Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava, konaný 14. ledna pod taktovkou Daniela Raiskina a se sólistou Alexeiem Volodinem na klavír, potvrdil, že tento typ hudebního večera má povahu společenského rituálu. Program s hudbou Petra Iljiče Čajkovského a George Gershwina nabídl slavnostní, interpretačně soustředěný vstup do nového roku a ukázal, že dramaturgicky přístupný repertoár může nést kvalitu, hloubku i schopnost oslovit široké publikum.

Novoroční koncerty mají v sobě cosi z rituálu. Nejen proto, že symbolicky otevírají kalendářní rok, ale především proto, že na několik desítek minut vytvářejí iluzi – či spíše vzácné kouzlo – společného začátku. Sdíleného času, v němž se setkávají lidé různých generací, společenských vrstev i hudebních zkušeností. Právě zde tkví jejich mimořádná obliba: Na novoroční koncert přicházejí i ti, kteří jinak do koncertního sálu zavítají přes rok jen sporadicky, někdy dokonce vůbec. Hudba se v těchto večerech nestává pouze objektem estetického hodnocení, ale společenskou událostí v původním slova smyslu – místem setkání, společného prožitku a tichého sdílení naděje, že nový rok může znít alespoň o něco harmoničtěji než ten předchozí.

Janáčkova filharmonie Ostrava tento fenomén evidentně chápe a dokáže s ním pracovat. Program novoročního koncertu 14. ledna 2026 byl vystavěn s dramaturgickou jistotou i zdravým citem pro publikum: Čajkovského hudba z baletu Labutí jezero, Gershwinova Rapsodie v modrém a Američan v Paříži vytvořily spojnici mezi evropskou baletní tradicí, americkým jazzovým idiomem a lehce nostalgickou poetikou první poloviny dvacátého století. Odlehčený program? Bezpochyby. Povrchní? Rozhodně nikoli. Otázka, proč bychom ,lehčí’ repertoár neměli publiku dopřát, se zde vlastně ani nenabízí. Právě tento typ koncertů může být vstupní branou k hlubšímu, trvalejšímu vztahu k symfonické hudbě, bez pocitu elitářství, bez obav z neporozumění.

Dirigent Daniel Raiskin vstoupil na pódium s jemu vlastní přirozenou noblesou. Jeho zjev i gesta v sobě nesou cosi aristokratického, avšak bez sebemenší stopy manýry či teatrálnosti. Dirigentská gesta jsou funkční, čitelná, elegantní a především účinná. Z dirigenta vyzařuje klidná autorita a vnitřní jistota, která se okamžitě přenáší na orchestr. Je zřejmé, že Janáčkova filharmonie Ostrava je na jeho vedení naladěna; mezi dirigentem a tělesem existuje důvěra, kterou nelze předstírat, ani nahradit. Orchestr se ‚nebrání‘, ale s chutí se nechává vést – a to je vždy jeden z nejspolehlivějších znaků dlouhodobé, organicky rostlé spolupráce.

Čajkovského výběr hudby z baletu Labutí jezero (Introduction, Valse, Danse des coupes, Danses des cygnes, Danse hongroise, Danse espagnole, Danse napolitaine, Mazurka, Scène Finale) zazněl ve velmi soustředěném a zároveň uvolněném duchu. Od prvních taktů byl patrný dobrý intonační soulad orchestru a celkové zvukové vyladění. Raiskin vedl orchestr s evidentní radostí a chutí, možná i s lehkou novoroční nonšalancí, která však nikdy nepřerostla v povrchnost. Jde o hudbu notoricky známou, v níž je každá nepřesnost okamžitě slyšitelná. O to více potěšilo, že orchestr tuto výzvu zvládl s profesionální jistotou.

Tato repertoárová poloha Janáčkově filharmonii Ostrava evidentně sedí. Orchestr hraje srozumitelně, s nasazením a zaujetím, a to navzdory skutečnosti, že je tato hudba náročná na kvalitu jednotlivých sólových vstupů dechových nástrojů. ‚Dechaři‘ zde musí být maximálně disponovaní a spolehliví, neboť každá drobná chyba by byla okamžitě odhalena. Zvláštní pozornost si zaslouží především hobojová sóla Dušana Foltýna, který již v úvodní Introdukci potvrdil svou dlouhodobě vysokou interpretační úroveň. Jeho tón je jistý, barevně kultivovaný, kantiléna přirozeně dýchá a působí samozřejmě, bez potřeby efektu. Neméně výrazné byly i vstupy trumpetisty Romana Buchala, jenž opakovaně prokázal schopnost mimořádně měkkého, technicky spolehlivého a stylově vytříbeného projevu.

V počátku se mohlo zdát, že žesťová sekce při svých vstupech lehce zvukově převažuje nad smyčcovou složkou, nicméně tón žesťů nebyl ani ostrý, ani agresivní. Pozornost se tak přirozeně přesunula ke smyčcovým skupinám, zejména k pultům prvních a druhých houslí. Právě zde jsem občas postrádala plnější, kompaktnější zvuk. Bylo patrné, jak zásadní roli hraje individuální nasazení jednotlivých hráčů – rozdíly v energii a koncentraci se nutně promítají do celkového vyznění skupiny. Připočteme-li specifika akustiky prostoru, je zřejmé, že orchestrální zvuk je křehkým ekosystémem, v němž má počet židlí a každé místo na pódiu svůj význam a důvod.

Ve valčíkově laděném Tanci labutí bych uvítala hladší a srozumitelnější předávání trylkových motivů mezi flétnou, hobojem, klarinetem a fagotem, právě u dvou posledních jmenovaných by si pasáže zasloužily větší rytmickou i artikulační preciznost. Naopak Danse hongroise, Danse espagnole, Danse napolitaine i Mazurka přinesly radostnou, místy až vášnivou energii, v níž se výborně předvedla bicí sekce i dechová sóla. Závěrečná Scène Finale pak nabídla přesně to, co od závěru tohoto typu hudby očekáváme: tah, drama a všeobjímající zvuk, který dokáže dojmout i posluchače bez hlubší znalosti baletní partitury. Tragický osud Odetty a prince Siegfrieda zde zazněl s patřičnou naléhavostí a emocionální hloubkou. Uvedení Čajkovského tak lze hodnotit jako velmi zdařilé, bylo to provedení, které se nejen dobře poslouchalo, ale i vnitřně dotýkalo.

Druhá polovina večera patřila americkému Georgi Gershwinovi. Spolu s Danielem Raiskinem vstoupil na pódium pianista Alexei Volodin, jenž se ujal sólového partu v Rapsodii v modrém. Volodin je typem pianisty, jehož interpretace se vymyká očekávaným klišé. Jeho hra je spíše přísná, precizní, vnitřně ukázněná, nikoli okázale jazzová či efektně uvolněná. Právě z této zdánlivé strohosti však dokáže v pravý okamžik nechat zvuk ,roztát‘ do jemně rozpíjejících se ploch, pracovat s kontrasty rejstříků s absolutní technickou jistotou a nadhledem. Je to interpretace promyšlená, osobitá a překvapivě svobodná. Orchestr byl v Gershwinovi evidentně ,doma‘, s chutí, hravostí a uvolněností, což je u tohoto repertoáru zcela zásadní. Přiznávám, že bych si jednou přála zažít tuto skladbu v provedení pianisty, který by si troufl roli sólisty i dirigenta spojit v jednu, po vzoru Leonarda Bernsteina.

Američan v Paříži pak přinesl uvolnění, úsměv a nostalgii. Klaksony v bicí sekci vyvolávaly spontánní radost a celá skladba působila jako hudba bez potřeby kritiky – čistá muzikantská radost, hudba pohody, otevřenosti a naděje. Přesně taková, jaká k novoročnímu rituálu patří.

A nakonec tentokrát i malé zamyšlení nad posluchači. Jak naučit publikum, aby netleskalo mezi jednotlivými částmi jedné skladby, je evergreenem koncertních sálů. Dirigent může ukazovat záda sebevýmluvněji – gesto ticha není vždy čitelné pro ty, kteří se v symfonickém světě pohybují jen příležitostně. Je to škoda, protože právě ticho mezi částmi často nese významové napětí, které potlesk nenávratně přeruší. Nadšený posluchač to myslí upřímně, ale zároveň se tím sám ochuzuje o hlubší prožitek. Právě v těchto tichých momentech se totiž může zrodit vztah k hudbě, který přetrvá déle než jeden slavnostní večer, a možná i déle než celý nový rok.

foto: JFO / Petr Hrubeš

Facebook X E-mail WhatsApp