Alexei Volodin patří mezi nejzajímavější klavíristy dnešní doby. Po vítězství na mezinárodní soutěži Concours Géza Anda v Curychu pravidelně vystupuje v nejvýznamnějších světových sálech, například v Musikverein ve Vídni, Carnegie Hall, Wigmore Hall, Palau de la Música v Barceloně, Mariinsky Theatre či Pařížské filharmonii. Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře. Pravidelně spolupracuje například s Igorem Levitem, Claire Huangci, Janine Jansen nebo Sol Gabettou. Často vystupuje i v klavírním duu se svou manželkou Edith Peñou. V polovině ledna se Alexei Volodin vrací po půl roce do Ostravy. Během tří večerů vystoupí po boku Janáčkovy filharmonie Ostrava (JFO) ve spolupráci s jejím designovaným šéfdirigentem Danielem Raiskinem. V jejich podání zazní jazzový koncert Georga Gershwina Rapsodie v modrém.

Těšíte se na svůj novoroční koncert v Ostravě? Navštívil jste už Ostravu nebo Českou republiku?

Ano, velmi se na něj těším. Je vždycky velká radost navštívit vaši úžasnou zemi. Jeden z mých oblíbených klavíristů Emil Gilels považoval české publikum za nejlepší na světě. I když jsem v České republice nehrál příliš často, vždycky mám při její návštěvě skvělý pocit.

V Ostravě budete na koncertech spolupracovat s šéfdirigentem JFO Danielem Raiskinem, se kterým se setkáváte poměrně často. Po tolika letech úzké spolupráce si dokážu představit, že jste si vybudovali silné přátelství. Vzpomněl byste si na první setkání? Jak se vaše spolupráce vyvíjela v průběhu času?

Setkali jsme se před mnoha lety v Německu, kde jsme třikrát provedli Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova. Přestože už naše úplně první spolupráce byla velmi dobrá, mám pocit, že jsme si od té doby vybudovali ještě silnější lidský i hudební vztah. Společně jsme hráli rozsáhlý repertoár po celém světě a panuje mezi námi vzájemná důvěra ve všech ohledech.

Myslíte si, že je pro sólistu zásadní mít dobré spojení s dirigentem? Co se změní, když takové napojení vznikne?

Ano, je to zásadní, protože vám to umožní být na pódiu psychicky uvolněný. Můžete se pak plně soustředit na hudbu. Víte, že ten člověk při vás bude za jakýchkoliv okolností. To vám dává pocit jistoty a zároveň vás inspiruje.

Snažíte se navazovat i určité spojení s orchestrem? Jak se to projevuje právě v Rapsodii v modrém? Vnímáte toto dílo jinak než ostatní klavírní koncerty?

Upřímně řečeno se nesnažím navazovat spojení s orchestrem žádným umělým způsobem. Jednoduše se snažím hrát hudbu co nejlépe a mohu jenom doufat, že se ke mně ostatní hudebníci připojí a že podpoří, řekněme, mé hudební směřování. Pokud jde o Rapsodii v modrém, ani k ní nemám žádný zvláštní přístup – zacházím s ní jako s každým jiným seriózním klavírním koncertem. Je to velké hudební dílo a je třeba ho odkrývat a interpretovat s poctivostí a upřímností.

Jste i aktivním hráčem v různorodých komorních uskupeních. Vnímáte určité rozdíly ve spolupráci s hráči na smyčcové nástroje a klavíristy – například v přístupu, komunikaci nebo osobnosti?

Ano, rozhodně. Hrál jsem hodně komorní hudby i klavírních duet a považuju právě klavírní dua ve více ohledech za mnohem náročnější a obtížnější. Je to kvůli rozdílnému úhozu, časování, frázování a mnoha dalším nuancím, které u partnera nacházíte. Někdy je velmi těžké tyto rozdíly překonat. Už jen zahrát akordy přesně spolu s jiným klavíristou může být nesmírně obtížné – právě kvůli specifické povaze nástroje. To je například při spolupráci se smyčci problém, který prakticky neexistuje. Pokud se ale výsledek podaří, je odměnou zcela zvláštní radost. Mám skvělé duo se svou ženou Edith Peñou a mnoho krásných vzpomínek na naši spolupráci. Nezapomenutelné bylo také hraní s Igorem Levitem.

Před vánočními svátky a Novým rokem jste během koncertního turné cestoval po Asii. Jaký byl váš nejsilnější zážitek, o který byste se chtěl podělit?

Rád hraju v Asii, ale nejen proto, že mě baví vystupovat v různých částech světa, setkávat se s odlišnými lidmi a kulturami. Musím však říct, že publikum v Japonsku je k umělci, kterého poslouchá, mimořádně respektující. Tito lidé mají nesmírně zdvořilé chování – během hry téměř ani nedýchají – a já za to jsem hluboce vděčný.

Během koncertní sezony často nosíte v hlavě obrovský klavírní repertoár. Jak se na takovou zátěž připravujete a jak zvládáte nervozitu? Nebo je to pro vás už přirozené?

Je to přirozené a zároveň náročné. Myslím, že k tomu mám určité přirozené dispozice a pomáhají mi i zkušenosti z koncertní praxe… Domnívám se, že klíčem je soustředit se co nejvíce na hudbu, na které právě pracuju, a nemyslet na žádnou jinou skladbu. Když pak přejdu k další, dělám totéž.

Jak vzpomínáte na svá studia v Moskvě?

Samozřejmě si v první řadě vybavuji všechny své pedagogy, kteří mi dali nesmírně mnoho – v oblasti klavíru, harmonie, teorie i hudební historie. Setkal jsem se také s řadou mimořádně talentovaných mladých lidí, studentů, kteří pro mě byli velkou inspirací. Být v období formování obklopen tolika umělci nejvyšší úrovně talentu je naprosto neocenitelné.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že se učíte i od svých kolegů. Co si od nich berete? Inspirují vás i jiné nástroje?

Inspirují mě všichni talentovaní lidé, ať už jsou to klavíristé či jiní hudebníci. Nebo dokonce i jiní další umělci. Všichni se musíme učit, a to po celý život. 

Mezinárodní klavírní soutěž Gézy Andy sehrála ve vaší kariéře důležitou roli. V roce 2003 jste na ni obdržel první cenu. Jaké vnímáte rozdíly mezi účastí v soutěžích tehdy a nyní?

Je pro mě obtížné na tuto otázku odpovědět, protože od té doby jsem se žádné klavírní soutěže nezúčastnil. Nemyslím si, že by tu panoval zásadní rozdíl – změnila se spíše odezva, která je dnes díky internetu a živým přenosům mnohem větší. Mladý umělec se může stát okamžitě známým po celém světě, což je skvělé.

Na co se v nadcházejícím roce nejvíce těšíte? Máte nějaká novoroční předsevzetí?

Samozřejmě se těším na všechna svá vystoupení, na návraty na místa, která mám rád, i na setkávání s lidmi, které jsem během let poznal. Myslím, že mám to nejlepší povolání na světě.

Foto: harrisonparrott.com / Marco Borggreve

Facebook X E-mail WhatsApp