Koncert tria ve složení Gluzman–Moser–Korobeinikov, který se uskutečnil 3. února v prostorách ostravského kina Vesmír, dočasného působiště Janáčkovy filharmonie Ostrava, patřil k těm hudebním večerům, v němž komorní hudba nebyla pouhou „menší formou“ symfonického myšlení, nýbrž autonomním světem sdílené existence, dialogu a odpovědnosti.

Klavírní trio je žánrem mimořádně náročným, a to nejen technicky, ale především filozoficky. V tomto formátu nelze skrýt slabinu, nelze se schovat za masu zvuku ani za dramatický efekt. Klavír zde často zosobňuje strukturu, časový tok a architekturu díla, zatímco housle a violoncello přinášejí tělesnost, dech a zpěvnost. Každý interpretační kompromis je okamžitě slyšitelný. Klavírní trio je dialogem tří rovnocenných subjektů, v němž se neustále vyjednává rovnováha mezi individualitou a celkem.

Hvězdné trio – houslista Vadim Gluzman, violoncellista Johannes Moser a klavírista Andrei Korobeinikov – vstoupilo do tohoto dialogu s naprostou samozřejmostí. Od prvních taktů bylo zřejmé, že nejde pouze o setkání tří výrazných sólistů, ale o hluboce promyšlenou, dlouhodobě kultivovanou spolupráci. Jejich souhra byla příkladná nejen technickou přesností, ale především kvalitou vzájemného naslouchání. Hudební komunikace probíhala s lehkostí, bez náznaku soutěživosti, bez potřeby prosazovat se na úkor celku. V tomto případě se interpretační dokonalost stala neviditelnou, a právě tím umožnila, aby se pozornost soustředila na samotnou hudbu.

Akustika sálu kina Vesmír klade na interprety nemalé nároky. Suchý, málo rezonující prostor neodpouští sebemenší nepřesnost. Zvuk smyčcových nástrojů se zde přirozeně nese hůře, což vyžaduje citlivou práci s dynamikou i artikulací. Interpreti se spolu s organizátory snažili podmínky maximálně vyvážit – violoncellista hrál na sólistickém podstavci, houslista zvolil hru ve stoje, přesto bylo zřejmé, že klavír má v tomto prostoru akustickou výhodu. O to výmluvnější byla schopnost Andreje Korobeinikova tuto skutečnost reflektovat a zvukově se přizpůsobit.

Andrei Korobeinikov se pro mne stal jednoznačnou hvězdou večera – vítěz Mezinárodní soutěže A. Skrjabina a interpret známý svou hloubavou a neokázalou muzikálností působí navenek velmi skromně, až asketicky. Jeho vnitřní svět se však v hudbě otevírá s mimořádnou intenzitou. Klavír v jeho pojetí nebyl nástrojem dominance, ale sjednocujícím principem, jakýmsi gravitačním polem celého tria. V Schubertově Klavírním triu č. 1 B dur, D.898 vytvořil zvuk neobyčejně jemný, plastický a proměnlivý. Delikátní decrescenda s lehkými závěry do ztracena patřila k nejkrásnějším momentům večera, pedalizace byla střídmá, promyšlená a zbavená romantického balastu. Výraz zůstal až neskutečně čistý, bez zbytečného patosu, a právě tím umožnil Schubertově hudbě zaznít v její křehké pravdivosti.

Vadim Gluzman, houslista světového renomé a interpret hrající na legendární Stradivariho „ex-Leopold Auer“ z roku 1690, přinesl do společného zvuku noblesu, zpěvnost a ušlechtilost. Jeho tón byl kultivovaný, nikdy však okázalý, s přirozeným smyslem pro frázi a styl. Johannes Moser, jeden z nejvýraznějších violoncellistů současnosti, laureát Čajkovského soutěže a interpret s mimořádným citem pro strukturu díla, zvolil v Schubertovi cestu vědomého splynutí. Violoncello v některých pasážích záměrně splývalo v dialogu s houslovým partem, zejména v úsecích vedených ve dvojhlase. Tato kompaktnost působila jako promyšlený výrazový prostředek.

Schubert v tomto podání nebyl sentimentální ani tragický, ale hluboce lidský, stylový, niterný, elegantní a zvukově vyvážený v rámci možností prostoru. Při poslechu jsem si nemohla nevzpomenout na brněnského pianistu Jaroslava Smýkala, pro něhož byl přednes Schubertovy hudby celoživotní vášní. Jeho noblesní osobnost a interpretační živelnost se mi v průběhu večera znovu připomněly spolu s pedagogickými radami, které ke mně skrze hudbu nečekaně znovu promlouvaly. Věřím, že tento večer by byl i pro něj neskutečným zážitkem!

Druhá polovina večera patřila Klavírnímu triu a moll, op. 50 Petra Iljiče Čajkovského, dílu vzniklému jako hluboce osobní reakce na smrt Nikolaje Rubinštejna. Pokud mi něco zabránilo psát si během koncertu poznámky, byl to právě ponor do tohoto díla; ruce nedokázaly psát, protože celá moje osobnost se oddala poslechu. 

Čajkovského Klavírní trio a moll je dílem krajním. Není to hudba psaná pro efekt ani pro publikum, ale hudba vzniklá z nutnosti, jako reakce na ztrátu, s níž se nelze smířit jinak než terapií, kterou zde představuje hudba. Smrt Nikolaje Rubinštejna, klavíristy, dirigenta a blízkého přítele, zasáhla Čajkovského natolik hluboce, že zde poprvé – a vlastně naposledy – zvolil formu klavírního tria jako prostředek osobní zpovědi. Výsledkem je dílo, které se pohybuje na hranici intimního rekviem a veřejné výpovědi, hudba oscilující mezi bolestí, vzpomínkami a smířením.

V tomto kontextu je klavírní trio skutečně dialogem tří rovnocenných hlasů, z nichž každý nese jiný typ paměti. Klavír zde nepředstavuje pouze harmonickou a rytmickou oporu, ale jakýsi vnitřní monolog, proud myšlenek, který se nezastaví ani ve chvílích nejhlubšího smutku. Housle zde naproti tomu vstupují s rolí naléhavého vypravěče, někdy až s bolestně exponovanou kantilénou, violoncello jako temnější, zemitější pól často nesoucí tíhu tragického výrazu.

Právě v této části večera se naplno ukázala výjimečnost Vadima Gluzmana a Johannesa Mosera. Gluzmanovy housle zněly v Čajkovském s mimořádnou intenzitou, avšak bez přehnané emocionality. Jeho tón byl naléhavý, ale kontrolovaný, vedený jasnou představou o tvaru fráze a její gradaci. Dokázal vystihnout Čajkovského bolest bez sentimentu, vyzrále, jako něco, co je hluboce osobní, a přesto univerzálně sdělitelné.

Johannes Moser prostřednictvím svého violoncella vnesl do této hudby zvláštní druh vnitřního klidu, jakousi tragickou důstojnost. Jeho hra nepůsobila jako komentář k houslovému partu, ale jako samostatný hlas paměti, někdy podpírající, jindy kontrapunktující celkové vyznění. Právě v jeho podání zaznívaly ty nejtemnější barvy tria, nikoli však jako beznaděj, spíše jako hluboké přijetí neodvratného.

Andrei Korobeinikov zde opět prokázal nevšední schopnost formovat celek bez nutnosti jej ovládat. Právě tady se nejzřetelněji ukázalo, že klavír v triu není sólovým nástrojem, ale nositelem času a struktury. Zvuk klavíru byl v těchto prostorách téměř zázračný – plný, hutný, a přesto průzračný. V krajních pianissimech si zachovával konkrétnost a napětí, v dramatických vrcholech nikdy nepřekrýval smyčce, ale nesl je. Nevím, zda jsem někdy slyšela Steinway v těchto prostorách znít lépe.

Celé provedení Čajkovského tria působilo jako soustředěná, hluboce prožitá výpověď, která nepotřebovala vnější efekty ani zdůrazňování emocí. Trio se dokázalo zcela ponořit do vnitřního světa skladby a nabídnout posluchačům zkušenost, jež přesahovala běžný koncertní zážitek. Byla to hudba, která se nevnucuje, ale zůstává dlouho poté, co poslední tón dozněl.

Bohužel, úskalím večera byli samotní posluchači, totiž jejich opakované a zcela nevhodné potlesky mezi jednotlivými větami. Tentokrát nešlo o drobný prohřešek proti koncertní etiketě, ale o zásah do křehkého kontinua hudební výpovědi. Potlesk přerušoval soustředění, narušoval ticho, které je nedílnou součástí obzvláště takto hluboké hudby. Otázka, jak se tohoto nešvaru zbavit, zůstává otevřená. Možná by stálo za to znovu připomínat, že ticho není prázdnotou, ale prostorem, v němž hudba doznívá a význam se teprve rodí.

Klavírní trio v ideálním provedení není součtem tří individualit, ale obrazem společenství, v němž má každý hlas svůj smysl, aniž by potlačoval hlas druhého. Večer tohoto hvězdného tria myšlenku naplnil s mimořádnou přesvědčivostí. Ukázal, že skutečná jednota nevzniká z dominance, ale z naslouchání, a že hudba může být modelem světa, v němž se rozdílnost nestává překážkou, nýbrž podmínkou smyslu. V čase, který tolik trpí hlukem a nedostatkem pozornosti, je to poselství nesmírně aktuální.

Foto: Petr Hrubeš

Facebook X E-mail WhatsApp