„Triová sonáta C dur Joana Baptisty Pla poskytla v Andantinu jemnější polohy barokní příčné flétně – traversu Luise Martíneze v krásných melodických linkách.“

„V Sinfonii pro violoncello a basso continuo Giacoma Facca se blýskl HynGun Cho Choi svým kultivovaným tónem.“

„Housle Germána Echeverriho představily v Sonátě č. 1 Joaquína Nicoláse Ximenéze Brufala novější přístup skladatele k technickým i výrazovým postupům.“

Jedním z projektů kulturního centra Vzlet, které již několik let vzkvétá v upravených prostorách bývalého vršovického kina, je komorní řada Collegia 1704. Naše špičkové těleso je založené a vedené vynikajícím Václavem Luksem, absolventem proslulé Scholy Cantorum Basiliensis ve třídě prof. Böttichera a prof. Christensena v oborech historické klávesové nástroje a historická provozovací praxe. O historicky poučenou intepretaci se Collegium 1704 snaží od svého založení a spolupracuje dlouhodobě s předními evropskými umělci a operními domy na realizaci hudebních projektů především z období baroka.

Na zahajovací koncert sezóny ve Vzletu pozvalo ve středu 22. října Collegium 1704 španělský ansámbl La Guirlande k představení barokní španělské hudby, což absolventům zmíněné Scholy Basiliensis jistě přísluší. Vystoupení La Guirladne ve složení Luis Martínez (flauto traverso, umělecký vedoucí), Germán Echeverri (housle), HynGun Cho Choi (violoncello), Pablo Fitzgerald (barokní kytara) a Joan Boronat Sanz (cembalo), hrající na původní barokní nástroje či jejich kopie, však překonalo všechna očekávání. 

Koncert s podtitulem Španělští virtuosové na cestách Evropou naplnil Velký sál Vzletu projasněnou atmosférou španělského baroka, skutečně odlišného od známějšího např. Bachova či Händelova rozsáhlého odkazu. Španělští hudebníci se rozjížděli do světa a přebírali nové myšlenky osvícenství, které se šířily mezi aristokraty, intelektuály i umělci pod vlivem humanismu a kosmopolitismu. Jižní slunce Iberijského poloostrova jako by prosvěcovalo skladby virtuosů, kteří své interpretační a kompoziční umění šířili v největších evropských centrech: Londýně, Paříži či Vídni. Nápis na vnitřní straně otevřené svrchní desky cembala na pódiu „Soli Deo Gloria“ byl příslibem hudby s vnitřním jasem, plné virtuozity.

Zakladatel souboru La Guirlande, flétnista Luis Martínez Pueyo, se zaměřuje na flétnové barokní skladby a již první Triová sonáta C dur Joana Baptisty Pla (1720–1773), které se zde dostalo prvního provedení v moderní době, poskytla v Andantinu jemnější sonorní tóny barokní příčné flétně – traversu v krásných melodických linkách střídaných virtuózně lehkými, technicky dokonalými barokními houslemi a také vstupy violoncella, jež v souladu s barokní interpretací držel hudebník mezi koleny. Pečlivý základ bassa continua cembala a desetistrunné barokní kytary dotvářely houslovou kantilénu a melodické prvky traversa. V Minuettu se souhra blýskla pěkným tanečním rytmem, v němž sóla uváděla a obměňovala tematické prvky s příjemně plynoucí elegancí. 

Houslista Joaquín Nicolás Ximénez Brufal (1742 – cca 1791) působil v Londýně, kde „zkomponoval a s pokorou věnoval vpravdě ctihodnému hraběti ze Sandwiche“ Šest kusů pro housle, z nichž zazněla třívětá Sonáta pro housle č. 1 a basso continuo G dur. Housle Germána Echeverriho představily sólový part, zdůrazňující novější přístup k technickým i výrazovým postupům. Pestřejší tónová barevnost a sytější výraz zněly v souhře s violoncellem v radostném, dynamicky podpořeném střídání melodických prvků. Houslová kadence brala dech a následující trylky a melodické běhy se smyčcem sotva se dotýkajícím strun ztišily souhru do pianissima, aby se ve třetí části Sonáty svižně rozeběhly v pestré, bohaté a stále jemné melodii. 

Giacomo Facco (1676–1753) pocházel z Benátské republiky a do Madridu přijel roku 1720 na při plánované cestě do Lisabonu. Zůstal však na dvoře španělského krále Filipa V. až do své smrti, kde svou hrou na housle i skladbami fascinoval; partitury Sinfonií pro violoncello a basso continuo byly ovšem objeveny až nedávno v Benátkách španělským violoncellistou Turinou. Sinfonia pro violoncello a basso continuo a moll zde zazněla rovněž v novodobé premiéře a violoncellista HynGun Cho Choi se v ní blýskl krásným kultivovaným tónem v úvodní posmutnělé melodii. Bohatý precizní výraz vložil do hybnější rytmické linky další věty, vířivé a jiskřivé s výtečně rozehranou kytarou. Largo nabídlo sotva slyšitelné kytarové akordy s přejemným předivem cellové sladké a jemné melodiky v poetickém závěru. Celou Sinfonii zakončil pěkně pevný, dynamikou naplněný rytmus Gigy ve skvěle vypointovaném barokním tanci.

Další Triovou sonátu Joana Baptisty Pla, č. 4 C dur uvedl Luis Martínez sólovými hravými trylky, líbezná melodie ještě zkrásněla změnou tóniny ve výškách. Působivé basso continuo vytříbené sólo povyšovalo mimořádnou virtuozitou celého ansámblu. Mírnější tempo se subtilními houslemi uvedlo ušlechtilý tón flétny, aby společně kralovaly nad suverénním bassem continuem. Společný výraz souhry v živějším tempu s krásnými kytarovými akordy ztišil závěr Allegretta do pianissima, v němž každý nástroj zněl úžasně rozpoznatelně.

Felipe Lluch, flétnista a skladatel ne zcela jasného původu – Španěl či Ital –, po sobě zanechal flétnové dílo plné krásy. Sonátu pro flétnu D dur uvedl Luis Martínez s nádhernými melodickými sekvencemi připomínajícími ptačí zpěv. K ozdobám ve stoupající a klesající lince se připojilo cello s kytarovým doprovodem Pabla Fitzgeralda, tematická změna bylo opojnou kresbou precizní souhry. Rychlé běhy s pečlivým odstíněním si užívali hudebníci vrchovatě. Následující volné zpěvné téma připomínalo koledy, vznešeně a mírně se dotýkalo niterných pocitů, oproštěné od dobových kompozičních postupů. Jemná flétna, velmi přesná a výrazově pestrá, představila autora dokonale. Závěr v rychlejším tempu naznačil chromatikou v kytaře skutečně nové směry a vynikající podání Sonáty doslova okouzlilo.

Starší španělský autor Joan Cabanilles (1644–1712) působil jako varhaník ve Valencii, ale zdrojů o něm je zachováno málo, dílo zůstalo pouze v opisech připisovaných jeho žákům či spolupracovníkům. Skladba Corrente Italiana vychází z rukopisu, u něhož autorství není zcela vyjasněno, ale badatelská péče Luise Martíneze přesto vedla k zařazení skladby do programu v sólovém cembalu Joana Boronata Sanze. Barokní vznešenost s perlivými prvky nezapřou kompoziční jistotu a cembalo suverénně s jemností a technickou bravurou působilo přirozeně virtuózně. Hloubka interpretace byla zřejmá i v živější části skladby s pestřejší polyfonickou sazbou a zvýrazněnými sóly.

Poslední Triová sonáta D dur Joana Baptisty Pla zazněla také v prvním provedení v moderní době a nabídla opět krásná sóla houslí, flétny a cella. Pod jemným houslovým sólem vynikala především energie a radost ze hry celého ansámblu. Skladatel byl skutečně nadán velkou invencí, krása jeho melodií je nepřeberná. Čistota provedení a zřetelná oddanost byla patrná v každém tónu; flétnové sólo spolu s houslemi se proplétalo a rozvíjelo, kontrasty doprovodného continua zkrášlovala kytara. Prosluněné Španělsko se skrývalo pod typickou barokní skladbou jako výrazný horizont jemné, soustředěné, do posledního tónu prožité hudby.

Nadšení publika je vždy pobídkou k přídavku, Velký sál Vzletu tedy radostně rozezněl Le Guirlande senzačním Fandagem Luigiho Boccheriniho.

Foto: Petr Dyrc