„Z filozofického hlediska byl koncert výpovědí o různých aspektech lidské existence.“

„Josefowicz se zhostila úkolu s bravurou a zasloužila si dlouhotrvající potlesk.“

„V kontextu nečekané změny dirigenta svědčí výsledek o kvalitě orchestru i jeho schopnosti reagovat na nenadálé okolnosti.“

Večer 13. března 2025 v ostravském koncertním sále Kina Vesmír by se dal charakterizovat jako setkání hudebních proudů, které se zdánlivě ubírají různými směry, avšak nakonec se dokonale protnou. Janáčkova filharmonie Ostrava, tentokrát pod vedením Geoffreyho Patersona, který narychlo zastoupil dirigentku Annu Sułkowskou-Migoń, nabídla dramaturgicky promyšlený program, jenž propojil českou hudební tradici s moderním kompozičním jazykem a vtáhl posluchače do rozsáhlého světa ruské symfonické velkoleposti.

Úvodním dílem večera bylo Šumařovo dítě Leoše Janáčka. Tato balada, inspirovaná textem Svatopluka Čecha, nese nejen dramatický příběh o potulném lidovém houslistovi a jeho dítěti, ale i obecnější poselství o tom, jak se vnější podmínky a společenské tlaky mohou promítnout do tragického osobního údělu. Janáčkův rukopis je zde vypravěčský a místy ostrý, až úsečný, což připomíná, že skutečné příběhy nejsou vždy hladké či líbivé.

Dirigent Geoffrey Paterson dokázal během necelých dvanácti minut hodnotně vystihnout všechny nuance balady. Souhra smyčců v úvodu naznačila jemnou, melancholickou atmosféru, zatímco dechy, jež Janáček často využívá pro „mluvní“ intonace, vnesly do celku charakteristickou expresivitu. Místy bylo možné zaslechnout záměrně nepravidelné rytmické útvary, evokující zadrhávání lidské řeči či bolestné vzlyky. Dohromady vznikl dobře propojený celek s mimořádně emotivními sóly v podání houslisty Jakuba Černohorského a violistky Aleny Herodesové. Orchestr, hrdě nesoucí autorovo jméno, tak věrně reflektoval Janáčkův odkaz a hra v silném napětí vyústila v tragické vyznění závěru – připomínku, že lidský osud může být náhle a nevratně zlomen.

Největší očekávání vzbudila střední část večera, kdy se k orchestru připojila Leila Josefowicz, houslistka světového renomé, aby provedla Koncert pro housle „Concentric Paths“, op. 23 Thomase Adèse. Toto dílo patří k vrcholům moderní houslové literatury a vyžaduje nejen brilantní techniku, ale i schopnost tlumočit komplikovaný emoční a filozofický rozměr. V této sféře koncert umožnil interpretce výrazně projevit svou individualitu.

Adès rozčlenil skladbu do tří částí:
Rings – kruhy, jež mohou symbolizovat uzavřené cykly lidského myšlení či opakující se vzorce v životě;
Paths – cesty, které se rozbíhají a opětovně setkávají, připomínající, že každý putuje po své vlastní trajektorii;
Rounds – kola, ve kterých se formuje dialog mezi houslemi a orchestrem, jako by se oba elementy vzájemně vyzývaly a spojovaly v novém hudebním prostoru.

Leila Josefowicz vnesla do interpretace ohromnou výrazovou rafinovanost a dynamickou škálu. Její sólové vstupy, provedené s neobyčejným hudebním pochopením, odhodláním a prožitkem, působily místy až démonicky – jako by sama houslistka hledala v labyrintu motivů světlo, jež by vyvedlo posluchače z napětí a dezorientace. Filozoficky lze tento koncert vnímat jako zrcadlo neklidné současnosti, kde se jedinec snaží pochopit svou individualitu, svou cestu a nutnost změn, jež ne vždy korelují s obecným míněním společnosti. Každá část akcentuje jiný aspekt lidského zápasu: nekonečné kruhy pochybností, odvahu vykročit neznámou cestou a nakonec možnost znovu se setkat s ostatními, byť ne vždy podle jejich představ, ale s hlubším vnitřním ukotvením jedince.

Paterson a Janáčkova filharmonie Ostrava poskytli Leile Josefowicz potřebný kontrapunkt – orchestrální partie byly dravé, avšak nesmírně soustředěné, zejména v dechové sekci, kterou Adès využívá k výrazným ostinátním figurám a náhlým rytmickým zvratům. Smyčce v nejnapjatějších momentech vytvářely pulsující podklad, proti němuž sólové housle vyčnívaly svým expresivním charakterem. Tato kombinace nenechala nikoho na pochybách, že jde o jednu z nejnáročnějších moderních houslových kompozic. Josefowicz se zhostila úkolu s bravurou a zasloužila si dlouhotrvající potlesk, vyjadřující úctu k jejímu technickému mistrovství a umělecké odvaze.

Po emotivně i intelektuálně náročném Adèsově koncertu následovala Borodinova Symfonie č. 2 h moll. Tato dramaturgická volba působila jako kontrastní, avšak logické vyústění večera: posluchač se z expresivního a mnohovrstevnatého jazyka současnosti přenesl do širokých melodických ploch ruského romantismu, kde se snoubí heroický étos s orientálními ozvěnami. Už v první větě Allegro orchestr ukázal, že mu nechybí hutný zvuk a nadšení pro dynamický rozmach. Borodinova hudba skrývá mnoho rytmických a melodických záludností, zejména v práci s motivy inspirovanými ruským folklorem. Druhá věta Scherzo působila jako bezstarostný taneční výlet, který byl po dramatickém Adèsově i Janáčkově díle jakýmsi odlehčeným intermezzem. Paterson dokázal udržet svižné tempo, aniž by orchestr ve většině případů ztratil čitelnost detailů. Třetí věta Andante pak přinesla nádherně vystavěné melodie dechových nástrojů, jež zněly téměř jako ruské dumky. Dirigent rovněž vyzdvihl procítěná sóla některých interpretů, zejména klarinetisty Daniela Svobody a hornisty Jindřicha Molingera. Tyto klidné momenty, jako by posluchače přenášely na široké ruské pláně, předznamenaly výbuch radostného finálního Allegra, jehož energie připomínala lidovou slavnost. Zde se plně ukázala síla orchestrální souhry: dřevěné dechové nástroje dodávaly skladbě patřičně jiskřivý charakter a smyčce popoháněly v tempu, čímž závěrečná věta uzavírala večer s poselstvím, že navzdory všem dramatům lidského světa má hudba moc vzbudit radost a víru.

Z hlediska interpretace bylo klíčovým momentem zvládnutí sólového partu v Adèsově Koncertu pro housle, ve kterém Leila Josefowicz doslova excelovala. Její suverénní zvládnutí technických úskalí, hluboký výraz a ochota vstoupit do neklidného vnitřního světa skladby posunuly tento koncert na úroveň mimořádného zážitku. Janáčkovu filharmonii Ostrava je třeba ocenit za schopnost pohybovat se mezi různými styly – od charakteristické moravské zvukovosti Janáčka až po ruský monumentální styl Borodina. Dirigent Geoffrey Paterson předvedl vyrovnaný výkon a dokázal vyzdvihnout jak úsečnost Janáčkových děl, tak rafinovanost Adèsových kompozic a slavnostnost Borodinovy symfonie. V kontextu nečekané změny dirigenta svědčí výsledek o kvalitě orchestru i jeho schopnosti reagovat na nenadálé okolnosti.

Z filozofického hlediska byl koncert výpovědí o různých aspektech lidské existence a s ní spojených zkušenostech intenzivních emočních prožitků. Janáčkova balada se dotýká tragičnosti, Adèsův koncert pro housle vyzývá k reflexi nekonečných cest a kruhů, jimiž člověk prochází, a klade otázku, zda existuje jediné „správné“ vyústění. Borodinova symfonie pak představuje harmonické završení, které v posluchači zanechává naději a radost, byť si je vědom veškeré dramatičnosti předešlých skladeb. Všechny tři kompozice se setkaly v jednom večeru a vytvořily dramaturgicky silnou linii – od zrcadla tragických lidských příběhů přes moderní labyrint duše až k oslavě života a jeho barev.

Foto: Maxim Bajza / Janáčkova filharmonie Ostrava