„David Kalhous je český klavírista působící v USA, jemuž se v tuzemsku dostává pozornosti možná méně, než by si zasloužil.“

„Souhra Benjamina Sunga a Davida Kalhouse byla na takové úrovni, jako by přestávala být něčím, o čem je nutné nějak diskutovat nebo přemýšlet.“

„Závěrečný díl Dance of the Blood Moon byl v barvách velice temný a tentokrát se k disonancím v houslích připojil i klavír v krajní poloze nástroje.“

Pozoruhodný koncert se uskutečnil ve čtvrtek 4. prosince v žižkovském Atriu. Dva profesoři z Florida State University spojili své síly a přednesli publiku program propojující sonáty a fantazie napříč různými stylovými obdobími. Benjamin Sung a David Kalhous mají za sebou třináctiletou koncertní spolupráci a po roce 2022 zahájili novou uměleckou etapu zvanou Extension, kdy speciálně pro tyto dva hráče vznikají skladby od současných autorů klasické hudby, následně prováděné živě, nahrávané ve studiu a streamované. Jedna z takových skladeb zazněla i v rámci pražského programu, a to za účasti autora.

Spojit do programu Schubertovu Fantazii C dur, Janáčkovu Sonátu pro housle a klavír, Kurtágovy Tre pezzi a zařadit k tomu nově vzniklou skladbu od Henrika Ajaxe s moderními nástrojovými technikami, to chce určitý díl dramaturgické odvahy a sebedůvěry. Když se takový počin spojí s přesvědčivým provedením a nástrojovou virtuozitou, jako tomu bylo ve čtvrtek 4. prosince v žižkovském Atriu, jedná se bez diskuze o inspirativní vystoupení. David Kalhous a Benjamin Sung českému publiku představili program, který budou dále prezentovat v Mnichově a ve Spojených státech. David Kalhous koncert provázel svým slovem, čímž ještě více přiblížil dramaturgii a vztah interpretů k prováděným skladbám. Velká škoda, že se v Atriu toho večera sešlo jen velmi málo posluchačů. Koncert takového formátu by si zasloužil i plné Rudolfinum.

Vystoupení začalo Janáčkovou Sonátou pro housle a klavír. Na začátek programu tato čtyřvětá skladba nebývá dramaturgicky úplně tradiční, možná taky proto, že Janáčkova hudba je specificky provokativní a nesedí nutně všem posluchačům.

David Kalhous je český klavírista působící v USA, jemuž se v tuzemsku dostává pozornosti možná méně, než by si zasloužil. Od první věty Janáčkovy sonáty mě klavírista ohromil svou virtuozitou a způsobem ovládání nástroje. Přestože respektoval nutnost hrát Janáčkovu hudbu expresivně, v jeho provedení nebylo nic tvrdého, všechno měl naprosto pod kontrolou. S chutí jsem se zaposlouchávala do hladkých oktávových pasáží, sametově temných basů, zpěvné kantilény doplněné perlivou technikou, do frází pečlivě dovedených do konce, do vybalancovaných akordů. Benjamin Sung byl ve zvuku možná o něco konkrétnější, jeho tón a frázování se mi zdály více účelné, technicky promyšlené, ne tolik inspirované výrazem Janáčkovy hudby. Může s tím mít souvislost jeho zahraniční původ a nemožnost blíže poznat prostředí, ke kterému je Janáčkova hudba neodmyslitelně spjatá? Je skutečně u Janáčka více než u kteréhokoli jiného českého autora dobré znát rodný jazyk skladatele pro maximální interpretační efekt?

Souhra Benjamina Sunga a Davida Kalhouse byla na takové úrovni, jako by přestávala být něčím, o čem je nutné nějak diskutovat nebo přemýšlet. Působilo to, jako by nehráli dva interpreti, ale jeden, přitom každý z nich vnášel do interpretace něco svého, aniž by se tomu druhému přizpůsoboval.

Koncert pokračoval třemi krátkými dílky Tre pezzi per violini e pianoforte, op. 14e maďarského skladatele György Kurtága, který příští rok oslaví sté narozeniny. Podle slov Davida Kalhouse skladatel stále aktivně komponuje. Skladbičky zkomponované v roce 1979 měly příznačné názvy – Öd und traurig (Pustě a smutně), Vivo, Aus der Ferne. Sehr leise, äusserst langsam (Z dálky. Velmi tiše, nesmírně pomalu) – a byly zajímavým osvěžením v koncertním programu. Interpreti vytvořili velmi specifickou atmosféru a hudebně vystihli charakter díla. Houslista dokázal střídat velmi nízkou dynamiku s expresivně znějícími souzvuky, některé dvojhmaty v první části působily až brutálně. Nástroje mezi sebou interagovaly, jako by byly vzájemně v určitém napětí, v určitém hudebním dialogu. Opět jsem obdivovala souhru dvou interpretů, která byla nepřeslechnutelná především v rytmicky komplikované části Vivo. Poslední část z cyklu op. 14e končila v takovém pianissimu, že houslové tóny zněly skutečně na hraně slyšitelnosti, tipuji i na hraně hratelnosti.

Po zajímavé kompozici přišla skladba současného švédského autora Fantasy dances for violin and piano, inspirovaná formou suity. Jednalo se o světovou premiéru za účasti samotného skladatele Henrika Ajaxe. První část s názvem Prelude je psaná virtuózně, je dramatická a kombinuje několik motivů, které se opakují a vzájemně prolínají. Součástí byla také sugestivní práce s dynamikou, tak některé pasáže působily dojmem, jako by se k sobě nepředvídatelně přibližovaly a zase vzdalovaly. Druhá, klidnější část s názvem Not yet dawn využívala různých specifických nástrojových technik, především v houslovém partu. Housle zněly občas ostře, někdy disonantně, místy jakoby z dálky nebo rozladěně. Klavír dotvářel atmosféru klidnými akordy a povětšinou pravidelným rytmem. Třetí část First fantasy waltz začala spíše v klidnější náladě, temná a mysteriózní hudba se ale proměňovala a postupně gradovala, až vystupňovala v expresivní energický valčík s patrnými náznaky lidových motivů. Not a gavot, další díl Ajaxovy kompozice, stavěl do velké míry na minimalistickém pojetí (opakujících se drobných motivků) se subtilními, zato však jasně slyšitelnými rytmickými změnami. Second fantasy waltz, pátá část, byla ve srovnání s třetí částí (prvním fantazijním valčíkem) znatelně expresivnější. Úsek z ní mi evokoval motiv flašinetáře ze Stravinského Petrušky, což v kombinaci s temným výrazem působilo až karikaturně. Závěrečný díl Dance of the Blood Moon byl v barvách velice temný a tentokrát se k disonancím v houslích připojil i klavír v krajní poloze nástroje.

Závěrečná Schubertova Fantazie C dur pro klavír a housle, D 934, byla interpretační lahůdkou plnou virtuozity. I přes obrovskou spoustu not, kterou měl klavírista ve svém klavírním partu, Kalhousova hra nepůsobila nijak těžkopádně, naopak, když to bylo nutné, zněla perlivě, lehce, elegantně a šarmantně. Přišlo mi, že oproti Janáčkově sonátě byli klavírista a houslista zajedno co se výrazu týče – oba k provedení přistupovali s velkým nasazením, se zápalem, s energií. Obdivovala jsem intonační čistotu Benjamina Sunga a jeho schopnost zahrát spolehlivě jakýkoliv tón, i ty nejvyšší flažolety. Pozoruhodná byla také křehkost a současně zřetelnost jeho pizzicat. David Kalhous dokázal chytře koncepčně propojit jednotlivé části skladby, aby kompozice jako celek dávala smysl po hudební a formální stránce.

Schubertova Fantazie byla určitě kompozicí, která i přes svoji pozici „nejklasičtější“ skladby v programu (a ještě k tomu v tónině C dur) zapůsobila na konec takového koncertu velmi efektně. Ač taková dramaturgie může na první pohled působit nesourodě, ve výsledku funguje, ale na úplně jiné bázi, než jsme zvyklí. Myslím, že vůbec není na škodu občas posluchače vytrhnout z nějakých zaběhlých – ač třeba funkčních – pořádků. Třeba právě takovým počinem, jaký udělali pánové Sung a Kalhous.

foto: Atrium Žižkov