„Harfistka Ivana Švestková je pro provedení první ze symfonických básní Hakon Jarl nepostradatelná.“

„Dirigent dal prostor širokému zvuku orchestru, ale vyvaroval se romantizování výrazu.“

„Je to dílo zcela ovlivněné Brucknerovým obdivem k Richardu Wagnerovi; až tak, že wagnerovy tuby jsou zde povýšeny na charakterově důležitý element.“

Filharmonie Brno koncertem v neděli 15. září vstoupila do další, již 69. sezóny; pro šéfdirigenta Dennise Russella Daviese to bude již sezóna sedmá. A že bude prodchnutá rozvahou a klidem, ukázal hned první koncert. Zazněla Smetanova symfonická báseň Richard III. a ve druhé polovině Symfonie č. 7 Antona Brucknera.

K plnému hledišti promluvila nejprve ředitelka filharmonie Marie Kučerová, aby přivítala věrné posluchače a oznámila jim nejprve dobrou zprávu. Že Koncertní sál pro Brno se o maličko přiblížil realitě, neboť Město Brno konečně podepsalo smlouvu s vybraným zhotovitelem. Tu zprávu si návštěvníci zasloužili, neboť přišli i přes deštivé počasí a nejistou povodňovou situaci. Současně musela ale oznámit i horší zprávu, a to změnu v programu. „Počasí potrápilo i nás, tři z našich hudebníků se nemohli kvůli povodni dostat do Brna do práce. Není to moc, ale naše harfistka Ivana Švestková je pro provedení první ze symfonických básní Hakon Jarl nepostradatelná. Bedřich Smetana napsal pro harfu velké sólo a nám se nepodařilo tak rychle zajistit adekvátní náhradu. Bohužel musíme tuto skladbu z programu vypustit,“ informovala posluchače ředitelka.

V první polovině koncertu tedy zazněla jen jedna ze Smetanových severských symfonických básní, a to Richard III., op.11. O tajuplný vstup se postaraly měkké lesní rohy spolu se smyčci a udělaly prostor pro jímavou melodii hoboje, kterou vzápětí podpořila flétna. Plénum orchestru, s mohutnými žesti, hřmělo válečnou vřavou, aby se změnilo ve vítězný pochod oslavující majestát. Dynamické střídání svým nářkem přerušily žestě, vzápětí návrat sladké melodie v houslích. Po zlověstné fanfáře přišel další válečný střet, tentokrát mohutnější a expresivní, široké fortissimo plného orchestru naplnilo sál, aby náhle utichlo. Král je mrtev, ale život jde dál… Dirigent dal prostor širokému zvuku orchestru, ale vyvaroval se romantizování výrazu. Osmnáctiminutová skladba odezněla a publikum i hudebníci se odebrali na přestávku, což bylo docela unikátní. Nicméně nikomu to příliš nevadilo, na prvním koncertě po dovolených si lidé, kteří se na koncertech filharmonie setkávají pravidelně, měli co říct.

Po pauze následovala Symfonie č.7 E dur, WAB 107 Antona Brucknera. Toho zařadila dramaturgie na program večera spolu s Bedřichem Smetanou i proto, že oba skladatelé letos slaví dvousté výročí narození. A také proto, že Anton Bruckner je autor, kterého má šéfdirigent filharmonie Dennis Russell Davies obzvlášť rád a platí za jeho znalce. Za svého angažmá dirigenta Brucknerova orchestru v Linci měl dostatek příležitostí proniknout do hloubky děl i nitra jejich autora. Za Daviesova působení je to již pátá symfonie skladatele, kterou dirigent představuje brněnskému publiku. A že je to publikum vnímavé a znalé, přijímalo Brucknerovu hudbu s napjatým očekáváním. Dílo je monumentální, zcela ovlivněné Brucknerovým obdivem k Richardu Wagnerovi; až tak, že wagnerovy tuby jsou zde povýšeny na charakterově důležitý element.

První větu Allegro moderato zahajuje jemný šelest houslí, aby dal vyniknout melodii violoncell, která se rozvíjí dále v houslích. Dechové nástroje se přidají a melodie šíří v crescendu do fanfárového vrcholu žesťů. Dirigent nešetřil dynamickými vlnami, ze kterých se vynořovaly sólové vstupy flétny, lesního rohu a postupně se vystřídaly všechny dřevěné nástroje. Střídaly se také široké dynamické plochy v napjatém legatu, na kterém se nesla melodická linka; v plénu orchestru pak příjemně překvapily wagnerovy tuby. Nad nimi svítily trubky a věta vyvrcholila ve fortissimu, podpořená údernými tympány. Druhá věta Adagio. Sehr feierlich und sehr langsam – Moderato je obecně považována za tryznu za Richarda Wagnera. Zahajují ji wagnerovy tuby spolu s hutnou spodní polohou violoncell a kontrabasů. Táhlá melodie se zhoupla na dynamické vlně a přešla do plného fortissima. Wagnerovy tuby se opět ozvaly a žestě zaskvěly v efektní ploše; poté daly prostor jásavému sólu flétny a měkkému hoboji. Tajuplný výraz opět přinesly wagnerovy tuby, následované lesními rohy, ke kterým se přidaly další žestě, aby přinesly další emočně vypjatý vrchol skladby. 3. Scherzo. Sehr schnell – Trio. Etwas langsamer je kontrastní větou, uvádí ji rytmizované smyčce a jasné trubkové sólo. Žesťové nástroje vystřídaly něžné melodické smyčce, vedoucí dialog s flétnou. 4. Finale. Bewegt, doch nicht schnell přináší lehká, chvějící se melodie v houslích, narůstající plénum orchestru občas přerušují sóla klarinetu a lesního rohu a ke slovu opět přichází wagnerovy tuby. Efektní accelerando ukončilo skladbu v optimisticky laděném fortissimu.

Dirigent Dennis Russell Davies představil Brucknerovu hudbu jako mohutnou tekoucí řeku, plnou tajemství a nástrah, schopnou hladit i ničit. Byla to jistě nechtěná, ale přesto nepřeslechnutelná paralela k povodním, které bořily svět venku; s poselstvím, že každý živel je možné spoutat a nad každým živlem se dá zvítězit. 

Orchestr Filharmonie Brno zahájil sezónu v plném nasazení a její sóloví hráči dali jasně najevo svoji erudovanost. Raritou byly čtyři wagnerovy tuby pod vedením Milana Mrazíka, které zaměstnaly celou sekci filharmonie. Vykročení do nové sezóny se vskutku povedlo.

Foto: Filharmonie Brno / Štěpán Plucar