„Ensemble Coccinelle se neprofiluje jako sterilní ansámbl ‚nové hudby‘, ale jako skupina, v níž každý hlas nese svou individuální barvu, osobitost a přirozené lidské zrno.“

„Pavel Nesit má nejen zvládnuté řemeslo, ale i zvláštní citlivost, kterou nelze naučit, schopnost pracovat s tichem, s nádechem, s vnitřní poezií.“

„Hudba žije, pokud se setkává. Hudba se rozvíjí, pokud poslouchá jiné. A hudba má smysl, pokud vytváří prostor, v němž se různé citlivosti mohou dotknout.“

Festival Hudební současnost Ostrava je v mnohém dialogem: dialogem skladatelských škol, estetických tradic, odlišných citlivostí i generací. Právě tuto myšlenku jako by do důsledku rozvíjel večer In Exchange, který v sobotu 29. listopadu v rámci 51. ročníku festivalu představil vokální tvorbu pražských a ostravských skladatelů v podání Ensemble Coccinelle. Šlo o dramaturgii, která vyzvala posluchače ke skutečnému zamyšlení se nad tím, jak dnes vzniká vokální hudba – a kdo ji dnes píše, zpívá a poslouchá.

Místo konání – Futureum Ostrava – nabídlo poněkud suchou, analytickou akustiku. Tato „nepřívětivost“ se však v kontextu vokálního večera proměnila v přednost: bylo slyšet naprosto vše. Každý detail, každá sykavka, každé souzvukové rozechvění. Prostorem nepřidávaná ozvěna přenesla odpovědnost čistě na interprety. Upřímně oceňuji, že koncert nebyl umístěn do podzemních prostor Futurea. Ty jsou sice vizuálně i atmosférou působivé, avšak pro poslech koncertů málo komfortní. Zdejší „povrchový“ sál poskytl nejen více pohodlí, ale i důstojnost poslechu, která je pro komorní vokální repertoár zásadní.

Pražský ženský vokální soubor Ensemble Coccinelle, založený Janem Rybářem v roce 2016, není široké veřejnosti příliš znám, což je škoda. Jejich specializace na soudobou hudbu – a to zejména českou – je v našem kontextu stále vzácná. Soubor se dlouhodobě věnuje premiérám nových skladeb, spolupracuje s předními českými skladateli a pravidelně přináší repertoár, který jiná tělesa obvykle míjejí. Zároveň se však neprofiluje jako sterilní ansámbl „nové hudby“, ale jako skupina hudebnic, v níž každý hlas nese svou individuální barvu, osobitost a přirozené lidské zrno. Právě jistá „neuniformita“ – v době dokonalých nahrávek a uhlazených ansámblových ideálů – působila v Ostravě nesmírně svěže. Již v úvodních skladbách první poloviny večera bylo zřejmé, že každá pěvkyně má svůj vlastní hudební svět a přemýšlení o něm. Tato pestrost ansámblu neubírá na přesnosti; naopak činí polyfonní textury živějšími a barevnějšími. Soubor navíc působí jako sehraná, lidsky propojená skupina, která se na pódiu nebojí spontánnosti.

První polovina večera patřila pražským autorům a jejich vokálním kompozicím, jež všechny zazněly ve své ostravské premiéře. První dvě skladby spojovala práce s tradičnější sazbou a kultivovaně stavěnou polyfonií. Zde se naplno ukázala síla souboru – jasná výslovnost, dobrá intonace i cit pro detail. Kyrie (2021) Jaroslava Rybáře otevřelo večer jako pevně modelovaná prosba, jejíž síla se odvíjí z jasně vedených linií a moderně zabarvené harmonie. Kompozice je členěna do tří částí (Kyrie eleison – Christe eleison – Kyrie eleison), formálně vyvážených a dramaticky odstíněných. Coccinelle zde předvedl mimořádně čistý tvar, v němž osobité barvy jednotlivých hlasů vytvářely živý a dýchající organismus.

Jan Málek, výrazný představitel generace, která dokáže hledět do minulosti bez ornamentální nostalgie, přinesl dílo precizní, působící téměř asketicky. V Cantica Davidis z roku 2003 pracuje s duchovní hloubkou textu, avšak bez patosu. Každá fráze je ekonomická, každé gesto přesně mířené. Ensemble Coccinelle podtrhl tuto asketičnost čistotou výslovnosti a klidnou, neokázalou muzikálností.

Nejvýraznější položkou pražské části večera však byla skladba dirigenta ansámblu Jana Rybáře napsaná „na tělo“ pěveckému uskupení: Šest příběhů pro pět hlasů a dva nástroje (2023), Rybářova miniatura na texty s humorným i existenciálním podtónem. Jan Rybář se tady projevil jako autor, který slyší řeč nikoli jen jako nositelku významu, ale jako surovinu s materiální kvalitou, s níž lze tvarovat zvuk. Verše typu: „drť je na padrť“, „čekají v čekárně s čajem“, „vzdech, mech“ utvářely zvukomalebné struktury, které by obstály i bez porozumění textu. Když posluchač přepnul vnímání do „cizojazyčného režimu“, jako by slyšel slovní hudební krajinu – tektoniku sykavek, rytmus sykotu, perkusivní kvalitu souhlásek. Violoncello Anny Nekvasilové a klarinet Jaroslava Škuty pak tvořily jakýsi stabilní rám obrazů, střízlivý, pevný, ale přesto do jisté míry flexibilní. Jan Rybář jako dirigent opět prokázal, že své těleso zná do posledního detailu – gesta byla jasná, úsporná, ale s přesně nasměrovaným záměrem.

Zatímco první polovina byla pevněji ukotvena v tradici, druhá – ostravská – nabídla v lecčems výraznější autorské vyjádření a odvážnější estetiku. I zde jsme se mohli zaposlouchat do duchovního vyjádření skladeb autorek Markéty Kapustové a Markéty Dvořákové. Markéta Kapustová ve své kompozici pro ženský sbor a cappella vytvořila mapu klidu. Lux Aeterna (2024) pracuje s tradičním liturgickým textem, ale způsob, jakým jej hudebně ztvárňuje, je moderní, střídmý, až minimalistický. Pomalu se rozvíjející dynamické vrstvení působilo jako zjemnělé dýchání, jednoduché, soustředěné, nevnějškové. Barvy hlasů se pozvolna prolínaly, celek byl meditativní, téměř statický – a přesto působivě gradující. Šestiminutová Minimše (2021) Markéty Dvořákové je příkladem toho, jak lze na malém prostoru vystihnout celou duchovní topografii mše. Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei – všechny části zde zazněly ve fragmentu, jako krátké duchovní mikropohyby. Credo se sólem sice interpretačně vyznělo poněkud staženě, avšak právě tato momentální nedokonalost paradoxně působila lidsky a pravdivě: vždyť mši tradičně zpívají lidé – nikoli dokonalé stroje.

Pokud se do hudby někde vloudila ironie i znepokojení zároveň, pak právě v kompozici Petry Šuško Hudba vzorné domácnosti (2023). Skladatelka se nechala volně inspirovat Knihou vzorné domácnosti Anuše Kejřové z roku 1916. Dnes až obsahově neuvěřitelný manuál pro ženy, popisující techniky „péče“ včetně šokujících praktik, tvoří textový základ, který volá po hudební konfrontaci. S jakýmsi temným podtónem odkrývala paradox: to, co bylo kdysi považováno za normu, dnes čteme s hrůzou. Vražda želvy rozžhavenou žehličkou jako návod pro vzornou hospodyňku? Absurdita, která vypovídá více o době než o konkrétním aktu. A hudba Petry Šuško tento kontrast vystihla velmi přesně, ironicky i dramaticky, s ostřejším vtipem i přesahem, tak jak jsme u jejích skladeb zvyklí.

Pro mé posluchačské ucho se vrcholem večera stala kompozice Pavla Nesita Pár vět ze Syrakus (2025). Nesitova kompozice pro recitaci a vokální soubor podpořená klarinetem a violoncellem působila jako intimní filozofická báseň. Hlas recitátorky se stal průvodcem, sborový zvuk pak reagoval, doplňoval, rámoval, někdy se propadal do ticha, jindy se vynořoval jako svědomí textu. Byla to první chvíle večera, kdy jsem se přistihla v naprostém zaposlouchání – jako by se prostor stáhl, čas zpomalil a hudba začala mluvit přímo k posluchačově vnitřnímu obrazu světa. Pavel Nesit má nejen zvládnuté řemeslo, ale i zvláštní citlivost, kterou nelze naučit, schopnost pracovat s tichem, s nádechem, s vnitřní poezií. Skladba měla hloubku, lyriku i jemně ironický odstín – a právem se stala nejsilnějším momentem celého večera.Koncert In Exchange nebyl pouhou přehlídkou premiér. Byl demonstrací toho, že hudební současnost v České republice je v jistém významu polyfonní stejně jako skladby, které toho večera zazněly. Setkání skladatelských škol a přístupů, jejich střet, jejich dialog, je největším poselstvím večera. Hudba žije, pokud se setkává. Hudba se rozvíjí, pokud poslouchá jiné. A hudba má smysl, pokud vytváří prostor, v němž se různé citlivosti mohou dotknout. Ensemble Coccinelle tento prostor vytvořil s mimořádnou péčí. Futureum poskytlo akustiku, v níž bylo slyšet každé zrnko pravdy. A čeští skladatelé – pražští i ostravští – ukázali, že jejich hlasy nejsou soupeři, ale součásti jednoho širokého, neustále se proměňujícího spektra současné hudební kultury.

Foto: Jan Zavadil