„Hra Daniela Matejči se nesla v emocích cikánských primášů, a tak se vetřela otázka po jeho původu.“

„Skladba Míjející půlnoc je složena ze tří různých skladeb, které společně vytváří meditativní atmosféru jednotlivých fází dohasínajícího podzimního dne.“

„Překvapivý počin obohatil hudební život i historii neznámou a krásnou skladbou.“

Filharmonie Bohuslava Martinů je známá svou objevnou dramaturgií. Večer 13. března to opět potvrdil výběrem neobvyklého titulu z odkazu Bohuslava Martinů, který se v ten večer dočkal světové premiéry. Míjející půlnoc, cyklus tří skladeb, tvořících jeden celek, zazněl koncertně poprvé. Dirigent Robert Kružík ho provedl se zlínskou filharmonií v Kongresovém sále. Události předcházel excelentní výkon sólového houslisty Daniela Matejči, který přednesl dvě skladby pro sólové housle a orchestr.

Koncert Filharmonie Bohuslava Martinů v Kongresovém sále je vždy událostí. Ať už pro vynikající výkony, či objevnou dramaturgii. Večer 13. března v sobě propojil obě tato hlediska a nejprve navnadil publikum hudební „prskavkou“. Na úvod zazněla předehra Římský karneval, H 95 Hectora Berlioze a šéfdirigent filharmonie Robert Kružík ji skutečně pojal jako prskavku: Energický vpád smyčců vystřídalo nostalgické sólo anglického rohu Naděždy Škrabalové se zadumanou melodií. Naléhavé violy spolu s ostatními smyčci přeťal zvuk tamburíny a tanečního reje, ale nezaplašil nostalgii. Další euforický vpád veselí rozzářil náladu, ale brzy se zklidnil, aby se postupně opět rozrostl do široké barevné plochy, s dominantními trombony. Ve víru acceleranda skladba dospěla do efektního finále.

Následovaly dvě skladby pro sólové housle, které přednesl mladičký houslista Daniel Matejča. Dvacetiletý virtuos se odmalička věnuje svému nástroji u prof. Ivana Štrause a brzy začal vyhrávat různé mezinárodní houslové soutěže a dnes je studentem AMU. Při tom už nahrává CD u Supraphonu, které jsou hitem prodeje. Nicméně stále se zdokonaluje na kurzech u věhlasných zahraničních houslových profesorů. Jeho mladistvý exteriér i elán, bezprostřední vystupování a hlavně neokázalá, až šibalská radost při koncertování, dává jeho hře neobvyklý nádech, kterým si umělec získává srdce publika.

Nejprve zazněla Poéme pro housle a orchestr, op. 25 francouzského skladatele Ernesta Chaussona, kterou skladatel věnoval houslistovi Eugènu Ysaÿovi, aby skladbu premiéroval v roce 1896. Poéma je inspirována povídkou od Ivana Turgeněva, na základě jeho vztahu ke zpěvačce Pauline Garcia-Viardot. Je naplněná tajemným citem, melancholií i vášní, kterou nese sladká melodie v houslích; skladatel kreslí tajuplně barevné plochy. Dynamická plasticita je dána střídáním efektů, které narůstají až do závěrečného mohutného finale.

Capriccio podle etudy Camilla Saint-Saënse ve formě valčíku, op. 52 napsal belgický houslový virtuos přelomu 19. a 20. století Eugéne Ysaÿe, který působil ve své době i jako dirigent a skladatel. Ysaÿe vytvořil malý hudební klenot, skvělou příležitost pro koncertního sólistu k předvedení svého umění. Vyžaduje jak výbornou techniku, tak smysl pro výraz, jemnost, vtip a přirozenou muzikalitu. Všechny tyto vlastnosti spojil sólista do sugestivního přednesu, který dal spolu s orchestrem dohromady půvabný i dramatický celek. Je v něm napětí stejně jako impresionisticky vylehčené pasáže. Motiv ve violoncellech přebírají sólové housle v něžném pianu, barevný opar houstne v napjatém nářku cikánského primáše, ten rozvádí orchestr, aby ho vystřídalo svíravé i jásavé houslové sólo. Radostná část je virtuózní a orchestr ji doprovází v citlivém pianissimu, vstupují měkké a vyvážené lesní rohy, hudební těleso klesá do pianissima. Následné plnokrevné sólo je podpořeno košatou orchestrální plochou a housle v drásavém napětí ukončují skladbu.

Bouři potlesku a nadšení vystřídal sólový přídavek. Byla to skladba rumunského skladatele George Enescua s názvem Ménetriér, kterou houslista potvrdil své kvality. Hra Daniela Matejči se v dramatických částech opět nesla v emocích zmíněných cikánských primášů, a tak se vetřela otázka po jeho původu: „Asi ano, je to možné, můj otec je totiž Maďar,“ smál se šibalsky houslista. „Maminka je Ukrajinka, takže já vlastně vůbec nejsem Čech, ale žiju tady od malička. Vyrostl jsem v Liberci, rodiče jsou členy orchestru tamější opery. K houslím mě od počátku vedla maminka,“ bezprostředně a ochotně se po svém výstupu vyznal umělec v danou chvíli proměněný ve veselého klučinu.

Druhou polovinu večera věnoval orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů svému patronovi. Divákům nachystal hudební lahůdku, koncertní premiéru díla, které nikdy jako celek veřejně nezaznělo. Mladý Bohuslav Martinů napsal cyklus tří rozdílných skladeb, které se spolu ale doplňují, v roce 1922. Dirigent Václav Talich z koncepčních důvodů tehdy uvedl na koncertě České filharmonie jen prostřední část cyklu s názvem Modrá hodina, která ale vytržená z kontextu obou zbývajících částí publikum ani kritiku nijak neoslovila. Má impresionistický charakter, což v dané době působilo poněkud anachronicky, tak skladba upadla do zapomnění. V roce 2018 zazněl cyklus komplexně poprvé, kdy byl natočen dirigentem Ianem Hobsonem se Sinfonií Varsovia pro vydavatelství Toccata Classics. Večer 13. března ve Zlíně tedy zaznělo její první koncertní provedení, a to hlavně díky dramaturgovi Tomáši Koutnému.

Skladba Míjející půlnoc je ze tří dílů, které společně vytváří meditativní atmosféru jednotlivých fází dohasínajícího podzimního dne. 1. Satyři v háji cypřišů kreslí soumrak dne s lehce rozverným valčíkovým motivem. Do lehkého tremola smyčců vstupují dechy s dominujícími lesními rohy a s harfou, tentokrát Amélie Tokarské, která se prosadila pevně znělým tónem. V crescendu orchestru vrcholil tympán spolu s jasnými trubkami a sólový prostor dostaly první housle Tomáše Bačovského, pro kterého tento koncert byl premiérou v roli primária orchestru. Plénum orchestru přineslo barevnou impresivní plochu, následná tajuplná pasáž vyzněla pěkně dík sametovým hornám a lehkému vánku smyčců společně s harfou. Houpavý rytmus pak přinesl další sólo prvních houslí, napětí rostlo do mohutného fortissima všech žesťů s energickou podporou tympánů Jiřího Trávníčka. Postupné zklidnění představilo zvuk violoncell spolu s dřevěnými nástroji, až vše utichlo v pianissimu. 2. Modrá hodina má zachycovat pulsující město prostřednictvím typické instrumentální plochy. Lehounké housle s harfou a sólovou flétnou (Kristina Vaculová) se postupně rozvíjí v široké legato, které po odsazení přechází do zjasněné a zklidněné atmosféry. Náhlý pregnantní a spěchající rytmus, podložený malým bubínkem, nese jaksi orientální melodii. A ponenáhlu housle na jednom tónu, majestátní akordy ostrých žesťů spolu s tympány hnaly chromatiku orchestru vzhůru. Pak neočekávaný střih a nostalgický vstup harfy a houslí. 3. Stíny jsou poslední a nejdramatičtější částí, s disharmonickými kontrapunktickými postupy. Z hlubin se vynořily kontrabasy a violoncella, poté harfa a dřevěné nástroje. Hrozivé žestě spolu s tympány nesly dramatickou linii smyčců, která vyvrcholila spolu s děsivými ostrými trumpetami a dunivými bicími. Příkré odsazení a pianissimo v houslích následovalo procítěné sólo anglického rohu Naděždy Škrabalové, podpořené zvukomalebnými smyčci. Pregnantní rytmus předznamenal smuteční pochod, smyčce v pizzicatu podkreslily pomalou melodii dřevěných nástrojů. Tympány attacca vehnaly postupně zase celý orchestr, nad kterým zněly karikované žestě, do fortissima. Náhle se ale ozvala, jakoby natruc, houslová melodie, která ten strašný hluk rozzářila. Orchestr ji přejal, ale opět žestě zahrozily a široká orchestrální plocha se rozlila ve fortissimu s nápadnou příměsí tympánů, které zněly jakoby z hloubky, aby ukončily kompozici.

Dá se říct, že i když se Bohuslav Martinů snažil, k optimistickému závěru skladbu nepřivedl. Míjející půlnoc nepřinesla nový den, ale skončila v hluboké tmě. I přes to je to skladba plná života a barev a překvapuje instrumentací i rytmickými a harmonickými postupy. Dirigent Robert Kružík ji pojal velkoryse a orchestr vedl k širokému zvuku. Překvapivý počin obohatil hudební život i historii neznámou a krásnou skladbou – tímto koncertem byla uvedena do hudebního života a věřme, že se jí bude dobře dařit.

…………….

Foto: Dominik Bachůrek / Filharmonie Bohuslava Martinů