné měkkosti. Rytmické dění následující věty provedlo kvarteto jako vlídné osvobození ze snových pout a finále přineslo radostný klid, byť rytmicky i melodicky pohyblivý a s krátkým, úderně živějším závěrem. Úspěch tohoto díla a celého programu Stamicova kvarteta byl dokonalý. V přídavku zaznělo brilantní finale ze Smyčcového kvartet F dur, op. 96 Antonína Dvořáka.

foto ilustrační, archiv KlasikaPlus.cz, Supraphon