„Je to orchestr tvárný, nesvázaný tradicemi a schopný plnit sny každého vynikajícího dirigenta.“

„Veronika Eberle i Jean-Guihen Queyras jsou zdatní komorní hráči se smyslem pro jemnou lyriku, což bylo nejpůsobivější v pomalé větě.“

„Nézet-Séguin připomněl emotivní nahrávku Leonarda Bernsteina, který velké citovosti obětuje skoro všechno.“

Evropský komorní orchestr, který má zajímavou historii i status, provedl 4. prosince díla Johannesa Brahmse ve Španělském sále Pražského hradu. Dirigoval šéfdirigent newyorské Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin, který nabídl své emotivní čtení Symfonie č. 1 c moll a Dvojkoncertu a moll, jehož sólisty byli Veronika Eberle (housle) a Jean-Guihen Queyras (violoncello). Koncert s podtitulem „adventní“ pořádalo Pražské jaro, aby se tím před Vánocemi připomnělo. Orchestr byl skvělý a ovace nadšené, preferuji ale jiného Brahmse.

Evropský komorní orchestr byl založen v roce 1981 a má jiný způsob fungování než orchestry vázané abonentní sezónou. Je to vlastně exkluzivní projekt ze špičkových hráčů, kterému Claudio Abbado vtiskl smysl pro preciznost, krásný zvuk a absolutní profesionalitu. A právě tím je pak lákavý pro dlouhou řadu vynikajících dirigentů od legendárního Bernarda Haitinka a experimentujícího Harnoncourta přes Simona Rattla až právě po současného šéfa Metropolitní opery Yannicka Nézet-Séguina, který s ním pracuje opravdu rád. Orchestr je financován bohatými nadacemi a mecenáši, chce propagovat evropskou jednotu a je vlastně pozoruhodné, že podobné těleso může na evropské půdě existovat a hrát na této úrovni.

Je to orchestr tvárný, nesvázaný tradicemi a schopný plnit sny každého vynikajícího dirigenta. S Nézet-Séguinem si museli opravdu padnout do oka, protože kompletní Brahmsovy symfonie natočili pro Deutsche Grammophon a tento koncert je pro ně jedna z mnoha zastávek na společné cestě a turné. Sehrané dýchání orchestru a dirigenta bylo opravdu mimořádné už v úvodní Tragické předehře, nikdy jsem ji neslyšel v tak čistém zvuku a s důrazem na melodické linky. A napadá mě otázka, proč si tento bytostně operní dirigent, který tak miluje kantilény, vybral právě Brahmse. Do skladatele, který má u nás pověst autora německy chladného (což je ovšem nesmysl), od prvního taktu pumpoval velké emoce.

V tom byla síla koncertu, i když na druhé straně jistý limit. Následoval Brahmsův Dvojkoncert, kdy jsem měl celou dobu pocit, že orchestr doprovází dva pěvce. Tento koncert ale mnohem víc stojí na prokomponovanosti a propojení sólistů s orchestrem. Sólové party přednesli houslistka Veronika Eberle a Jean-Guihen Queyras. Oba jsou velmi zdatní komorní hráči se smyslem pro jemnou lyriku, což bylo nejpůsobivější v pomalé větě. Na druhou stranu to nejsou tak výrazné sólistické osobnosti s velkým a barevným tónem (jenže, kde takové dnes hledat…?), jejich pojetí bylo introvertnější a v případě violoncellisty i trochu jednotvárné. Nabídli ale sehraný dialog, který pravidelně přerušoval orchestr. Ovšem jak jsem naznačil, symfoničtější pojetí tohoto koncertu, kterému tady moc nenahrávala ani akustika, je mi bližší.

A dojem velkých operních emocí dovršilo provedení Brahmsovy Symfonie č. 1. Dirigent se opřel do každé melodie a fráze, obdivuhodná byla všechna sóla dechových nástrojů, okouzlující hoboj, nádherný klarinet a lesní roh… Zvolený přístup ale způsobil, že symfonie vlastně neměla stavbu a potřebnou tempově rytmickou kázeň, kterou mají tyto velké symfonie mít. Emočně bylo všechno pořád na maximu a jedna vlna střídala druhou, žádná postupná promyšlená práce s energií, jak to můžeme sledovat u referenčního Karajana. Nézet-Séguin mnohem víc připomněl emotivní nahrávku Leonarda Bernsteina, který velké citovosti obětuje skoro všechno. Bylo vlastně náročné slyšet provedení s tak dobrým tělesem, které Brahmsovi na druhou stranu bere stavebnost, napětí a příběh jdoucí od temného začátku k závěrečnému projasnění. Například osvobozující hornové sólo ve čtvrté větě bylo předneseno nádherně, ale jako kdyby mu nic nepředcházelo a nic na něj nenavazovalo. Ale tak to asi dnes ve světě chodí a na starší mistry promyšlené stavby se rychle zapomíná.

Španělský sál budu mít dlouho spojen s koncertem Berlínských filharmoniků z roku 2013 se Simonem Rattlem a Magdalenou Koženou. Koncert spolupořádalo Pražské jaro a němečtí hosté vybírali mezi Vladislavským a Španělským sálem. Ten druhý nevyhrál kvůli akustice, ale jako to bývá, kvůli kráse pro televizní kamery. Brahms by se mi svým charakterem více líbil ve vladislavské gotice, ale to není to nejdůležitější.

Slavnostní ráz koncertu podtrhl prezidentský pár a vše bylo v plném lesku a pokud jde o atmosféru, byla spíše okázalá než adventní. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že Pražské jaro poté, co Dvořákova Praha zavedla svůj prosincový koncert s udělením Ceny Antonína Dvořáka, chtělo také nějakou akci, kde se festival společensky významně připomene. A sáhne se po nejreprezentativnějším sále a programu, který se zrovna nabízí. V dnešní marketingové době proti tomu člověk ani nemůže protestovat, ale kvůli hudbě samotné bych byl raději, kdyby náš první festival měl dost pevné zázemí a dost silné a klidné sebevědomí na to, aby podobné společensko-kulturní akce pořádat nemusel.

Foto: Pražské Jaro / Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp