„Karel Martínek ušel značný kus cesty na své umělecké dráze.“

„Bachova Fantazie a fuga c moll byla vědomě zařazena a stala se integrální součástí programu. Jak známo, Dupré Bachovo dílo považoval za nedílnou výbavu varhaníka.“

„Přídavek jen podtrhnul erudovanost a nevšednost hudebního uchopení protagonisty čtvrtečního večera.“

Ještě jednou se vracíme ke koncertu, který zazněl minulý čtvrtek v pražské bazilice svatého Jakuba. Na festival Audite Organum přijal pozvání Karel Martínek, který s sebou přivezl program zasvěcený památce Marcela Duprého. Tentokrát sdílí své postřehy z tohoto večera varhanice Miroslava Svobodová.

Letošní významné výročí světoznámého varhanního virtuóza, skladatele a učitele Marcela Duprého, žáka pařížské konzervatoře ve třídě slovutných profesorů Louise Vierna a Charlesa-Marii Widora, se stalo tématem jednoho z osmi koncertů Mezinárodního varhanního festivalu Audite Organum, který probíhá už úspěšných šestadvacet roků v bazilice svatého Jakuba na Starém Městě pražském. Je chvályhodné, že tohoto nelehkého úkolu se ujal Moravák z Olomouce, katedrální varhaník a také pedagog na brněnské JAMU Karel Martínek.

Po absolutoriu na JAMU se rozhodl soukromě se vzdělávat v improvizaci ve Francii u Philippa Lefebvra, titulárního varhaníka pařížské katedrály Notre-Dame. Vzpomeneme-li jeho vystoupení na festivalu před deseti lety, věnované výhradně improvizaci, je třeba říci, že od té doby Karel Martínek ušel značný kus cesty na své umělecké dráze. Nezříká se ovšem ani interpretace varhanní literatury a sám také úspěšně komponuje a pravidelně vystupuje s významnými brněnskými hudebními tělesy.

Program koncertu byl dramaturgicky vystavěn jako Pocta Marcelu Duprému. Na úvod zazněly jeho Preludium a fuga H dur z cyklu Tři preludia a fugy, op. 7, z roku 1912. Nástup v kvart-kvintových šestnáctinových postupech ve velkém zvuku s mixturami a jazyky, ve vysokém tempu, prozrazoval technickou bravuru, jasnou barevnou představu a vědomí prostoru, neboť i ve velké akustice všemu bylo rozumět. Je těžké zvolit správné tempo, jelikož melodie v dlouhých hodnotách v tečkovaném rytmu nesmí ztrácet souvislost. Následná fuga vychází tematicky i rytmicky z preludia, v poněkud menším zvuku a nižším tempu. Rovněž nijak interpreta nešetří a v závěru graduje jak ve zvuku, tak i užitím augmentace tématu v pedálu a reminiscencí melodie z preludia – takto jsou obě rozdílné formy uspokojivě sjednoceny.

Kontrastní Fantazie a fuga c moll, BWV 537, z výmarského období Johanna Sebastiana Bacha byla vědomě zařazena. Svým až meditativním pojetím a flétnovou registrací ve fantazii a ve fuze použitím mixtur i jazyků, které srozumitelnosti a jasnosti artikulace nijak neublížily, se stala integrální součástí programu. Jak známo, Dupré Bachovo dílo považoval za nedílnou výbavu varhaníka a provedl je v letech 1920 až 1921 na dvou koncertech celé zpaměti. Drobné nečistoty v závěru fugy byly takřka nepovšimnutelné, natolik byly vkusně „vimprovizovány“.

Improvizace na jméno Marcel se odvíjela ve slíbeném meditativním duchu s okrajovými částmi na jemné smykové barvě. Škoda jen, že v programovém katalogu nebyl upřesněn systém, dle kterého bude improvizováno, nicméně kombinace solmizace a tónů „a“, „c“ vytvořila zřetelnou melodickou linku, se kterou Martínek dále pracoval ve shlucích, clusterech a hlavně ve spojení nápadité barevnosti a kontrastů různých manuálů.

Preludium a fuga g moll, rovněž z op. 7, bývají pravidelně zařazovány do programu mezinárodních varhanních soutěží a vyžadují od varhaníka v maximální míře technickou vybavenost a nadhled. Vše toto bylo splněno, zejména při elektrické traktuře je to nesnadný úkol, neboť Dupré psal pro nástroj s trakturou mechanickou, kde je ozev tónu přesnější.

Meditace na jméno Dupré byla kontrastní oproti předchozí improvizované Meditaci především ve volbě temnějších barev zpočátku, výraznější citací vytvořeného vlastního tématu, pohráváním si s různými stopovými výškami rejstříků a ve volbě rytmicky pestrých útvarů.

Žijící skladatel Zsolt Gárdonyi, sám varhaník a skladatel působící v Německu, vyjádřil svůj obdiv k Duprému skladbou Hommage à Marcel Dupré. Je to příjemně se poslouchající skladba v Da Capo formě. Tematicky pracuje s radostnou melodikou, v závěru snad odkazující na téma z Duprého Preludia H dur – úvodní kvartové postupy. Martínek ji zahrál se zřetelem na její hudební bezprostřednost a radostnost.

Závěr koncertu patřil improvizaci Triptychu „Náhrobek Duprého“ s částmi Choral, Cantabile a Toccata. Vlastní vzestupné chorální téma vyrůstalo plynule, v klidných hodnotách na flétnovém základu, s variačními postupy v dalších přibývajících hlasech. Následovala dynamická gradace k harmonicky zajímavému střednímu dílu, poté nastal odliv k počáteční citaci na flétny. V Cantabile s použitím jemných smykavých rejstříků a v sólovém manuálu jemných labiálů využil Martínek kontrastu dur a moll a připomenul chorální téma z předchozí části. Závěrečná Toccata zvukově vyrůstala z flétnové jemné barvy. Základem byla brilantní figurace, kterou posléze přebrala jen levá ruka, nad níž v plynulém crescendu opět zazněl úvodní chorál v bohatém, harmonicky působivém závěru.

Všechny improvizované části – kromě bohatosti hudebně tematické, harmonické a barevné a v neposlední řadě i s ohledem na formální zřetelnost – měly ještě další klad: přiměřenou délku, vývoj a nadhled, což je zásadní.

Přídavek ve formě concerta grossa jen podtrhnul erudovanost a nevšednost hudebního uchopení protagonisty čtvrtečního večera jak při interpretaci, tak v oblasti improvizace a byl příjemným završením druhého festivalového koncertu.

Miroslava Svobodová

Foto: Wikipedia, Zdeněk Chrapek, Fb Audite Organum